DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Armia Wetherbee on Dec 28, 2018 19:39:17 GMT
LES
Po chvíli se od stromu mírně odtáhla a podívala se na snímky. Zachycovaly přesně to, co měly a vypadaly neporušeně. Žádná šmouha, či zbloudilá vločka. Nedalo jí to a musela se mírně pousmát, po tom hektickém týdnu, který zažila, byl tohle naprostý ráj a klid. Jen tak bezstarostně naslouchat větru, slyšet křupat sníh pod botami, očima bloudit po modré obloze a sem tam něco vyfotit. Krásy přírody měla nejraději ze všeho. Hlavně když ten božský klid nenarušovaly pobíhající děti, nebo náhodně poletující bělostné peříčko.. Cože? Na ruku se ji volně sneslo malé, bíle peříčko. Komupak asi patří? Je.. Dost zvláštní. Nevypadá obyčejně, slabě zářilo. Pozorovala ho s nadšeným pohledem a dávala si velký pozor, aby ho nerozmáčkla. Po chvíli si ho strčila do kapsy u bundy a tu si zapnula. Doma ho bude muset prozkoumat blíže. Pomalu se postavila a vydala se jí neznámým směrem. Asi hlouběji do lesa.
Tančí, tančí pod mraky Bělostné vločky První krev pokropila bílý sníh Krmil se krví nevinných Přišel si pro další oběti Bez útěku Bez možnosti.
Z oblak se začal snášet bílých sníh a tančit ve vlasech bytostí stojících nechráněně. Nejen sníh ale přibyl. Některé bytosti ucítily... hlad. Některé bytosti ucítily strach. Některé... zatoužily po lovu, ucítily agresi. Co se dělo? Zvláštní pocit adrenalinu se prolíval těly spousty bytostí v okolí náměstí. Spousta bytostí... pocítila změnu. A pak? Jakoby vše přestalo a nahradil jej klid. Možná až bolestivý, palčivý klid, který nebyl přirozený. Srdce se rozbušilo a vše bylo pryč. Jakoby se střetly dvě síly. Ano, vlkodlaci ten pocit znali. Znali ho z lesa. Ale ten hlad... ten se předtím neobjevil. Proč teď? Spíš to skutečně vypadalo, že se něco střetlo. Nejvíce to pocítili andělé a démoni. Ano, byla to magie jejich druhu. Dvě, mocné magie. Odrazily se od sebe a vyrušily. Zdálo se, že po Heathens kráčeli archandělé.
Pozorovala ji, i ten její úsměv jí přišel čistý. Když ale zjistila, že to bylo její pírko, zděsila se. Nemůže jí zasahovat do života... V hlavě už začala strojit plán, co s tím udělá. Přeci jenom to tak nemohla nechat. Pro jistotu zatáhla svá křídla zpět, aby z nich už další uletět nemohlo... Tohle by mohli být potencionální nechtěné potíže. Kráčela dál za onou dívkou, sledujíc její práci a radost z pouhého focení. Nějákým zvláštním způsobem ji to naplňovalo. Úsměv z jejího obličeje ale rychle zmizel, když to pocítila. Magie... Silná magie. Jenom velice málo věcí by tohle mohlo způsobit... Ohlédla se na stranu, ze kterého tuto magii cítila. Co teď? Ani nevnímala, že začalo sněžit. Hlava jí jela na plné obrátky.
Post by Armia Wetherbee on Dec 28, 2018 20:01:01 GMT
LES
Šla stále hlouběji do lesa, nebála se, cestu zpátky najde snadno. Na chvíli cítila něco zvláštního. Něco jako energie, proudící ve vzduchu. Pokroutila hlavou, její mysl si s ní jen hraje, nic tady není. Trošku ji zalily obavy, když začalo sněžit hustěji, než před chvílí. Myslela si, že do večera nebude ani vločka, ale očividně se mýlila. I přes to, ale šla statečně dál a ruce měla schované v kapsách. Celkem dost se ochladilo. Nahmatala pírko a znovu se usmála. Koho by jen mohlo být?
,,Nemyslím, Victore. Podívej se na mě. Mám problém si vzpomenout, jestli mám rád rozpustnou kávu. Jestli tu bude někdo, kdo mě zná, tak pozná on mě. Já jeho... těžko, velice těžko." Potřásl hlavou nespokojeně a taky... smutně. Jistěže byl smutný. Vždyť neměl zdání, jestli má rodinu. Nebo cokoliv. Pak? Pak to přišlo. Kopanec do žaludku, když ucítil... cosi. Magii. On neměl vlčí pudy, nemohl cítit hlad. Nemohl cítit touhu drásat maso na kousky. Udělal klopýtavý krok vpřed, aby už stál rozhodně na náměstí. Jenže pak jej od svíravého pocitu osvobodila další vlna. Oddechl si. Prsty si vjel do vlasů. Jak se ukázala, tak zase zmizel. Svaly se mu však cukaly a pulzovaly. Stejně tak pulzovala krev ve spáncích, cítil úder srdce, každičký. Měl pocit, že cítí každou kapku krve. Vyděšeně se opřel o jeden ze stánků. Motala se mu hlava. Co se to dělo teď? Bylo to podobné jako tehdy, ale ten začátek.. byl úplně jiný.
Post by Pandora Benton on Dec 28, 2018 20:06:15 GMT
NÁMĚSTÍ
Naštěstí to netrvalo dlouho a hned se za ní objevil Nino. "Tentokrát už jo!" prohlásila hrdě a jakmile už oba stáli před budovou, vydala se rychlým krokem k náměstí, chtěla totiž stihnout projít pár stánků. Vlastně ani nevěděla, proč tolik chtěla, asi aby se zase ocitla mezi lidmi a jako jeden se cítila. Teď jí spíš připadalo, jako by byla něco méně. Lidi jsou občas na jiné lidi zlí a znepříjemňují jim život. Jako třeba jí. Ona si ale nějak zvykla. Koukla na Nina a potom zase na cestu. "Jak pokračuje psaní článku?" nebyla si jistá, jestli ho už dopsal, nebo na tom teprve dělal. Poslední dobou byla více mimo než obvykle, což je teda docela dost. Mezitím došli na náměstí. Rozhlédla se a zamířila ke stánku s oříšky. V tom se však zastavila a zhluboka se nadechla. Lidi kolem se zdáli divní.
Nakonec se zastavila na místě a pozorovala dívku jak odchází. Dál a dál, do hlubin lesů. Když se podívala směrem, ze kterého šla ta magie, ani na vteřinu nepomyslela na to tam jít. Pomalým krokem se vydala prostřední cestou, zahleděna do sněhově bílé krajiny.
Post by Alastor James de Marco on Dec 28, 2018 20:21:39 GMT
ULICE -> PRAYER (někde uprostřed)
Na chvíli si myslel, že vážně najde někoho, kdo o jeho přítomnost stojí, ve skutečnosti ale zjistil jen to, že udělal pár docela blbých chyb. Tak tedy stál u Honey, to bylo asi její jméno. „Šťastný a veselý,“ pronesl s úsměvem na tváři, ten však po několika sekundách, tedy spíš větách, pomizel. Zprvu to byl jen lehce nervózní úsměv. Odkud věděla, že nemá mobil? A to nejhorší bylo taky to, že ho vážně neměl. Rychle si prohledal všechny své kapsy, pro případ se otočil na lavičku. Nikde. Byl i připraven se zeptat, ale sama byla rychlejší. To se pomalu, ale jistě z úsměvu stával docela vyděšený výraz. Protože mu to došlo až po chvíli. „Ah…,“ musel se na chvíli zamyslet, „jak moc jsem mrtvý?“ odkašlal si, ten výraz neudržel dlouho. Měl chuť si lehnout na zem a smát se z plných plic, překvapivě ale odolával neustálým odkašláváním. „Tak pojď, potřebuju lidský štít,“ po těchto slovech ji už jen čapl za ručku a rychlým krokem táhl zpět ke svému baru. Po pár krocích se ale zastavil. Prsten. Zmatek. Jako kdyby se někde něco stalo, jako kdyby měl něco cítit – a taky, že ano. Vše přicházelo z jeho struny, objevovalo a zase mizelo. Co to bylo? Neměl čas na otázky, musel jednat. Pustil ruku Honey a prsten si z pravého ukazováku ihned sundal. Lehce ten pocit ztlumil, avšak stále zde byl. Zatřásl hlavou. Neměl by ho nosit stále u sebe, tím to bude, pomyslel si. Něco vevnitř mu ale říkalo, že jde o něco zcela jiného. I přesto se ale snažil vzpamatovat a jít dále, byli blízko.
Bytost, která se ukázala, nebyla nijak děsivá. Na první pohled. Vlastně dvojice bytostí. ,,Podívej se. Podívej se, kolik rozházených hraček tu je, Aliso," zastavil se, lehce ťuknouc holí do země. Měl hole rád. Ukazovaly jistou úroveň. Lidé je používali už kdysi dávno, mocní pánové je měli. A on? Měl vlastní, s havraní hlavou, s černým dřevem. Jaký to krásný den. Sníh byl dobrý, bílý. Bílá byla... ale dalo se říct, nechutná. Štípala do očí. Každopádně po chvíli, kdy bylo tělo muže ustrnulé a jeho okolí mohlo čekat cokoliv, se náhle uvolnil a usmál, jako jakýkoliv smrtelník. ,,Měj se na pozoru, nejsme tu sami. A nemyslím, že se na nás přišel podívat Michael," podotkl a na Alisu mrkl. Ne, nebyl děsivý. Ne, když nechtěl. Ne, když to nepotřeboval. A nyní? Nyní mohl být prostě člověk. Elegantní, vysoce postavený a šarmantní. Možná, možná dnes zkazí nějakou čistou duši a překazí svému bratru další plány. ,,Ale nezapomeň, co hledáš. Chci ho," sykl k Alise temněji, než jak zněl doteď. ,,Najdi ho. Spoléhám na tebe," ušklíbl se. Spoléhal... a pokud by zklamala, čekal by ji hrozný osud. Alisa dostala úkol. Byla hledač. Měla hledat. Něco, co chtěl. Přesto se on sám vydal do davů lidí a přejížděl pohledem všechny a všechno. Na tváři se mu usadil úsměv už v moment, kdy mu padl pohled na dívku. Samotná.
Dívka, která se toulala sama, bez doprovodu. Kdyby byl vychovaný mladík z dob, kdy po zemi chodil často, nabídl by jí rámě a prohlídku města. Jeho města. Nakonec, nikdo jiný neměl právo říct, že mu město patří. Jen on. Přesto... ,,Dobrý večer," věnoval úsměv ženě, blondýnce. Pěkné. Měl rád blonďaté ženy- zvlášť, když měly ještě modré oči. Škoda. To ale nevadilo, byl ochoten se spokojit i s ní. ,,Vypadáte osaměle, slečno. Bude vám vadit, když se přidám?" Ohýnky, ohýnky v očích. Kdo ví, co plánoval? Nejevil se však nebezpečně. Byl dost starý na to, aby uměl hrát, aby uměl vypadat tak, jak ženy chtěly, aby vypadal.
Post by Victor Murphy on Dec 28, 2018 20:29:50 GMT
Victor jen tiše pokývl. Mrzelo ho to a rád by mu nějak pomohl. Sám věděl, jaké to je přijít o rodinu ale tenhle muž ji třeba někde ještě pořád má. Pak to ale najednou přišlo. Bylo to tak náhlé, že nebyla šance se na něco z toho připravit. Snad v sekundě mu zlatě zazářily oči a jeho tělo se mírně svinulo v křeči, jak moc se mysl snažila bránit. Měl pocit, že se chce proměnit, zabíjet.. Myšlenky mu proletovaly hlavou. Musel se zapřít o nejbližší stěnu, nebo cokoli, možná si dokonce klekl, neuměl to teď posoudit. Jediné, o co se snažil bylo, dostat to něco, co mu tak náhle vlétlo do hlavy zase ven. Držel se každičké vzpomínky, kterou měl, jen aby zůstal sám sebou. Když však přejel rtem po zubech, ucítil o něco výraznější špičáky. A najednou to povolilo. Ne, nebylo to pryč úplně, ale jeho hlava se vyčistila. Zhluboka dýchal, a okamžitě se otočil po muži. Tohle všechno.. bylo to podobné tomu, co zažil v lese jen.. podstata se lišila? Nad tím nepřemýšlel, Charles ho prostě napadl jako první zdroj, ten však taky nevypadal nejlépe. Zatřepal hlavou. Rozhodilo ho to. Možná na chviličku ale stalo se.. a ostatní to museli cítit. Několikrát se zhluboka nadechl a místo toho, aby znovu zaujal pevný postoj, posadil se do sněhu, možná na beton, bylo mu to jedno. Tiše zavřel oči a úplně si vyprázdnil hlavu. Aby mohla být dostatečným zdrojem klidu pro ostatní. Teď byl ten správný čas ukázat jim, že na to nejsou sami.
Post by Cadance Queen Sykes on Dec 28, 2018 20:35:52 GMT
Ešte nejakú chvíľku sa túlala sama, až sa jej predsa len niekto prihovoril. Muž. Muž, ktorého nikdy pred tým nevidela a to by si dovolila povedať, že z mesta už aspoň z pohľadu poznala väčšinu, keďže pracovala v kaviarni a rada sa po meste prechádzala. No tento... tento jej neprišiel ani zďaleka povedomý. A to jak hovoril... Veľmi zdvorilo. Vlastne asi tak ešte nikoho ani hovoriť nepočula. ,,Dobrý večer" slušne pozdravila, samozrejme s tým úsmevom, ktorý na tvári nosila vždy. ,,Nie, samozrejme, že nie" odpovedala milo. Síce netušila, čo presne si má o ňom myslieť, pôsobil na ňu veľmi milo a to jej tak stačilo. Aspoň bude mať na nejakú tú chvíľu spoločnosť.
Post by Nino Whitehorn on Dec 28, 2018 20:40:24 GMT
NÁMĚSTÍ
Byl rád, že konečně mohli vyjít. Vždyť to byl snad první rok, co takhle trávil v Heathens, na vánoční Anglii již vážně náladu neměl. A to, že se mu to tu líbilo, snad nikomu nikdy neřekne, tu radost vždy vyjadřoval ve svých článcích. „Náměstí ti nikam neuteče,“ poznamenal, zatímco se jí snažil svým pomalejším krokem nějak dojít. Konečně měl možnost jít vedle ní – jako dobrý pár přátel. Bez ní si většinou připadal nějak sám, a ty pohledy lidí, když si tak kráčel, jej také moc nezajímaly. „Potřebuju ochutnat svařák, poslechnout si koledy a koupit nějaký ozdoby,“ odvětil, „pak o tom napíšu.“ Samozřejmě by až s takovou radostí nešel, potřeboval o něčem napsat a taky potřeboval vyjít z bytu – tohle byla skvělá příležitost si oddychnout a zároveň něco udělat. Když konečně došli, netrvalo dlouho, aby se sám oddělil a šel pro onen vysněný svařák, byl dokonce i tak milý (stále nebyl), že vzal i jeden pro Pandu. Nemohl si nevšimnout, že někteří vypadali docela divně. Nějaká hromadná migréna? Rád by se určitě přidal.
Byl hrozně rád, že potkal Willa, ale šťastná chvilka skončila tak rychle jak začala. Ty pocity,to co se dělo. Proč by sem vůbec přišli. Se zděšením se podíval na Willa. ,,Myslím, že bys tu neměl teď být." pronesl s lehce vyděšenou tváří. Sice Will byl anděl a Felix démon, ale měl ho rád. Neodpustil by si, kdyby mu Lucifer s paničkou něco udělali. Na druhou stranu zase nechce být úplně zrádce. Nevěděl co má dělat. Pohlcovala ho panika. ,,Je.. Je tady. On je tady. S ním i Alisa." chytil se za hlavu. ,,Radši uteč." podíval se na Willa.
Post by Pandora Benton on Dec 28, 2018 20:57:00 GMT
NÁMĚSTÍ
"Aha, jasně." přikývla chápavě a jakmile došli na náměstí, každý se pro něco vydal. Nechápala, co se děje. Jediné co pocítila byl mráz, který jí přeel po zádech, raději si však šla koupit oříšky. Lidi byli divní. Pořád. Nehodlala nad tím teď ale přemýšlet, zřejmě byla jen přeracovaná. No a přesně proto se rozhodla s balíčkem ještě teplých oříšků v karamelu vydat za Ninem. Sice momentálně netušila, kde se nachází, ale hodlala počkat na místě, kde se rozdělili a počkat tam na něj. Nebylo to tu zase tak velké, v nejhorším ho někde uvidí.
Dívka, kráčející po boku vznešeně vypadajícího muže mlčela. Zjevně si uvědomovala několik věcí, které zůstaly nevyřčeny, a v jak vážné pozici právě je. Ona o sobě ovšem nepochybovala. Znala svůj úkol, a pokud dostane možnost ho dnes splnit, udělá to. ,,Jistě, najdu ho" Pronesla tiše ke svému pánu, poté se vydala jiným směrem a zmizela v davu. Člověk by si řekl, že pro někoho, s tak výrazným nástupem to není možné. Stačil však okamžik, a ze smysluplné. hezky oblečené a působivé dámy se stala dívka s velkými brýlemi, huňatou čepicí na hlavě a teplou bundou i s rukavičkami. Vlastně se dokonale ztratila z očí. Přišlo ji to potřeba. Nebyli tu sami. Kdokoli se mohl pokusit dělat hlouposti. I když, to ji zase tolik netížilo. Jako první si u stánku koupila kelímek svařeného vína a postavila se k jednomu ze stolečků, odkud sledovala okolí. A pak si všimla. Nebyl to její mazlíček? Dnes se Felix zatoulal opravdu daleko. A jak bylo vidět, nebyl sám, a ještě anděl? Nadzvedla obočí a mírně zavrtěla hlavou. Z tohohle by mohl mít její pejsánek problémy. Ty si však vyřeší sama. Nebylo třeba, tahat do toho někoho dalšího. I když, byla to jedna možnost. Dnes musela Luciferovi něco donést, a když už nic jiného, alespoň tahle informace, by ji mohla maličko pomoct. Anděl, co se přátelí s démonem. To to milostivý Michael moc pošéfené nemá. Spokojeně si upila a zatím zůstala na místě