DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
,,Jenom pokud se ty bereš jako zdravý, kávový nápoj," houkl Cody a konečně pustil větev a ruku stáhl dovnitř. Asi to bylo dobře. ,,Cara je někdo, koho vídám často a stejně ho nemůžu vystát," houkl Cody zevnitř. Víc se k tomu ale nevyjadřoval, protože by se jednalo o Cařiny soukromé detaily a nakonec zas taková svině nebyl. ,,A dostanu za drink navíc nějaký vitamíny gratis pro Světlanu?"f/b] zachechtal se vlkodlak. ,,Kafe si s vámi klidně dám, ale budete se muset protáhnout tím oknem,"f/b] podotkl vlkodlak pobaveně. Vůbec nepochyboval, že Cara by to nějak zmákla. Silná na to byla dost. Jenomže pak přišlo... To. Nejdřív se ozvalo zakňučení. Divný zvuk z místa, kde žádný pes nebyl. ,,Caro..." zasténal vlk. Hlad. Venku čekalo jídlo. Ne, nechtěl. Nemohl. Ne... Ale tak krásně voněl. Cítil ho až tady dole. Dokázal si představit jeho krev na jazyku. Ale ne všechny příchutě... bude sladká. Bude kořeněná? ,,Caro!" křikl s prosebným tónem. Chtěl její pomoc. Potřeboval její pomoc. Pak ale ucítil vlnu skrz pouto s alfou. Něco spadlo na zem, něco se roztříštilo. Zevnitř se ozýval hluk. ,,CARrrrRRrrO!" vrčivý, hluboký hlas, přerušený čímsi bublavým. Rachot, něco těžkého narazilo do stěny. Vřískot zvířete, nezaměnitelný. Praskání kostí. Pak náhlý klid. Zrychleně dýchal, dotýkal se stěny. Zasténal a skončil na kolenou. Schoulil se do klubíčka, kňučíc jako štěně. Oči vytřeštěné. Jeho děs se vlčím poutem šířil rychle. Byl nezaměnitelný. Vlkodlak trpěl. Na jeho volání o pomoc nikdo neodpověděl.
Will byl spokojený, pak sebou ale cukl. Cítil tu moc, a bylo mu jasné, co se tu děje. Co tu chtěli? Zamračeně se rozhlédl. Felix ho ale najednou úplně vyvedl z míry. Měl strach.. Přímo z něj čišel. ,, Hej.. hej klid, to je v pohodě, pár démonů zvládnu no ne?" Pousmál se. Ne.. jistěže ne.. Neměl by šanci, ale Felix se potřeboval teď hlavně uklidnit a nepanikařit. Znovu ho napadlo, jak se mu teď asi žije, ale nemohl s tím nic dělat. Přišel si tak strašně bezmocný. Na druhou stranu, aby předešel konfliktům, věděl, že se bude muset od kamaráda vzdálit. Alespoň teď. ,, O mě se neboj. Budu v pořádku. Jen.. ty na sebe dávej pozor ano?" Usmál se. ,, Ještě se uvidíme, slibuju" Dodal, než se vydal do davu. Bolelo ho nechat ho tam jen tak. Teď to ale jinak nešlo, bylo to riskantní pro ně pro oba.
Post by Honey Wintercry on Dec 28, 2018 21:33:53 GMT
PRAYER
Nebyla moc šťastná z toho, že byla jednoduše odtažena. Ano, on ji prostě táhl. Alastor ji vzal za ruku a jednoduše ji za sebou táhl, jak běžel vypustit Codyho z jeho vězení. Jistě, nějakým způsobem se podvolila a plandala tedy za ním, i když její výraz napovídal o tom, jak moc 'šťastná' je. Nechala se táhnout za majitelem baru, dokud oba nepocítili to stejné. Tedy, Honey se jen něco prohnalo hlavou. Divné, matoucí, nepříjemné... vzpomínky, které nechtěla. Jejich cesta však brzy pokračovala. Zastavili u baru. U baru, ze kterého se ozývaly... divné zvuky. Tedy, ony skoro utichly. A nebyli sami. Tehdy se však Honey Alastorovi vytrhla. Vyděsilo ji to. Udělala krok vzad. Ano, nebyla hrdinka. A potom, co slyšela zevnitř, i když to byla jen část, nedokázala tu být. Polkla na prázdno a dala se na útěk. Jednoduše zmizela od všech a všeho, co se v baru stalo. Bylo to asi jediné logické řešení, co její mozek nabízel.
„Dobře se dívej, co ten králíček dokáže.“ ~ Alisa, alternativní povídka k Epiphany
Post by Nino Whitehorn on Dec 28, 2018 21:41:22 GMT
Nakonec se díkybohu vrátil v pořádku. A ona i v pořádku stála, dokonce s balíčkem oříšku, za tohle ji pomyslně pochválil mírným úsměvem, když jí svařák podával. „Nějaký konkrétní plán?“ otázal se, měli přeci jen celou noc a jemu by zrovna nevadilo, kdyby jí něco napadlo. Vždyť byla plná nápadů. A bordelu, ale to bylo vedlejší. Musel přiznat, že mu vážně byla zima, což nečekal. Možná to bylo kvůli tomu, že to byl jeden z prvních dnů tohoto týdne, co vyšel ven. Na začátek se aspoň dal do kroku někam ke stánkům, stále ignoroval ostatní. To s nimi vážně něco bylo? Mu bylo docela příjemně, to tedy až na tu zimu.
Post by Cara O‘Conner on Dec 28, 2018 21:41:54 GMT
Ulice ,,Tak tě nemám ráda Cody" houkla k oknu. Jejich vztah byl.. no.. bylo to vzájemné. Neměla potřebu ho mít ráda, když ji zjevně on nemá rád. ,,Když ti to okno urvu, budeš ho platit." pousmála se. Když tom to přišlo. To samé co už zažili v lese. Ovšem hlad byl novinka. Sežrat někoho? Nepřipadá v úvahu. Cítila hladového vlka, ale co cítila ještě víc, byl běsnící Cody. Vztahy stranou tohle je vážné. Chytila toho dobrého muže, který tam s nimi postával za ramena. ,,Prosím teď musíš utéct." zadívala se mu do očí. Rozšířili se jí zorničky. Rozpoložení Victora ze začátku moc nepomohlo, ale pak se to zlepšilo. Ne! Ještě se nestalo, že by vlk šel proti ní. Prostě ne. Fuj je to. Musí být silná. Opřela se o zeď a dobelhala se k oknu. ,,Cody! Není to silnější než ty!" zavolala na něj. Nemohla se nijak dostat dovnitř, aby mu pomohla víc. To že se v celku uklidnila je jediná dostupná věc na divočení. Ráda by se nějak dostala dovnitř, takže zamířila ke dveřím baru.
Jistěže to vlkodlaka zasáhlo víc. Nakonec, oni se zrodili z téhle temnoty. Netušil, jak nebo odkud to ví. Ale věděl. Cítil to v kostech. Lapal po dechu, když se dotkl zjevně už klidného Victora. Jednalo se spíš o instinkt než cokoliv jiného. Hřejivé teplo, nebyl to ale takový narušitel jako předtím. Tohle bylo přirozené, otřelo se o vlka jako přítel. Klid. Maják ve tmě pro ostatní vlky. Charles ale zase rychle ucukl a jen se zahleděl na svou ruku. Ne, tohle... tomu nerozuměl a nelíbilo se mu to. Polkl naprázdno. O co šlo? Co byl zač? byl zmatený, až příliš. Ale nyní čekal, že alfa má odpovědi. ,,Co se stalo?" optal se s jasnou starostí. Nakonec, i se strachem. Nenapadlo ho, že to Victor neví. Doteď... ho bral jako někoho, kdo mu vysvětlí vše, co je třeba. A Victor to dokázal. Proč by to teď mělo být jinak?
Zvláštní pocit.. tak zvláštní. Měl dobrou náladu a najednou, jako lusknutím prstu to bylo pryč. Hlavou se mu prohnaly myšlenky na minulost.. na matku. Ztuhl. V jeho pohledu se něco změnilo. Jakoby byl někdo jiný, pak ale uslyšel Codyho, což ho vytrhlo z vlastních myšlenek. ,, Cody! Co se děje?" Bylo to divné, hrozně divné. Jeho mozek si to spojil s jedinou logickou věcí. Nějaké zvíře.. možná tam nechali psa, který nebyl moc přátelský, a teď se probudil, i tak to bylo hrozně divné. Co však bylo jasné byl fakt, že Cody trpí. Sáhl na okno a snažil se nakouknout dovnitř. Dostal strach a pak, ta dívka ho odtáhla. Nečekal, že by měla tak od pohledu křehká dívka takovou sílu. Zmateně na ni zamrkal. Nadechl se, aby něco řekl. Ale pak.. její oči. Zůstal se do nich ztuhle dívat. Něco bylo špatně. Hrozně špatně. Matčina slova.. psychiatři.. Ta dívka mu něco říkala. Utéct? Co se dělo? Když ho pustila, o několik kroků zacouval. Všiml si dalších lidí. Jedna dívka se rychle vytratila, u dveří však ještě stál nějaký muž.. Ne, nemohl teď odejít.. Netušil co se děje, chtěl to zjistit. Musel přijít na to, co je s Codym. Couvl ještě o krok a skousl si ret. Silně. Pak sebou škubl, jako už tolikrát. Nebylo to však jen jednou. Ve stresu to bylo horší.
Post by Alastor James de Marco on Dec 28, 2018 22:02:07 GMT
PRAYER
Mohl se snažit sebevíc, ale pocitu by se nezbavil. Prodíral se jeho myslí a tahal si za všechny provázky, které našel. V jednu chvíli ty dobré, v další ty špatné. Pak tam byl zvuk. Křik? Řev. Nic dobrého, nebylo to poprvé, co to slyšel. Vzpomínal si – už jednou se něco takového stalo. Někde. Zatřásl hlavou, potřeboval se z toho rychle dostat. Ohlédl se za zdrojem zvuku – bar. Nemusel nad tím přemýšlet dlouho, dal se do běhu ke dveřím baru. Dívka díkybohu odběhla, měl alespoň o starost méně. Z možných vyražených dveří se právě může stát zničený bar. Nebo barman. Viděl pár lidí, ty však ignoroval. Dostal se ke dveřím a začal do nich vrážet pěstmi, potřeboval vědět, jestli je Cody v pořádku. „Cody!“ Nepřestával, trvalo ale chvíli, aby si uvědomil, že by toho stejně moc neudělal. Otevřel by dveře, co dále? Pustil by do města divokého vlka? Už jenom pouhá vzpomínka na ten pocit, když měl strunu při sobě, mu vyvrátila nápad o jeho uklidnění. Obrátil se tedy na ty lidi. Dívka zjevně věděla, o co jde – nebo alespoň měla tušení. „Co se stalo?“ přiběhl k oběma. Řekněme, že o vlkodlacích věděl maximálně to, že existují. Stejně tak o zbytku. Začalo mu být špatně, cítil palčivou bolest hlavy, která postupně zesilovala. Příliš věcí najednou, příliš náhle. A k tomu měl pocit, že bez své struny, kterou měl momentálně v kapse, je stejně bezmocný, jako zbytek lidí.
Lucifer kývl. Dovolila mu se přidat, to bylo dobře. Neměl rád odmítnutí a ti, kteří jej snad zkusili, většinou končili špatně. Jistě, dnes žádal, ale neměnilo to nic na faktu, že dívčina odpověď byla předem vybraná a nebyla to její volba, která výběr zařídila. Zlehka mu cukl koutek nahoru. Nakonec, uměl působit mile. ,,Když už jsem se k vám tak netaktně přidal, přijmete pozvání na punč nebo svařené víno?" Na okamžik však jeho pozornost upoutalo cosi jiného. Sklopil pohled ke svým špičkám a usmál se. Když oči zase zvedl, tvářil se neutrálně. Neříkej, že se ti nelíbil můj dárek, vlku. Měl bys být šťastný. Máš štěstí, že tu nejsem sám. Jinak by byl dopad mnohem drtivější. Tentokrát se mu úsměv znovu roztáhl na tváři. Nakonec, slova svého stvořitele vlkodlak slyšel ať chtěl nebo ne. Kdo ví, co znamenala ta část o hrozivějším dopadu. Možná myslel tu sílu, která se postavila na odpor. Kdo ví... třeba kdyby se ho někdo zeptal. Je ale chytré na cokoliv se ptát démona? Určitě ne. Vypadal, jakoby se zasnil. Brzy však zase věnoval pozornost své partnerce. ,,Jaké je vaše jméno, slečno? Rád bych o vás smýšlel jménem a ne v třetí osobě. Je to neslušné." A konec konců, měl pravdu, no ne?
Docela ho uklidnilo, jak do Will vzal, ale na druhou stranu věděl určitě o co jde? Zahrávat si s Luciferem by nebyla sranda. Taky věděl, že kdyby někdo zaútočil na osobu, ke které má dobrý vztah, je slabý. Nedokázal by nikoho uchránit. ,,Já se o sebe už nějak postarám. Měj se a hodně štěstí." rozloučil se s Willem. Měl chuť se někam zabořit do sněhu a nevylézt. Pomalu se otočila všiml si Alisy. A sakra. Viděla je? Jak dlouho tam stojí? Neudělá nic Willovi? Začal se opět docela bát. Mlčky tam postával a hleděl na ni. Třeba o něm neví. Snad.
Post by Victor Murphy on Dec 28, 2018 22:25:15 GMT
Victor prudce otevřel oči a zalapal po dechu. Mírně se zachvěl, když se podíval na Charlese. Opakoval si, že musí zůstat v klidu, hlas v jeho hlavě byl však jako kopanec do žaludku. Nešlo o ztrátu své mysli. Nekolísal, jen.. teď na chvíli nemohl být taková opora. Bylo šílené, co všechno leželo na jeho ubohé nestabilní prokleté hlavě. Utlumil pouto. Teď by nepomáhal. Musel se opravdu vzpamatovat sám. Bylo nemožné jet nonstop na sto procent. ,, To.. " Uvědomoval si nějakou spojitost obou mocí.. Ta v lese mu něco připomínala.. tuhle už zažil. Otazkou bylo, co s tím měl Charles společného? ,,To byl démon" Vydechl nakonec. Zběžně se rozhlédl po okolí, moc ho ale nezkoumal. Co by dělal, kdyby ho viděl. Dal mu jasnou výhrůžku. Bylo bláznovství ho teď hledat. Vlastně to bylo to poslední, co by udělal. postavil se a pokusil se znovu naprosto uklidnit. Díky bohu za meditace, které ho kdysi učila jeho stará známá. Bez nich by se nejspíš dávno složil. Z dálky se však začalo ozývat něco dalšího. Byl to Cody, trpěl.. To byla Alfova záchrana. Upnul veškerou svou pozornost na Codyho. Pokusil se ho podpořit co nejvíc. Takhle na dálku to však nemělo tak potřebný efekt. Musel za ním. Démona prozatím vytěsnil z mysli a obrátil se směrem k ulici, vedoucí k baru. ,, Musím za Codym.. Půjdeš se mnou? " Ohlédl se ještě po muži. Něco mu říkalo, že by mu mohl pomoct. Hlavně měl však nepříjemný pocit z toho, že by ho tu měl poblíž démona nechat samotného, i když se nejspíš dokázal ubránit mnohem líp, než on sám. Kdo ví, cítil k němu však zodpovědnost.
Post by Cadance Queen Sykes on Dec 28, 2018 22:31:09 GMT
,,Punč znie fajn" prijala jeho pozvanie bez zaváhania. Ale to by ona spravila asi pri každom jednom človeku. Teda.. no... človeku... Pre ňu bol človek samozrejme aj on, keďže jej hlávka nemala ani zdania o tom, že existujú aj iné bytosti, ako vlkodlaci, druidi a nieto ešte anjeli a démoni. A ťažko povedať čo by sa stalo, keby to zdanie mala práve v tejto situácii. ,,Cadance... volám sa Cadance" odpovedala na jeho otázku. Povedala si, že bude stačiť len jej prvé meno. Druhé meno a priezvisko by mu aj tak zrejme boli úplne zbytočné. ,,Smiem vedieť to vaše?" opýtala sa až opatrne, no stále s úsmevom. Stále tak trocha nechápala, prečo ju vlastne oslovil, no nechcela nad tým moc premýšľať a pýtať sa to tiež nehodlala. Prečo by aj.
Post by Cara O‘Conner on Dec 28, 2018 22:32:31 GMT
Všimla si muže, který klepe na dveře a křičí na Codyho. Že by majtel? Vypadá chu-Ne ne ne. Měla pocit, že ho v baru už někdy viděla. ,,Potřebuju dovnitř. Za Codym. Pomoct." vyžbleptla a opřela se o stěnu vedle dveří. Snad ještě Cody vydrží, než se trochu chlupatější vydá ven na štědrovečerní večeři. No co, někteří kapra prostě nejí. Její zorničky se opět pomalu vrátily do normálního stavu. Ovšem ještě stále to nebylo na sto procent v pořádku. Může to být lepší? Prozatím je ráda, že taky nechlupatí.
Ale, kdopak si jí to nevšiml. Usmála se a pozvedla kelímek s punčem a znamení pozdravu. Pak si upila a vydala se za mladým démonem. ,, Felixi, tebe bych tu nečekala" Usmála se a zezadu si ho obešla. Pak mu dala ruce kolem krku a prostě si mu částečně nalehla na záda. ,, Copak, na kafíčku, se starými kamarády?" Zašeptala mu do ouška a mírně se zasmála. Vlastně vypadalo, jako pár, ačkoli v Alisině hlase bylo cosi, co zalézalo až do morku kostí. ,, To si později vyřídíme, neboj se" S tím od něj ustoupila. Chci, aby ses podíval kolem. Cokoli zvláštního, nebo pro nás užitečného mi nahlásíš, vyjádřila jsem se dost jasně?" Obešla si ho dopředu a prsty mu zvedla bradu. Bylo by škoda, udělat mu na té jeho dokonalé tvářičce pár šrámů, i když, ona to ráda vydrží. S tím ho tam nechala stát. Nezajímaly ji jeho slova. Dostal příkaz, to stačilo. Měla sama dost práce a né zrovna moc času.
Post by Pandora Benton on Dec 28, 2018 22:39:33 GMT
NÁMĚSTÍ
Netrvalo dlouho a Nino už si ji našel. S úsměvem od něj převzala nápoj a nabídla mu své oblíbené oříšky. To už bylo velké gesto! Nad jeho dotazem se na chvíli zamyslela a poté jen pokrčila rameny. "Projdeme si to tu, ty si zjistíš co potřebuješ a tak." navrhla jednoduchý plán, který vlastně ani plánem nebyl, jen ho tak podala. Prostě si jen říkala, že to bude stačit a kdyby něco, případně mohli na něco dojít během cesty. Procházení jí nevadilo a Nino už se na cestu vydal. No a tak jí nezbývalo nic jiného, než jen ho následovat. Srovnala s ním krok a mezitím upíjela z kelímku horký nápoj. Vždy voněl tak pěkně po skořici.