DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Nino Whitehorn on Dec 28, 2018 17:32:23 GMT
BYT → NÁMĚSTÍ
Na tento den se nijak netěšil. Zaprvé to byl den, kdy obvykle přijížděl navštívit rodinu, řekl si však, že jeho přítomnost nebude zapotřebí, pak, no, pak tu byla ona. Mohl by o ní napsat celý článek a dostal by povýšení, byl ale tak milý (to vlastně ani ne), že její tajuplnou povahu nechal před světem nadále pod pokličkou. Den začal pěkně tím, že si ze svého pokoje vyházel všechno, co nepatřilo jemu, samozřejmě ale nebyl dost rychlý a skončilo to tak, že mu začala šmátrat po pokoji – spíše tedy po nočním stolku. Byl možná až příliš zvyklý na to se neptat, jak se to tam všechno dostalo. Občas ji rád přirovnával k těm hrám, kde se musí v kupě odpadků hledat ta správná věc, protože takhle by mohl přesně popsat její pokoj a vše okolo. Pak už jen přišlo k tomu, že se zavřel, zamknul – kdyby náhodou zase něco hledala – a převlékl se. Nijak extrémně, jeho huňatý vánoční svetřík si hodlal nechat pod kabátkem. Ten měl pro případ taky v pokoji, někde ve skříni. A jelikož měl čas, rozhodl se na chvíli posadit a dopít kávu, kterou si ráno připravil. No, kdyby se náhodou někam poděla. Každopádně věděl, tedy podle zvuků, které slyšel, že je Panda stále ve spěchu a pravděpodobně něco zapomněla. Dokonce bylo na chvíli i ticho! To se tedy rozhodl, že již může vyjít. Popošel ke skříni a otevřel. Opět nebyl překvapen, když zde místo svého kabátu našel ten její, to se k tomu sama ozvala. Neubránil se povzdychu. Tak tedy vyšel z pokoje, podal své spolubydlící její kabátek a svůj vlastní si vzal z věšáku. Překvapivě vyšla dříve bez něj, měl tak čas zkontrolovat ten chaos, vzít klíče a pomalu taky vyjít. „Doufám, že máš boty!“ okřikl ji, zatímco zamykal dveře. Tak, teď už ji stačilo neztratit a mohl si užít spokojený zbytek dne. Co by bez něj dělala? A co on zas bez ní?
Post by Victor Murphy on Dec 28, 2018 17:37:45 GMT
Les
Victor přemýšlel,jestli k chatě nezajet autem, nakonec ale, procházka ještě téměř nikoho nezabila. Když skončil se sprchou a převlékl se, do něčeho lepšího, pomalu se vydal na cestu, s tím, že kdy Charles chtěl, neměl problém ho doprovodit. Už ho nikdo tolik nehlídal, vlastně mu spíš nabídli nějaké to útočiště, a pokud by se chtěl vytratit, byla to jeho věc. To on neměl kam jít. Cesta byla poměrně dobře schůdná i přes sníh. Hustý les totiž zrovna moc vloček nepropouštěl. Jen byla cesta poměrně dlouhá. Nebyl však lepší způsob, jak na chvíli vypnout, teda alespoň on ho neznal. ,,Už si tu zažil Vánoce? " Prolomil nakonec ticho vlkodlak. Věděl, že muž je zmatený a asi má v hlavě pořádný chaos, třeba si však nějaké Vánoce pamatoval. Byla to malá snaha, dozvědět se o něm trochu víc, aby mu to všechno dalo nějaký smysl. Nechtěl ale tlačit. ,, třeba tam budeš mít nějaké známé" pokrčil rameny. Nemyslel si, že by tu muž neznal vůbec nikoho.
Byl velmi zabraný do zdokonalování koule, se kterou si hrál, až nevnímal okolí. Když mu najednou něco praštilo do ramene. Zlekl se a upustil jeho kulatého miláčka. Který malý zmetek si z něj dělá srandu a omylem ho trefil? Pomalu se otáčel a čekal nějaké dítě. Ovšem tu osobu kterou uviděl si myslel, že už asi nikdy neuvidí. Byl to někdo s kým si konečně mohl popovídat. Někdo komu věřil. Někdo, komu se mohl vždy otevřít. "Wille?" řekl s údivem a vydal se z ním na proti. Ale mohl to být nadále jeho přítelem? Po tom čím teď je? Trochu zaváhal, ale nakonec ještě zrychlil krok. "Wille. Starý brachu. Rád tě zase vidím." pronesl. Ovšem objímat ho nechtěl, to nebyla žádná novinka.
Connor se musel zasmát. ,,Cody? Teda takhle bych si to naše druhé rande nepředstavoval" zavtipkoval a stáhl mu větev níž. ,, A taky jsem netušil, že jsi tak prohnaný zloděj, ovšem oceňuji originalitu" Uznale pokýval a musel se nad Codyho vysvětlením zasmát znovu. ,, Každopádně, co teď s vámi pane? Dostal jste se do prekérní situace, teď když ste mi vyzradil svůj plán, můžu ho všem vyzvonit, to víte, jsem strašná drbna" Pokrčil rameny a sedl si k okýnku, u něhož se opřel o zeď. ,, Říkal jsi, že si tam tvůj šéf nechal telefon? Pujč mi ho!" Rozsvítily se mu najednou oči.
Post by Cara O‘Conner on Dec 28, 2018 18:02:00 GMT
Ulice Vločka jí přistála přímo na nose, až si kýchla. Rozhlédla se po kolemjdoucích a uklidila se na stranu. Kýchání na veřejnosti je někdy zaručený trapas. Když v tom si všimla Osoby mluvící k ruce. Ruce která sahá po větvi. Vypadalo to docela komicky. Docela rychle pak poznala čí je to ruka, jelikož je to její "velmi oblíbený člen smečky". V tom si tak uvědomila. Nebyl to náhodou bar? Vždyť tam by přeci mělo být zavřeno. Ale což, přece tam pracuje, tak třeba uklízí. Takže to radši přestala řešit a vytáhla si z kapsy kapesníček.
Post by Alastor James de Marco on Dec 28, 2018 18:32:08 GMT
ULICE
Po chvilce hledání si vážně našel nějakou zasněženou lavičku, stačilo mu tedy dát sníh pryč a pohodlně se posadit. Tedy zprvu úplně pohodlně ne, řekněme, že začal o něco více mrznout na jiné části těla. Moc příjemné to vážně nebylo. Stačilo ale pár minut na to, aby si s úsměvem na tváři posedával na té zmrzlé lavičce, popíjel svůj svařák a prohlížel dav lidí, občas zahlédl známé tváře, ale většina z nich vypadala zabraně. No, on tu seděl. A čekal na někoho. Možná na něco. A s autem k tomu nepřijel, takže kdyby chtěl domů, musel by si něco zavolat. Když teď přemýšlel nad tím autem, měl pocit, že něco zapomněl. No samozřejmě, muselo to být to auto, kterým nepřijel. Co jiného? Když se tak díval na svoji tašku, kterou za těch pět minut dokázal způle naplnit, tak mu připadala docela prázdně. Vždyť to by mu vystačilo tak na čtvrtinu pracovny. V plánu měl vyzdobit celý dům. Snad by se do tašky i pustil, aby věděl, za co všechno právě utratil, ale místo toho ho v davu zaujalo něco jiného. Známá tvář, dá se říci. Vlastně s ní mluvil jednou a - dle jejího chování – snad i naposled. Bohužel ale neměl na práci nic jiného kromě toho, aby ostatním rušil vánoční atmosféru, tak se tedy zvedl a rozhodl se k ní pomalu přijít. Vypadala docela nešťastně, chudinka mrzla. A k tomu neměla svařák.
,,Felixi." usmál se Will trochu nadšeně. Vypadalo to, že přese všechno to byl stále ten, koho znal. ,,Páni, nečekal bych tě tady" vydechl. Věděl, jak to má s objetími, takže to neudělal ale za viných okolností, by ho snad i objal. A bylo mu jedno, že je teď démon. Vždyť nechtěl nic, než dobro pro svého svěřence. ,, Co tady děláš? a.." trochu zaváhal. ,,Jak vůbec je? Musí to být.. teď hodně jiné.. Nebo ne?" Neměl by být tak zvědavý. No, jenže byl, a nemohl si pomoct. Stát tváří v tvář něčemu, co se mohlo jednoho dne stát i z něj bylo zvláštní. Stejně ho to od vybrání si svěřence neodrazovalo, to proč ho pořád neměl, bylo ve hvězdách.
Scarlett šla pomalým krokem lesem. Říkala si, že procházka nemůže uškodit, no ne? Občas se na pár vteřin zastavila, tak jako teď. Rukou přejela po chladném kmenu stromu, který na sobě měl menší známky mrazu. Usmála se, vždy chtěla zkusit sníh. Ze Zlatého Města vždycky vypadal tak zábavně... Všechny děti se radovaly. No, dobře... Většina. Pomalu opět odlepila ruku i pohled od stromu a šla dále lesem. Sama vlastně nevěděla, proč zrovna les. Třeba tady konečně narazí na svého svěřence? Mírně se nad touto myšlenkou usmála, byla by za to ráda... Ještě neměla šanci místní poznat.
,,Druhé rande?" zamávala ruka na pozdrav zpět, zatímco tělo zůstávalo bezpečně skryté za ventilačkou v baru. Pak ale zvedla palec, že teda souhlasí. ,,No, rozhodně ne taková drbna, jako Světlana. Nakonec, ta ženská mě dostala do pěkných problémů... před ženskejma," dodal. ,,Nenene, cizí mobily nedávám, i když jsem v pokušení to udělat, jen aby ho pak už nenašel. Ale ber to takhle, jsem teď jak klaun z kanalizace a telefon je lodička. Vlezeš za mnou kvůli lodičce? To není dobrý nápad," chňapl větev a držel. Cody a jeho monology byly velice zábavné, ale zdálo se, že ucítil skrz pouto dalšího jedince. ,,Té za sebou se nelekej, to není klaun, ta je výhradně proti klaunům. A obrácené psychologii vloupání. Že, Caro?" houkl na blondýnku a potřásl si s větví. Zdál se mít skvělou náladu.
Post by Armia Wetherbee on Dec 28, 2018 19:16:18 GMT
LES
Mírný vánek Armiu šlehal do načervenalých tváří. V ruce svírala svůj foťák, jako obvykle. Málo kdy ho sebou nebrala. Navíc zasněžená krajina si přímo volala o to, aby byla zachycena na jednom z barevných snímků. Slíbila si, že je vyvolá hned jak se vrátí zpět. Ani nepřemýšlela nad tím, že až se dostatečně projde a pokochá se tou nádherou, bude muset protrpět večeři s rodiči. Ne, že by je neměla ráda, měla a moc. Jenomže jejich často až dotěrné otázky ji nenechávaly chladnou, i když se o to tolik snažila. Když vyšla na menší kopeček, rozhlédla se a přiblížila se k jednomu z mnoha stromů tady a poklekla k němu. Jemně pohladila jeho mírně zmrazenou kůru a uchopila foťák oběma rukama. Na chvíli zadržela dech, dělala to tak vždy, když se soustředila. Chvíli čekala, než se pohled zaostří a následně zmáčkla čudlík. Pro jistotu udělala snímky dva.
Jak tak šla, v koutku oka zahlédla dívku. Její křídla sebou škubla, jakoby chtěla vzletět. To ale nedopustila a pomalým krokem se přibližovala k dívce. I když byla nehmotná, nechtěla nic riskovat. Zastavila se asi metr od ní a z boku ji pozorovala. Fotila krajinu, hledala v ní to nejlepší. Mile se usmála, tahle dívka v sobě měla něco zajímavého. Že by našla svého svěřence? Rychle tuto myšlenku zahnala, nechtěla se ukvapovat. Když jí vítr odvál vlasy do strany, jednou rukou je zase vrátila za ucho, aniž by si všimla, že vítr jí odvál jedno peříčko a unášel ho dál. Byla zaneprázdněna pozorováním této dívky.
Náměstí ,,Myslel jsem si, že už tě nikdy neuvidím" sklopil oči. Ale v zápětí se na něj zpátky podíval. Will ho docela zasypal otázkami. Nevěděl na co má odpovídat první. ,,No je to opravdu hodně jiné. Nevím kam patřím. Jo a potkal jsem docela zajmavou osobu no." podrbal se na hlavě. ,,A co ty? Už sis někoho našel? Nějakého svěřence? Nebo stále nic?" poptal se i on. I když jak ho tak zná tak ještě nikoho nemá. Pokud se nezměnil. Přece jen by Felixe samotného trochu změnilo, kdyby jeho dobrý kamarád tak trochu ohořel. Ale taky nemusí, už se to ani nedozví.
Když si Cody větev chytl, trochu se zhoupla a jedna z menších větviček píchla Connora do tváře. Jen ji mírně odstrčil a pootočil se za sebe. Jak ji mohl vidět? Vždyť si ji nevšiml ani on a to byl venku a ne tak blbě za oknem. ,,Škoda" okomentoval to s telefonem, na druhou stranu to ale chápal. ,,Dobrý den! Zareagoval na přihlížející. ,,Vy ste ta kamarádka, co měla dojít pro šéfa?" Optal se.,, Mimochodem, líst za klaunem v kanálu zní jako adrenalin a dobrá zábava, obzvlášť když ten kanál je bar a ten klaun mi slíbil drink zdarma. Zaculil se. Říkal to polohlasně, takže si nemyslel, že by mu tohle žena rozuměla. Jak by taky mohla že? Jak že jí říkal? Caro? ,,Nějak sem dostal chuť na kafe, vy ne?" optal se najednou uplně random a u toho se mírně culil.
Post by Honey Wintercry on Dec 28, 2018 19:29:01 GMT
ULICE
Honey si té osoby, která ji naposledy tak rozesmutnila, všimla. Byl v davu snad nepřehlédnutelný. Tedy, teď ani nebyl v davu. Měla velké štěstí, že ho našla tak rychle. Byla zmrzlá na kost. Nakonec k ní onen muž i zamířil a Honey jenom zvedla hlavičku. Netvářila se zrovna nadšeně, ale když se dostal do dostatečné vzdálenosti, zhluboka se nadechla a konečně promluvila. ,,Nemáte telefon," zněla mírně a klidně, akorát že jí do toho zuby spokojeně klepaly v mrazivé písničce. Cítila se možná tak na to, aby si tu vystavěla íglů a schovala se do něj, dokud se nerozpustí kvůli letnímu slunci. No, byla to hodně nepravděpodobná možnost, to věděla. Ale snít snad mohla, ne? Konečně se i jala vysvětlení toho, odkud ví, kde se nachází Alastorův mobil. ,,Cody mi volal, že jste si ho nechal u něj." Teď přicházela ta otázka, kde je sakra Cody. Ta dívka ve vínově červeném kabátě však jen sledovala velkýma, modrýma očima muže před sebou a ani nešpitla. Asi bylo na něm jestli mu to dojde a nebo ne.
„Dobře se dívej, co ten králíček dokáže.“ ~ Alisa, alternativní povídka k Epiphany
Post by Cara O‘Conner on Dec 28, 2018 19:38:33 GMT
Ulice ,,Uh cože?" slyšela svoje jméno a otočila se, místo toho, aby zabořila nos do kapesníku. ,,Jo, ty se bereš jako klaun, tak to s tebou pro jednou souhlasím." ušklíbla se. ,,Neotravuje vás ten klaun, který zjevně ztratil nos na větvi?" Otočila se na neznámého. Schovala kapesníček, který vlastně ani nebyl po třeba do kapsy. ,,Kamarádka? Ne. Známá kolemjdoucí spíš. Jsem Cara, těší mě" mile se na něj usmála. Muž jí připadal milý. Docela jí pobavilo co řekl Codymu. Slyšela to, pravda normální člověk by to asi neslyšel, ale nepřemýšlela nad tím takže se tomu trochu zasmála. Vypadalo to, že Codyho zná. A pozvnánka na kafe? Zrovna se to i hodilo, protože byla celkem zima. ,,Jo kafe by bylo fajn." zaculila se.