Connor na něj překvapeně pohlédl. Pak se ale pousmál. ,,Jasně, pokud ho budeš venčit a hrát si s ním. Nějakýho velkýho a huňatýho" Zasmál se. Najednou se trochu zarazil. Proč se mu v hlavě jako první objevil obrázek Codyho? Ve výsledku ho to rozesmálo ještě víc. Takový tichý vtip, který nemohl pochopit nikdo, kdo mu nečetl myšlenky. Když se však uklidnil, zhluboka se nadechl a vydech, podíval se na Thomase poněkud vážněji. ,,Není to hloupé, pokud chceš psa, nějak to vyřešíme. Taky bych ho rád měl. Nebo jakékoli vlastní zvíře. Třeba se naskytne příležitost" Pokrčil rameny. ,,Každopádně, když už spolu máme žít, chci abys říkal svoje názory a přání. Pokud se pro to cítíš špatně, vezmi to prostě tak, že je to pro mě přirozenější, než kdybys mlčel a sledoval. To by mi příjemné nebylo.. Takže se opovaž tvářit, že tu nejsi." zaculil se. Doufal, že přesně tohle chtěl anděl slyšet. Něco mu říkalo, že by rád žil tak, jalo ostatní lidé. A on mu v tom bránit nechtěl. Vlastně by byl spokojenější, kdyby ho vážně mohl brát, jako spolubydlícího.

Connora to překvapilo. Proč by anděla zajímal zrovna nějaký vlkodlak? Najednou měl ale pocit, že mu někdo vygumoval mozek. A stačilo k tomu jedno slovo. ,,Počkat počkat? Jak to myslíš,,tvým" Codym? Je to prostě známý.. a chtěl mě sežrat.. a pak se mi ožralý omlouval.. a od tý doby se ani neráčil ozvat" Zarazil se. Plácal kraviny. ,,tohle označení je prostě divný.. ale co se týče toho druhého tak nevím" Pokrčil rameny. ,,Neznám ho, ale můžeme se zeptat. Za to nic nedáme. Možná bych mohl zavolat té.. Caře? Ne počkat, ta mi nedala telefon.." Zabručel. Nechtělo se mu volat Codymu. Měl z toho pomyšlení divný a nepříjemný pocit.

Connor se podrbal na hlavě. Věděl, že to takhle Thomas nemyslel.. Nechápal, co to do něj vjelo. Poslední andělova slova mu však způsobila přejetí mrazu po zádech. Vůbec si neuvědomil, že by Thomas kdysi mohl být taky člověkem. Tohle všechno teď pro něj muselo být opravdu těžké. Vlastně si neuměl představit, co by dělal on. Nemohl tušit, že si andělé své pozemské životy nepamatují. ,,Ne já se nezlobím, ujelo mi to. Jo, posílal mi zprávy." Právě z nich Connor usoudil, že si jejich rozhovor ani nepamatuje. A trochu ho to mrzelo. Tedy ne, že by ho mrzelo, že se Cody opil. Spíš, že jeho poslední zprávy za střízliva se týkaly omluvy za to, co říkal, když střízlivý nebyl. A od té doby nic. Přitom Connor se nezlobil. Vlastně byl rád, že s ním mluvil otevřeně, i když by to bylo lepší z očí do očí. Co to s ním bylo? Nechápal, proč ho tohle všechno tak strašně mrzí. Vždyť Codyho ani neznal. Že by síla osobnosti? S moc lidmi se tu neznal a tak se nejspíš snažil zuby nehty držet něčeho, co slibovalo nové přátelství. I když, kdo ví. Třeba o to Cody ani nestál, teď, když už znal jeho tajemství. Vždyť mu po telefonu sám řekl, že doufal, že se bude moct bavit s někým, kdo o ničem neví. Cítil se vážně divně, že by mu měl zavolat. Na nikoho jiného však číslo neměl a nemohl se na Thomase vykašlat kvůli.. pocitu. ,, Fajn, napíšu mu, ale jen kvůli tobě" řekl nakonec a šel si pro telefon. Byl na sebe naštvaný. Proč se mu to tak příčilo? Vždyť o nic nešlo.. Jsou přece dospělí a tyhle důvody byly dětinské.. To, že někomu někdo volá opilý po tom, co se ho pokusil sežrat je přece úplně běžná záležitost.. No možná né tak běžná ale rozhodně to není důvod se od někoho držet dál... ehm.. Našel si Codyho číslo a napsal mu krátkou zprávu. Nemohl mu jen tak napsat, hele, kdo je ten divnej týpek, co se objevil, když si demoloval bar.. Proto se to pokusil zaobalit nevinnou zprávou, ve které stálo, že mu dorazily vitamíny pro Světlanu, a jestli si pro ně nechce přijít. Naživo bude přecejen míň divné, že se dotazuje. Otazka však byla, jestli vůbec přijde.

Když Connorovi přišla zpráva, nervozně si odkašlal. Nečekal to takhle rychle. Rozhodně nebyl připravený, aby sem přišel takhle brzo... SMS: Dobře. Nachystám to a odemknu ti dveře. Nemusíš klepat" odesláno. Trochu křečovitě zíral na mobil a pak ho prudce odložil. Vitamíny.. vitamíny.. Potřeboval najít vitamíny! Začal rychle prohrabovat poličky. Někde tady něco musel mít. Pak si uvědomil, že na něj Thomas mluví. ,,Tak zaprvé.. nejsi jenom anděl, jsi můj anděl a zadruhé.. Co mám dělat! Nejsem připravený! Nemám nic nachystaný!" Znovu se začal hrabat v poličkách. Nakonec něco vytáhl a položil to na stůl. ,, To by mělo stačit" oddechl si. Jak ale bude reagovat, až sem přijde? Od incidentu se neviděli a teď.. řekl mu, že na něj nahlíží pořád stejně, vážně to ale byla pravda? Sám sebou si nebyl jistý. ,,Ja mám strach.. " Vydechl najednou. ,, Určitě něco strašně podělám a on se urazí.."

Connor vydechl. Thomas měl pravdu. Měl by se uklidnit. O nic přece nešlo. ,, Ne.. byl bych rád, kdyby si tu zůstal.." Cítil nervozitu. Ano, choval se asi jako cvok a mohlo to vypadat až přehnaně. Pravda však byla, že měl strach. A tohle šílení mu pomáhalo vlastně celou situaci zlehčit. Přesměrovával svou mysl na řešení nepodstatných problémů, které s celým jeho rozpoložením vlastně neměli co dělat. Nechtěl být ten, který by Codyho soudil.Pravda však byla, že stále to byl vlkodlak. Vlkodlak, který by ho zabil, kdyby nebyl ten večer zavřený. Connor měl štěstí a dobře si uvědomoval, že tohle se může stát znovu. A nejspíš i stane. A když na to nebude připravený, prostě zemře. To byl fakt. Krutý ale pravdivý. Říkal, že ho bere stejně. Sám sebe přesvědčoval že mu věří. Pravda však byla jinde. Pravda, kterou nechtěl aby Cody zjistil. On sám si jeho situaci neuměl představit.

Pousmál se. Thomasova povzbudivá slova vážně pomáhala. Zhluboka se nadechl a vydal se ke dveřím, které poté odemkl, aby se Cody mohl dostat dovnitř. Srdce mu mírně bušilo. Ne, nechtěl couvnout. Čím dřív se tomu postaví čelem, tím líp.Chvíli tam zůstal stát a jen hleděl na dřevo před sebou, dělící ho od okolního světa. Pak vytáhl klíče a schoval si je do kapsy. Řekl mu, ať jde rovnou dál. Upřímně si totiž nebyl jistý, že by mu vážně došel otevřít. Měl takové chvíle, a nevěděl, co s nimi dělat. I z toho důvodu neměl moc přátel. Nepochopitelné věci, které dělal v různých situacích, a které spolu zdánlivě ani nemusely mít nic společného. Mírně posmutněl. Tentokrát ale ne Codyho vinou. Otočil se a vydal se zpět do ordinace. Zavřel poličky a trochu urovnal to, co rozházel.Mírně zesílil rádio a znovu se pustil do uklízení. U toho si pobrukoval a dokonce sem tam udělal nějaký taneční pohyb, nebo tak něco. Pomohlo to. Za chvíli měl zase úsměv na tváři.

Connorovi se povedlo tak dokonale zabrat do úklidu, že si přes hudbu přichazejícího Codyho vůbec nevšiml. Když mu Thomas špitl do ucha, zpěv hned zarazil a zastavil svou dosavadní činnost. Nepřemýšlel nad tím. Cítil, jak se o slovo znovu pokouší stres. Nechtěl mu dát šanci a rozhodl se do setkání prostě skočit po hlavě. ,,To není moc slušné, takhle se přikrást. Co kdybych se tě lekl? Myslím, že by nebyl zrovna super zážitek mě křísit" nasadil pobavený tón a s úsměvem se ke Codymu otočil. Pak se ale vydal vypnout rádio. Nechtěl ho překřikovat. ,,Jsi tu rychle. Čekal jsem, že to potrvá déle, když jdeš pro Světlanu" řekl a šel pro vitamíny. Na chvíli trochu zazmatkoval, kam že je vlastně položil. Nakonec je ale našel