DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Marina byla stále zvědavá, co to ta coca cola vlastně je. Chlapec chtěl původně říct něco úplně jiného než pak tu poučku o nezdravosti. Ošem většina zájmu se brzy rozptýlila mezi blížící se blondýnku, smějící se Peggy a Victora, ze kterého najednou byla cítit rozpačitost. Chvilku si připadala jako by tam snad ani nebyla. Než se nadála, její alfa odcházel a s ním i ta nově příchozí, kterou si nestihla ani zařadit. Zůstala sama s Peggy, která se ještě otřásala zbytky smíchu a Adrianem, který jak slyšela má na ni dávat pozor. Zmínka o expertce na byliny v ní vyvolala dětinské vzrušení. Vždycky se chtěla učit, ovšem to, že ji měl hlídat ten chlapec ji mátlo. "Adriane? Ty jsi krotitel šelem?" Musela se zeptat dřív, než začne trojčit nadšením nad tím, že by mohla najít někoho, koho z pověstí obdivovala. Začínala si dávat dohromady tu moc i Victorova slova, takže získala podezření, že by mohlo jít o druidku, a z toho pomyšlení se jí chtělo začít štěstím výt na měsíc. Než však dá najevo nadšení, chtěla vědět, jestli dostane po hrbě bičem nebo něco podobného od mladého krotitele.
Když alfa odcházel, sehnul se k Adrianovi. Toho to mírně zmátlo. Když ale promluvil o takové zodpovědnosti. Nadšeně pokýval hlavou. Jistě že na ni dá pozor! Byla to pocta. Podíval se hrdě směrem k mámě. Ta se ale ještě smála. Takže asi souhlasila. Pokrčil rameny a rozhodl se udělat všechno, co bude v jeho silách. Po tom, co Muž odešel s tou pěknou slečnou, které právě přišla, sehla se k němu druhá slečna, kterou měl hlídat. Ta, Marina, zopakoval si v duchu, aby si jméno zapamatoval. Byl překvapený její otázkou, zároveň mu ale polichotila a vlastně proč ne. Však doma už pár šelmiček měli. Nejraději měl jednu lišku. Donesl ji, když simulovala zraněnou packu. Teď už ale byla zase někde v lese. ,,Já jsem ten nejlepší krotitel šelem ve městě!" řekl velice skromně
Inu, Peggy v baru nebyla opravdu hodně, hodně dlouho. Klidně by si i zašla, jenže byla pravda že s Adrianem to jednoduše nešlo. Nakonec se ovládla a smát se přestala, ačkoliv to bylo těžké už jen v momentě, kdy se na ni nově příchozí blondýnka podívala. Počkala tedy, než se ona i alfa vzdálí, pak upřela oči na Marinu, stále se trochu smějíc. ,,Ta holka je v tom až po uši a on naopak necítí nic, typuju dobře?" škodolibě se zaculila. ,,Pardon, pardon, je fajn změna vidět pro jednou bezbranného muže než ženu. Zvláštně osvěžující." Peggy se ale musela přestat smát, jen se usmívala, když Adrian prohlásil, že je největší krotitel šelem. ,,My šelmy nekrotíme. Staráme se o ně. Plníme jim bříška a ošetřujeme je. Viď, Adriane?" něžně syna pohladila po vláscích. ,,Když se o tebe máme postarat... Tedy, Adrian má, možná bychom mohli jít domů, všichni tři. Necítím se už dnes na další dobrodružství." Aneb jedno hledání Adriana denně stačilo.
"No, já ani nevím, jak na tom alfa je... Vlastně jsem ani nepostřehla, kdo to přišel. Je toho na mě moc, tohle... Tohle lidi dělají běžně? Já... No... Ve společosti se moc nevyznám. Asi bude lepší dát si od socializace chvilku pauzu. Ale s plněním bříška bych nespěchala, nevím, jestli to moje upustilo od požárního tréninku. Nedostanu bičem po zádech, když budu třeba až moc nadšená?" Dostala se nakonec snad k nejdelšímu proslovu dne. Šoky trochu opadaly, ovšem jak řekla, bylo toho na ni hodně. Zmizet ve společnosti lidí se přece dá pokládat za pokus o komunikaci a přizpůsobení novému světu, takže se za tuto formu útěku snad nemusí stydět, byť sama před sebou. Navíc to možná nebyli obyčejní lidé a pokud by se to potvrdilo, bylo by lepší mít soukromí. Kdyby to vážně byla druidka, tak to s Marinou mohlo i seknout nadšením.
Post by Adrian Brennan on Nov 8, 2018 15:14:01 GMT
Adriam na matčinu připomínku přikývl. Potom, co ho pohladila po vlasech se o ni trochu opřel. Musel přiznat, že se cítí trochu unavený. I když by zvládl tu být i dýl. Pokud ale jeho máma chtěla jít domů, neprotestoval. Zaposlouchal se do toho, o čem mluvila Marina. ,, Ne, nedostaneš bičem." rošťácky se zasmál. A doma máme spoustu strašně super věcí. Třeba brokolice je výborná!" Nevěděl, jestli bude chtít jít s nimi. Byl by ale docela rád za návštěvu. Lidé k nim moc často nechodili.
,,To se ptáš, jestli běžně zvracíme?" zacukal Peggy koutek nahoru. ,,Ne, to vážně ne. Ale při oslavách se občas napijeme. Někteří s mírou, někteří bez. A pak to dopadá... takhle," pokynula ke zbytkům obsahu Marinina žaludku, ze kterého moc nadšená nebyla. S tím, že je brokolice výborná, nedokázala souhlasit, ale byla ráda, že Adrianovi chutná. Popravdě, byla zdravá, takže dokud ji jedl, bylo to jen dobře. ,,Každopádně, moje nabídka platí. Nějaká společnost Adrianovi jen prospěje," usmála se na ni. Nenechala by je samotné, to chraň bůh. Ale... proč by se nemohl seznámit s někým zvenčí? Byla by to pro něj jako pro druida velice dobrá zkušenost.
"No, zvracení taky ale myslela jsem spíš tohle." s tím ukázala na ozdobenou ulici a stánky s atrakcemi. Pořád ji to tak fascinovalo. Zejména světla. Vždycky měla ráda světla ale v lese se jí o zábavu staraly jen světlušky, tady viděla lampiony z dýní, svíčky a spoustu dalších cerepetiček, ze kterých jí přecházel zrak. "No a když tedy nedostanu bičem, tak proč bych nešla? Kde to však je? Omlouvám se ale nějak se tu moc nevyznám a tak celkově... No, jsem zmatená." musela nakonec přiznat. Připadala si trapně ale to nebylo nic nového. "Jo a děkuji za pozvání." dodala. Připadala si ztracená, tohle století bylo tak jiné, než to, ze kterého pocházela. Krotitelé bez bičů, lampy se svítícími koulemi místo loučí a plynu... Bude se toho muset ještě hodně naučit.
Post by Peggy Brennan on Nov 11, 2018 20:49:06 GMT
Druidce zacukal koutek, když vlkodlačka vysvětlila, co přesně jí přijde tak zvláštní. Jistě, mohla před ní stát velice stará bytost... kdo ví, jak dlouho se mohla vyhýbat civilizaci. I přes to jí to bylo zvláštní. Stará bytost, která neznala lidské zvyky a skrývala se... dlouho. Nevypadala ale šíleně. Inu, možná to nebylo zas tak dlouho a jednoduše lidé poskočili velice rychle kupředu. Potřásla hlavou. ,,Tak pojďme. Možná i vymyslím něco na ten tvůj přecitlivělý žaludek," pokrčila rameny a podala volnou ruku Adrianovi. V druhé stále držela tašku s dýněmi.
"Děkuji ale už to bude dobrý. Už nemám co zvracet a před spaním si dám pelňkový extrakt, je to hořký jak pes ale pomáhá rychle." Odpověděla na nabídku té ženy. Ještě si nebyla jistá tím, co je ta osoba zač a přece jen, jako vlkodlak se nemusela bát většiny nebezpečenství co by byly v jejich domácnosti, když tvrdili že stříbrem ani bičem po ní nepůjdou. Ovšem otrava, ta by se dala zařídit snadno, takže v tomto ohledu zůstávala opatrnější. Když se pak chlapec i s tou ženou vydali směrem k jejich domovu, následovala je a snažila se dávat pozor na cestu, aby věděla, kudy běžet, kdyby se něco náhodou zvrtlo.
Děkujeme za Vaši účast v prvním celoherním eventu. Odznáčky za prvních pět postů byly odevzdány, momentálně máte na výběr. Můžete se rozprchnout do všech herních lokací a hrát s kým je Vám libo, nebo dohrát hry v akci a následně pokračovat tak, jak je možnost číslo jedna. V brzké době bude dodáno vícero herních oblastí, pokud máte přímo nějaké přání, nebojte se Nám ozvat!
Post by Icelius Magnus Ravenclaw on Jan 21, 2019 18:49:00 GMT
Jeho kroky byly pomalé, jako by se mu snad někam nechtělo. Nejen, že se ještě nenahlásil zdejší smečce, ale ještě ani nenahlásil svou přítomnost na zdejším úřadu. Líně se procházel a díval se, jak je to celé takové utahané. Proč by se měl snažit? Dnešek nebude nějak jiný než ty ostatní, nebude více barevný, bude pochmůrný šedý. Jiné tohle počasí ani nedovoluje. Podíval se na svůj telefon a protočil očima. Milion nepřijatých hovorů od lidí, kterým neřekl, že jde někam jinam. Proč by měl? Jeho staří známí jej odkopli ještě více než bylo možné někoho odkopnout a on se vůbec neobtěžoval to nějak řešit. Sic byl Ice ten, který se ostatní snažil podržet, ale tohle bylo moc. Líně se rozvalil na lavičku a podíval se kamsi. Snad něco vymyslí.
Post by Ryley Campbell on Jan 21, 2019 19:21:04 GMT
Musel konečně odejít. Po náročném dni dřiny konečně přišlo k tomu, aby mohl své pracně zabalené věci odnést do nového domova. Hodně toho samozřejmě nebylo, dokázal to všechno nacpat zhruba do osmi krabic, větší nábytek, no, jednoduše zanechával za sebou. Nechtěl toho brát příliš, přeci jen se stěhoval už jen kvůli tomu, aby se dokázal posunout dále. Tak zde tedy byl, na náměstí, nesl teprve první krabici, která mu jakžtakž dovolovala ještě vidět, no, záleželo také na té další, která byla na ní. Bylo to jako hraní nějaké hry na udržení rovnováhy, přičemž se celou dobu musel snažit o to, ať obě pěkně zůstanou v jeho rukách. Byl v určité nevýhodě, neuměl řídit, auto tudíž neměl, k tomu neměl tolik známých, kteří by mu byli ochotni pomoct, což on vlastně ani nepotřeboval. Zastavil se až u lavičky, jedné z mála, na které bylo ještě jaksi místo pro jednoho. „Bude vadit, když si to tu položím?“ otázal se sedícího muže, docela podivného, měl-li by říct svůj názor, pozornost ale neudržel dlouho, jelikož ona menší krabice jednoduše sjela po větší a s menším třísknutím spadla na lávku. Donutil se pak pouze k úsměvu, když si tam ukládal tu další. Musel zkontrolovat, zda se někdo neozval. Aspoň někdo, kdo by si vzpomněl na tenhle důležitý okamžik.
Post by Icelius Magnus Ravenclaw on Jan 21, 2019 20:42:29 GMT
Celou dobu sledoval mladíka světlým okem, spíše jej zajímalo, co tento tvor zkouší. Vtipné, snažil se udržet svůj život v osmi krabicích. Ice se jen poušklíbl. Zavřel ono světlé oko, s ním zavřel i to tmavé. Hnusná jizva, jenž se mu táhla přes jedno z nich mu sice nevadila, ale co se dalo dělat s pohledy ostatních se za svůj život smířil. Mladík si vedle něj položil krabici a zeptal se, jestli mu to nevadí. Icelius zamručel. Neotevíral stále oči. Však pak to slyšel. Sesun krabice. Pohotově se pokusil nastavit ruku čímž odhalil jizvy po okovech. Oči měl otevřené a upíral je na onoho mladého muže. Byl divný, docela dost divný. Opravdu si myslel, že se mu to povede? Ale tak, mohlo se to povést. "Nedrží to tak, jak bys chtěl, co?" Zeptal se jej a poškrabal se za uchem. Byl nervózní, nových lidí se bál. To byl jeden z vlčích instinktů. Pomalu zvedl menší krabici a podíval se na ní. Osobní věci, co jen mohl čekat. Ušklíbl se a podíval se na mladíka ještě jednou s pozdvyženým obočím.
Post by Ryley Campbell on Jan 21, 2019 21:06:48 GMT
Když viděl tvář muže, musel se pousmát nazpátek, tedy samozřejmě se pokusil zahrát docela dobrý výraz ve smyslu “co-je-na-tom-vtipné?“, ale poté přešel jen k mírnému úsměvu, přeci jen docela vyšel z formy. Už pomalu ani nevěděl, co by původně dělal, ale jakžtakž se přiměl najít pár svých starých hodnot. Možná z něj měl respekt, ale kdo by ne? Vypadal jako nějaká zatracená akční figura z bijáků. Raději se nezaměřil na detaily muže vedle sebe, nebo by si ho za chvíli dokázal přirovnat ke stejně divnému, jako byla Peggy, tu měl však na druhou stranu o něco raději a méně se jí na první pohled bál, to ačkoliv ze sebe dělala bílou paní. Ale zatím vypadal tak, že mu moc pozornosti věnovat nebude, bylo to dobře? Vlastně ani odpovídat nemusel, protože se ihned nato ozval. „No,“ pozastavil se a pohlédl na svoji kupu krabic, „mohlo to být horší,“ poznamenal s uchechtnutím. Tedy samozřejmě, že ano, mohlo se mu to celé rozsypat tak, že by nezbyla ani ta blbá videokazeta. Pohlédl opět na muže, když se chopil oné krabice, přemýšlel. Byl to jeden z těch náhodných zlodějů, kteří kradli bezcenné fotky syna a jeho mrtvé mámy? Protože tohle by ho nijak nepřekvapilo. „Kdybyste byl tak hodný,“ poprosil muže, zatímco se opět pěchoval svými věcmi, „prosím, položte ji nahoru,“ tváří ukazoval na vršek krabice.
Post by Icelius Magnus Ravenclaw on Jan 21, 2019 21:16:33 GMT
"Ach jistě, pardon, byl to... jakýsi reflex." Dostal ze sebe Icelius a zavrtěl hlavou. Dlouhé bělostné vlasy v copu se jen na zádech zatřepotaly. Položil krabici na ten vršek a odhalil tím další jizvu. Tentokrát druhou na svém zápěstí. Byl na ně pyšný? Byl pyšný na to, že kvůli němu je jeho strýc ve vězení? Věděl, jak se zhruba stejně starý muž musí v jeho přítomnosti cítit, vypadal jak postava z nějaké knihy o válečnících. Zarazil si a přejel prsty druhé ruky po onom zjizveném zápěstí. "Je mi líto, že na tebe působím divně." Zamumlal Icelius a z kapsy černého kabátu vytáhl roličku obvazu. Vždy jí nosil, aby zakryl své jizvy a maximálně ze sebe udělal emo dítě, které.. v jeho očích rozhodně nebylo vůbec cool, jak si to nedospělé stvoření, které se tak snažilo vypadat muselo myslet. Však mladík před ním byl jiný. Vypadal prostě, vypadal jako by se nechal vytvořit v továrně. Icelius sklopil svůj pohled. Pomatoval si on vůbec své rodiče? Ne, ani jednoho. Matky hlas byl snad jediné, co mu v hlavě utkvělo. "Mám auto, nechtěl bys s tím pomoc?" Nabídl mladíkovi. Bylo to jediné, čím mu mohl pomoct.