DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
>> Minievent odvíjející se od eventu: Charitativní večírek
Pár lidí se vydalo na procházku. Noční procházku. A proč ne? Sedm lidí se vydalo po měsícem zalitých cestičkách směrem, který znal jen jeden z nich - dívka, která šla v čele. Ačkoliv ona sama nemluvila, tři z lidí si nadšeně povídali a jeden z nich se dokonce snažil zatáhnout do rozhovoru Pandoru, o nějakém budoucím článku. Pokračovali klidně po cestičce, nikdo je nerušil. Po chvilce se i ozvala Honey. ,,Co se týče zdejších pozemků, jsou volně přístupné, takže co se týče nějakých procházek... Máte tu možnost," usmála se. Trojička lidí stejně řešila momentálně historii zdejších lesů, takže nejspíš ani to, co mladá majitelka řekla, neslyšeli.
I přesto nebyli sami. Příjemný noční vzduch se opíral do srsti šedivého vlka, jehož srst hrála až v odstínech modré. Na druhé straně lesa, přesto vlkodlaci mohli zachytit pach. Pach, který, se dal přisoudit vlku, kterého smečka už dřív mohla zachytit. Tedy, vždy zmizel dost rychle na to, než aby jej mohl někdo chytit. Zdálo se, že je jako kouř. Nezachytitelný, vždycky zmizel. A dnes? Dnes tu byl. Loudal se po jejich lese, za úplňku, jakoby mu patřil. Hodlala smečka něco s tímto narušitelem něco dělat? Nebo jej hodlala nechat dál běhat po lese? Samotného, zabíjejíc jejich kořist? Možná... i pár lidí. Přeci jen bylo nahlášené zmizení a smrt. Smrt ženy, která zmizení vyšetřovala.
Post by Armia Wetherbee on Jan 13, 2019 20:14:34 GMT
Menší brunetka v rudých šatech se celou dobu po večírku jen nekonečně proplétala mezi lidmi a ani si nevšímala dražby lidí, jinak by se určitě divila, zhrozila a možná i odešla pryč. Po svém loudání se vypila tak tři sklenky šampaňského. Byla docela otupělá a tak, když uviděla skupinku lidí v čele s hostitelkou, neváhala a tak rychle jak jí to jen její boty na podpatku dovolily, se je snažila dohnat. Měli namířeno do lesa, to jí bylo jasné, ale i když v něm ještě nebyla, běhal ji mráz po zádech. Nepříjemný pocit, dalo by se říct. Avšak vykopala ten pocit ze své hlavy a neohroženě následovala skupinku, držíc se spíš vzadu.
Post by Victor Murphy on Jan 13, 2019 20:34:03 GMT
Měsíc stoupal po obloze a dodával lesu stříbřité odlesky, kterými se táhly černé stíny. Byl úplněk. Čas, kdy bestie vylézají ze svých skrýší. Bledý měsíc odhaloval mnohá tajemství a před jeho mocí nebylo úniku. Bylo ticho. Nebylo divu. Zvířata cítila tu moc. Dnes měly predátoři mnohonásobně navrch a každý, kdo měl jen trochu rozumu se klidil z cesty zkáze, která prostupovala lesem. Vlkodlaci dnes byli volní. Jejich srdce plála po rychlosti, volnosti a po krvi. Lov byl v plném proudu. Vlkodlaci dávali průchod své přirozenosti. Tak jako vždy. Dnes tu však bylo něco jinak. Temné stíny nesly zlé znamení. Přišlo po větru, jako nějaká nákaza. Victor se zastavil. Byl tady. Ukázal se. Vlkodlak, který už měl na svědomí několik lidí. Bestie, opředena záhadou. Dalo by se říct skoro smrtící přízrak. Victor věděl, že dnes probíhá večírek. Zaslepen úplňkem však zrovna nad touto hrozbou nijak zvlášť nepřemýšlel. Konec konců, kdo by čekal, že se bude někdo zdržovat v lese. Noc pročíslo táhlé vití. Na území byl vetřelec a bylo na čase ho pozdravit.
Post by Nino Whitehorn on Jan 13, 2019 20:40:20 GMT
Zasmál se, když to řekla. Vážně se zasmál, a kdyby právě pil, asi by se zadusil a umřel, protože měl chvíli chuť si lehnout a smíchy umřít. „Nebudu odpovídat,“ dramaticky si při tom musel utřít neexistující slzičku a konečně se uklidnit. Tenhle večírek se mu trochu vytrhl z ruky. „Kdybychom měli uklízečku, tak po ní nebude letět tolik holek,“ pousmál se chytře, „teď bude bez holky a s dřinou,“ poklepal si na spánky. Chytrý. A škodolibý. Možná za to utratil trochu moc, ale s radostí uvítá jeho pohled, když zjistí, komu byl prodán. A když zjistí, do čeho byl prodán. Takhle se mu na tváři rozvinul už jen ten jeho obvyklý úškleb, jo, to se mu líbilo. Co za charitu to vůbec bylo? Měl pocit, že to bylo něco se psy. Nebo s kočkami. Pak se zeptala, jestli nechce zase někam jít, chtěl? No, právě si sedl, ale neodporoval. „Jasně,“ zvedl se, uchytil dívku za ruku a pomalu odtáhl zase stranou. Teď byla řada na něj. „Můžem s nima,“ pokývl ke skupince lidí, kteří si to zjevně mířili do toho strašně temného lesa, kam chodit neměli, „aspoň můžu napsat, jak tři z nich zhebli, protože neposlouchaj policii.“
K vytí alfy se přidal další hlas. Smečka dnes věděla, koho uloví. Tenhle vlk nejednal bezmyšlenkovitě. Zabíjel... ukazoval na ně. Možná jednal na něčí příkaz, ale ten někdo jej držel tak silně, že sám Cody pochyboval, že by snad byla jiná možnost než jej zastavit jeho smrtí. Proto, když skončilo táhlé vytí, zavrčel a oblízl si tlamu. Vlk v něm se těšil, třebaže se jednalo o krev a maso jiného vlkodlaka. Černý vlk se zastavil po boku alfy a čekal. Čekal, než je pustí, aby mohli zahájit hon. Nakonec, druhý vlkodlak byl daleko. Chvíli poběží. A on? Mohl utéct. Jenže dnes si nemohli dovolit jej nechat běhat po lese samotného. Ne, když měsíc zářil nad jejich hlavami. Cenil zuby na temnotu před sebou a čekal. Jenom čekal, kdy přesně dostane znamení. Zlaté oči se stále drápaly po Victorovi. Kdo všechno měl v plánu připojit se k jeho výzvě?
Post by Cara O‘Conner on Jan 13, 2019 21:01:16 GMT
Nemohla nejít za vytím alfy. Vynořila se z křoví a připojila se ke dvojičce vlkodlaků. Posadila se a čekala na to, co se bude dít dál. Pozvedla hlavu a zadívala se na ten zářící balón, jež je tak okouzlil. Ale ten cizí vlkodlak jí dělal vrásky. Neměl tam co dělat. Toto je jejich území a žádného cizáka tu nestrpí. Její slintající tlama dávala najevo, že se dnes touží krmit krví.
Post by Honey Wintercry on Jan 13, 2019 21:05:58 GMT
Většina cesty probíhala prakticky tiše, Honey totiž netušila, co přesně by měla návštěvníkům říct. Vlastně se dostali už na půl cesty, když se ozvalo vytí. Vytí, které... se jí zahryzlo do kostí. Přicházelo ale z dálky, proto se rozhodla mu nevěnovat moc pozornosti, zatím. Přesto zpomalila a prakticky narazila do dalšího z těch, kteří tu cestu postupovali s ní. Rozhlédla se po lese. Vytí vážně přicházelo z dálky. Nejspíš prostě stačilo, když si pospíší, aby se brzy mohli zase vrátit zpět. Nechtěla jít takhle ven, ale přemluvili ji, takže momentálně kráčela po cestičce. ,,Myslím, že to vezmeme zkratkou," pronesla pak rozhodně. Určitě nebyla jediná, koho vlčí vytí poplašilo.
„Dobře se dívej, co ten králíček dokáže.“ ~ Alisa, alternativní povídka k Epiphany
Connor šel celkem pomalu. Užíval si procházku. Vlastně se rád procházel po večerech, i když to asi nebylo moc bezpečné. Měsíc dnes ale svítil jasně. Možná až moc. Nikdy neměl důvod si na úplněk nějak dávat pozor. Proto mu ona skutečnost došla až teď. Mělo ho to napadnout hned. Cody by jinak určitě přišel. A pak, ticho pročíslo vití. Měl pocit, že mu tuhne krev v žilách. Neměli by být venku. Zjevně nebyl jediný, koho zavytí znervóznělo. Vzdal se však plané naděje, že jde jen o vlky, kteří se lidem, ještě navíc skupinkám raději obloukem vyhnou. Nebyl si jistý, co čekat. Ještě po nedávných událostech a po článcích v novinách. Jednoduše přidal do kroku a byl rád za návrh zkratky. ,,Měli bychom si pospíšit" řekl, když přišel blíž k Honey. ,,Tohle se mi nějak nelíbí" Proč by si své obavy nechával pro sebe. Konec konců to vypadalo, že dívka to vidí stejně.
Camille Bellerose Bílá vlčice běžela a vyla se smečkou. Dnes nebylo třeba nic dodávat, nic řešit. Smečka měla společného nepřítele a dnes s ním měla pomoci i Camille - proto i ona čekala, než s Victorem vyrazí cvalem na druhou stranu lesa. Stačilo jediné znamení.
Možná že kdyby se vlk objevil před nimi, dávalo by jim to lepší šance. Mohli by se otočit a běžet prostě zpět. Ale to by přeci neměl Nino tak exkluzivní reportáž. Chvíli v chvatném kroku pokračovali a trojice stále mluvila tak nahlas, že by to probudilo i mrtvé. Upozorňovali na sebe. Proto nejspíš nikdo neslyšel křupání větviček. Tedy, dokud nebylo pozdě. Jedna z dívek se otočila. Otočila se včas akorát na to, aby uviděla zvíře. Zvíře, které mělo nejspíš víc jak metr v kohoutku, ale možná to způsoboval jen strach. Jak se říká - strach má velké oči. A byl to vlk. Jeden jediný vlk, který šel za skupinkou, zjevně prostě plánoval je překvapit. Teď mohli běžet jen vpřed. Dívka, která si ho všimla, zavřeštěla možná až moc vysokým hláskem. Nejspíš i to ji stálo život. První život, který byl dnes obětován. Stačilo po ní skočit, vlkodlak ji povalil docela lehce. Roztrhané hrdlo, čelist zůstala viset na posledních pár cárech masa. Když ji vlk zvedl, čelist se nebezpečně vyklala a následně se maso potrhalo a čelist spadla na zem. Jazyk byl vyplazený, jakoby ještě dávala najevo ostatním, že její smrt se zapíše čestně - první. To bylo přece dobré, ne? Vytřeštěné oči hleděly na sedm dalších lidí. Možná bylo hloupé, že Armia skupinku doběhla. Měla zůstat v bezpečí. Bylo na čase utíkat znovu. Vlk se tentokrát vydal po zbylých třech, kteří byli vzadu. Při čemž sevřel i Armiinu ruku, aby ji odhodil stranou. Zuby prošly skrz a ruku minimálně vykloubil, možná i zlomil kost. Jednoduše si z dívky udělal hadrovou panenku. A dál? Další dva ze zadu. Lov nezačal jen pro smečku.
Post by Armia Wetherbee on Jan 13, 2019 21:44:52 GMT
Chvíli bylo ticho, jako před bouří, teda až na nedávné zavytí vlka. Znovu ji přeběhl mráz po zádech. Bavící se lidi asi ani nezaregistrovali křupání větviček nedaleko od nich. Armia se po chvíli ohlédla a vykulila oči, vůbec nechápala co se děje a když spatřila až příliš velkého vlka, nohy ji nechtěly poslouchat a rozeběhnout se dál od nebezpečí. Vlk se k ní přibližoval, až prudká bolest v ruce a až moc rychlé odhození její malé tělo na stranu, jí dalo najevo, že stála v cestě. Její rty neopustil žádný zvuk, jen se třásla a k tělu si tiskla nejspíše zlomenou ruku? Kdo ví. Ale bolelo to jako čert. Měla asi štěstí, že přes slzy z až moc velké bolesti viděla docela zamlženě. Pro jistotu zůstala na místě a dělala mrtvého brouka, nechtěla riskovat, že jí ta přerostlá bestie zmasakruje jako ženu, která byla za ní. Roztřeseně se nadechla a z pod přivřených víček se podívala na dívku.. Tedy na to co z ní zbylo.
Post by Honey Wintercry on Jan 13, 2019 21:46:46 GMT
Když uslyšela výkřik, zvědavě se otočila, aby zjistila, jaká větev chytila tu ženu za vlasy a kvůli čemu křičí. To, co uviděla, ji vyděsilo k smrti. Zvíře. Hnusné zvíře. Rozechvěla se. Vlk. Velký, opravdu velký vlk. A stačil mu jeden, jediný pohyb, aby zabil jinou lidskou bytost. Honey nedokázala ovládnout vlastní reakci. Sama vykřikla snad zděšením, údivem, zmatením... a naprosto přimrzla na místě, zatímco hleděla, jak spodní čelist, ještě před chvílí živé osoby, odtéká na zem. Jak jinak tomu šlo říkat? Jak se maso pouštělo, vypadalo to, jakoby teklo. Její tělo se rozechvělo. Jak by teď mohla utéct? Když to zvíře bylo tak blízko. Panika. Panika... Panika? Vedle ní stál Connor. Otočila po něm hlavu. Byla sama, kdo panikařil? Kdo momentálně... šílel strachy? Určitě ne. Pohyb hlavy byl ale teď asi jediným pohybem, který dokázala provést.
„Dobře se dívej, co ten králíček dokáže.“ ~ Alisa, alternativní povídka k Epiphany
Post by Victor Murphy on Jan 13, 2019 21:50:19 GMT
Alfa o moc déle nečekal. Vzápětí se rozběhl i se skupinkou, která se ho rozhodla následovat. Dnes nežádal účast všech. Chápal, že ne každý by chtěl lovit zrovna vlkodlaka. Atmosféra však houstla. Victor, ačkoli běžel, držel uši našpicované. Už z dálky bylo něco slyšet. Křik? Vlkodlaci byli rychlí, teleportem však zatím neoplývaly. Po chvilce bylo jasné, že se před nimi odehrává masakr. Victor stáhl uši k hlavě a zavrčel. Byli tam i civilisté. Tohle situaci moc nepřidalo. Co vůbec dělali teď v lese? Hloupí lidé. Zbytek smečky to musel cítit taky. Pach krve se roznesl po lese a dostal se vlkodlakovi hluboko do čenichu. Cítil bestii v sobě narůstat. Lidé však dnes nebyli jejich kořistí a Victor se dokázal ovládat na tolik, aby je od kořisti rozlišil. Stejně tak věřil své smečce. Vzdálenost mezi smečkou a místem se zkracovala. I tak si teď však lidé museli ještě poradit sami.
Post by Nino Whitehorn on Jan 13, 2019 22:01:24 GMT
Možná byl v tu chvíli až moc zblblý alkoholem, aby si uvědomil, že se právě stal jedním z těch, co neuposlechnou. A mohou umřít. Jen si tak táhl Pandu a obhlížel okolí, tiše funěl a snažil se naslouchat hlasité konverzaci dalších. Po chvilce i Pandu pustil, to proto, aby si upravil kabát a zabořil ruce do kalhot. Možná mu začínala být zima. A pak se ozval ten výkřik. Přímo za nimi. Rychle se tedy otočil, očekával, že to bude nějaká další fiflena, která si nějak na dálku koupila dalšího muže. Vlastně mu to bylo úplně jedno, ale juknout se musel. A tak, když se otáčel, byl velice překvapen. Vlk. Obří, velmi ošklivý a až moc reálný vlk. Přímo před ním. To, co následovalo, je jako proud fotek. V jednu chvíli jen stál a díval se. Nedokázal zakřičet. Nedokázal nic. Cítil krev. Viděl krev. Všude byla jenom krev a maso, strach a zděšení, hrůza. Našel by právě sto možných výrazů pro popis této situace, avšak odhodlání k útěku bylo nikde. To tedy do chvíle, než se rozběhl k nim. Nedíval se, co se dělo dále – pouze odstrčil Pandu dopředu. A za jejími zády běžel. Nedokázal racionálně myslet, a jediné, co měl právě na mysli, bylo to, aby běžel. Běž, běž, běž – to sám věděl, že jej vlk bez námahy dokáže dohnat.
Post by Thomas (Ethan) on Jan 13, 2019 22:01:25 GMT
Nevěděl, co se děje, dokud neuslyšel vytí. Už tehdy hodně znervóznil, ale protože bylo hlasů víc, trochu jej to uklidňovalo. Znamenalo to, že smečka je v lese. A když tu byla smečka... zdálo se, že je vše v pořádku. Smečka by přece nedovolila ublížit nevinným od někoho jejich druhu. Jenže to už uviděl, co se blíží. ,,Connore!" vyhrkl ke svému svěřenci a ukázal za ně. Měl štěstí. Kdyby Connor nebyl to, co byl a neviděl by jej, nemohl by ho ani varovat. Věděl, kam jít. Věděl, kudy jít směrem ke smečce. Zahleděl se do lesa, rozběhl se, aby se brzy zase zastavil. Bylo to mimo cestu. Hodně mimo cestu, museli by běžet sněhem. Ale... byl to dobrý směr. ,,Tudy! Veď je tudy!" zakřičel na svého svěřence, mávajíc pažemi nad hlavou. ,,Trochu ho zdržím, ale musíte běžet rovně, pořád rovně. Tudy. Spěchej!" vypadal, že i sám anděl panikaří. U svých posledních slov se anděl i zhmotnil. Hvízdl. Dost silně na to, aby to vlkodlak slyšel. ,,Hej, ty čtyřnohá potvoro. Pojď sem!" s tím se rozběhl jiným směrem. Jen doufal, že vlkodlak poběží za ním. a že tak dostanou ostatní trochu času.
Post by Armia Wetherbee on Jan 13, 2019 22:14:25 GMT
Po chvíli, kdy byla úplně mimo, ji konečně došlo co se děje, a že jestli rychle neuteče, umře tady. A to nemohla. Sundala si tedy podpatky z nohou a vrávoravě se postavila a na chvíli se opřela zdravou rukou o kmen stromu. Měla pocit, že omdlí, ale na omdlévání teď rozhodně čas nebyl a proto se klopýtavě rozeběhla. Tedy se spíše snažila běžet, po chvíli se jí to i povedlo a následovala lidi, kteří šli na tuhle sebevražednou výpravu. Ztěžka dýchala a ruku si vážně až moc silně tiskla k sobě, jako by se bála, že ji každou chvíli může upadnout, nebo že by jí ta přerostlá obluda za ní mohla chytit znovu. Nechápala co se děje, proč na ně najednou ten vlk zaútočil? A nebyl na vlka moc velký? Razantně zavrtěla hlavou nad rychlým proudem myšlenek a soustředila se, aby nespadla na zem.