DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Alastor James de Marco on Dec 28, 2018 22:45:29 GMT
„Dobře,“ přikývl. Samozřejmě jí nechtěl zcela věřit, ale co jiného jim zbývalo? Z kapsy vytáhl svazek klíčů a opět šel ke dveřím. První zámek šel dolů lehce, u toho druhého, no, jednoduše nechal klíč v zámku. Bylo na ní, aby si otevřela a šla dále. On zde byl jen jako ochrana, nemohl by ho v takovém stavu pustit ven, k tomu zde byl ještě ten muž, o kterém nic nevěděl. Uměl by se ubránit on? „Doufám, že víte, co děláte,“ pronesl ke konci, dále si už jen stoupl stranou. Prsten teď pevně držel v ruce, doufal, že jej nebude muset nijak použít. „Jak se to stalo?“ houkl na muže. Že by nakonec nebyl jediným, komu se něco takového stalo?
Kývl a dívku vedl k jednomu ze stánků. Byla otevřená, to bylo dobré. Vždy bylo dobře, když byly bytosti, se kterými jednal, otevřené. Ať už doslovně a nebo se jednalo jen nadsázku. Každopádně momentálně otočil pohled k tomu, kdo ve stánku sídlil a sám poručil dvojici punčů. Pak se podíval na dívku. Na tváři mu stále hrál ten nebezpečný úsměv, který na něm vždy ženy taky rády viděly. Na tom, že ženy ocení nebezpečí, rozhodně něco bylo. ,,Lucian," odpověděl dívce. To už před nimi stála dvojice nápojů v plastových kelímcích dost tlustých na to, aby se nepopálili. ,,Přátelé mi říkají Luca." Ano, Lucian... světlo. Konec konců, doslovný překlad jeho jména znamenal Světlonoš. Tím ale nebyl dlouho. Jeho světlo vyhaslo. To, co kdysi bývalo plné andělské dobrotivosti, dnes bylo jiné. Přesto se zdál být stejný, jakoby se ani o trochu nezměnil. Přesto by jiný dravec poznal skutečného predátora na lovu. Hrál si s jídlem. Nebo možná ne? Tuhle jíst nemusel, ani ničit. Stačilo ji sledovat. Bylo to zábavné. Jeden punč jí podal. ,,Jak je možné, že jste zde sama, slečno Cadance? Očekával bych u někoho, jako jste vy, doprovod," jistě, on sám doprovod měl. Někde okolo čmuchal a hledal.
Post by Nino Whitehorn on Dec 28, 2018 22:59:41 GMT
Bylo vážně těžký neodmítnout, přeci jen to byly oříšky. A karamel – jeho další slabina. Tak si tedy s dalším úsměvem překvapivě pár vzal. Dnešek byl nějak jiný, měl o něco lepší náladu a začínal být milý. Jak divné. „Jasně,“ přikývl. Možná očekával něco více, ale on měl na něco takového být připraven. No, nebyl. A teď měl v plánu se jen toulat v naději, že najde něco vážně zajímavého. No, mohl by třeba napsat o tom, že dělají dobrý karamel. A svařák. Cítil klid, což se nedalo moc říci o okolí, které se právě opět dostávalo do té vánoční atmosféry, která z něj dělal trochu menšího bručouna. Možná by to měl zkoušet víckrát, rodina mu překvapivě nechyběla, a Panda byla jedna z mála osůbek, s kterými by ten čas trávit i docela chtěl. „Co ty a šéf?"
Post by Cadance Queen Sykes on Dec 28, 2018 23:02:23 GMT
Lucian. Hm, zvláštne meno. Teda možno ani nie, ale ešte nikdy pred tým nikoho s takým menom nestretla. A bolo pekné, aspoň jej sa páčilo, avšak rozhodla sa to nevysloviť nahlas. Ťažko povedať prečo... jednoducho sa tak jej hlavička rozhodla. O chvíľku na to, si už od neho s úsmevom brala punč. ,,Ďakujem" povedala a trocha si z neho odpila, aj keď bol ešte poriadne horúci. A potom prišla ďalšia otázka, tentokrát však taká, pri ktorej si nebola úplne istá odpoveďou a hlavne nerada rozprávala o sebe, aj keď toto bola našťastie len taká okrajová otázka. ,,Nemám tu veľa známych" povedala po chvíli. Nechcelo sa jej vysvetľovať, že keď bola menšia, knihy pre ňu predstavovali omnoho vhodnejších priateľov ako ľudia a v dospelosti už veľa času na získavanie priateľov nemala.
Post by Cara O‘Conner on Dec 28, 2018 23:08:22 GMT
,,Můžete mu popsat co se asi tak stalo?" podívala se na muže se kterým se předtím bavila u okna, když ještě vše bylo v pořádku. Pak se otočila ke dveřím a zhluboka se nadechla. Pomalu otevřela dveře a vstoupila do baru. No asi by tu spoušť uklízet ani platit nechtěla. Raději za sebou zavřela dveře. No snad ji tam zamknou. ,,Cody?" špitla a pomalu se k němu blížila. Snažila se co nejvíc působit vyrovnaně, ale kdo by se nebál divokého vlkodlaka. Znovu se nadechla. Krůček po krůčku, hlavně klid. ,,Jsem tady neboj." snažila se to říct s klidem. Ovšem sahat na něj rozhodně zatím nebude.
Will měl stále rozporuplné pocity z Felixe. Měl by odejít? Ale nemohl tu jen tak nechat dva démony. Jenže, co on sám proti nim zmůže? Jeho chmurné myšlenky úplně zastíraly krásu okolí. Kničili tu atmosféru. Smutek, strach.. A pak si jich všiml. Byl to vážně sám.. Zatajil dech. Mluvil s nějakou dívkou. Ubohá duše, byla tak.. čistá. Krásná duše. Nebylo divu, že zrovna po ní Lucifer sáhl. Tohle tak ale nemohl nechat. Rychle se zamyslel. Mocí ji pomoct nemohl ale.. teď vypadali oba jako lidé. Takže kdyby ji prostě.. odvedl, bude Lucifer riskovat odhalení? Netušil, ta duše za to však stála. Tak jako každá. Nejdřív trochu rozpačitě se vydal k nim. Pak však krok zpevnil. Nachomýtl se k dívce a ač mírně neomaleně ale jemně ji chytl za paži. ,, Omlouvám se že ruším, ale už musíme jít." Pronesl mile ale nesmlouvavě a pak se pustil i s dívkou na odchod, než se vzpamatuje a začne bránit. ,, Prosím, nelekejte se, je to pro vaše dobro" Řekl omluvně, za své chování, jakmile se od Lucifera alespoň trochu odvrátili a aura, která anděly přirozeně doprovázela už se postarala o to, aby jeho slova zněly věrohodně. Co udělá a jestli s ním půjde bylo však nakonec stejně na ní
Post by Pandora Benton on Dec 28, 2018 23:16:42 GMT
Přistoupil na její plán-neplán a tak se vydali. Tedy on se vydal a ona ho následovala. Chvíli bylo ticho, ona sledovala okolí a nějak vnímala, jak jsou lidi tak nějak...no, jako obvykle. Svý. Svátky ji vždy štvaly, vážně je nesnášela, no ale tohle měla ráda. Trhy, lidi, smích. Když se to spojilo, do toho ještě sníh a atmosféra, která jí jindy lezla na nervy, kupodivu to působilo docela pěkně. A tak projednou ani neremcala a prostě si užívala relativně příjemný večer. Navíc ty oříšky vážně milovala, také věděla, že je má rád i Nino. Jejich společná věc. Potom se zeptal na šéfa. Zrovna pila a málem to vyprskla smíchy. "Jo, ten," uchechtla se a zakroutila hlavou, "nesnesitelnej jak náladová kočka, včera především." poznamenala s povzdechem a znovu se napila. "Mám pocit, že mě nemá rád, potom ale nechápu, proč mě nevyhodí. Ne, že bych si stěžovala! Ale divně civí."
Jen mlčky kývl. Jistěže měl v plánu s alfou jít. Nehodlal tady jen tak zůstat. Mohlo by to... dopadnout kdo ví jak. Nakonec, on nebyl moc do boje a tak, jak si sám často říkal. Byl rád, když měl svůj klid a nemusel nikomu ubližovat. A vlastně ani netušil, proč se jeho myšlenky stáčí tímhle směrem. Nejspíš byl prostě unavený. A to mu stačila jediná cesta mezi lidi. Smutné, neskutečně smutné. Sám pro sebe se smutně pousmál a potřásl hlavou. ,,Pojďme," pronesl prostě a následoval Victora směrem, který vybral, tedy k Prayerovi. Nikdy předtím v baru nebyl, takže to byla docela novinka. Tedy, ne že by ten bard teď nabízel něco, co by se mu hodilo. Ne, to vážně ne. Teda, alkohol by si na zapití možná dal, ale tam to rozhodně končilo.
Connor byl stále dost zmatený, když k nim ale muž došel, sám sebe přesvědčil, že teď je potřeba, aby fungoval. ,, No.. Šel jsem na náměstí a viděl jsem Codyho, jak se snaží chytit větev a.. já nevím co se stalo, bavili jsme se a najednou to bylo hrozně divné a prostě.. co se mu stalo? Znělo to, jakoby bylo vevnitř nějaké zvíře" Vypadal dost vyklepaný a vyvedený z míry. I když, kdyby chtěl, dokázal by popsat všechno do naprostých detailů. ,,Bude v pořádku že?" Ano staral se. Connor se vždycky staral a ač se neznali dlouho, vlastně se mu s Codym mluvilo mnohem lépe, než s většinou ostatních lidí. Vypadalo to, že by z toho mohlo být pěkné přátelství, a teď najednou.. Chtěl by mu nějak pomoct, ale netušil jak.
,,To mě mrzí. Vypadáte jako milá, mladá dívka. Jsem si jistý, že se to brzy napraví," prohodil k dívce a upil si svého punče. Jenže to už se přihnal chlapec. Říkejme tomu chlapec. V prvotní moment pocítil Lucifer šok. Ne snad z toho, že se mu někdo snažil přebrat to, co si pracně našel v davech. Ne, tady šlo o něco jiného. Měřil si anděla spíš se zájmem než že by v jeho očích promítl vztek. Přitom... jeden by řekl, že William by už dle zákonů Stříbrného města neměl existovat. ,,Tak tedy naschledanou, Cadance. Na brzké shledání," nadzvedl svou plastovou skleničku v naznačení přípitku. Jeho oči však probodávaly Williama. Jakoby se mu zažíraly do masa a trhaly ho zaživa. William možná zachránil nevinnou duši, ale stalo se něco ještě horšího. Upozornil na sebe. S tím se pá Stříbrného města vytratil. Měl nové podměty k přemýšlení.
Post by Nino Whitehorn on Dec 28, 2018 23:32:07 GMT
Rozhodl se to zaparkovat někde u menšího pódia se sborem. Koledy, no, neměl v plánu je poslouchat, jen je tam potřeboval zmínit a aspoň trochu ukázat, že ví, o čem píše. Měl v plánu si nějakým způsobem povídat s Pandorou, popřípadě utrácet své peníze za její potěšení. Musel se ušklebit, když viděl její reakci na šéfa. „Včera? Co?“ Zjevně na něj měli oba dosti podobný názor. „Dneska se pěkný asistentky těžce sháněj,“ pověděl, nějakým způsobem musel spolknout nápoj bez toho, aby jej nevyplivl na všechny okolo. Nebyl to zrovna někdo, kdo by takhle podával nějaké komplimenty, ba naopak. Orientoval se ve stížnostech. „Nebo se třeba staříkovi líbíš, kdoví.“ Úškleb měl stále na tváři, jen ta blbá představa, že by někdo jejího typu měl něco s ním, ho nutila k úsměvu. Na chvilku se pak i musel otočit, porozhlédnout se. Bylo to těžké napsat něco, co působí nějak zajímavě a originálně.
Buhužel si jej všimla. ,,Zdravím Aliso." snažil se působit nezděšeně. ,,S kamarády? To ne, jen rivalové." snažil se z toho nějak vykroutit. Takže je viděla. To znamená další noc, kdy nebude spát. Eh a zase ho omatlávala, že ji to pořád baví. Ovšem něco hledat? Hned ze začátku bylo zvláštní, že sem vůbec přišli. Takže to celé je kvůli něčemu, co hledají. Nic méně nic zvláštního v okolí nebylo, takže se raději obrátil a šel pryč. Už žádné další trable.
Vlkodlak měl za dobu, co byli venku, čas se proměnit. V baru bylo cítit stříbro. To byl asi jeden z důvodů, proč byl tak znepokojený a vrčel. Spoušť zas taková nebyla. Cody se dle všeho vrhl na druhou stranu baru, kde i proti jeho nechuti měl Alastor trochu toho stříbra. Dost zabezpečeného a tak daleko, jak to jen u vlkodlaka šlo. Když ho viděl prvně, šílel z něj. Chápal ale, že Alastor chce jistotu, že mu nezničí bar. No, pozdě. To, v čem byly, leželo na zemi a okolo stříbra vysypaného na podlaze byla i krev. Nezdálo se však, že by jej zranilo stříbro. Cody se nyní držel v koutku místnosti, co nejdál od oněch příborů, co si Alastor nedal vymluvit, a byl pěkně nabručený. Jazyk mu visel z tlamy, napůl překousnutý, to byl asi onen bublavý zvuk, co slyšela Cara předtím. Měl vícero ran, žádná nebyla nijak extra závažná, jen se nehojily kvůli stříbru, co bylo prostě moc blízko. Nejspíš je způsobilo pár zničených barových stoliček a stůl vší silou mrsknutý o zeď. Vlk s jazykem klimbajícím z tlamy, se vydal Caře naproti, jedno ucho na ni, druhé se neustále otáčelo. Tiše vrčel. Ne, nebyl to Cody.
Post by Cadance Queen Sykes on Dec 28, 2018 23:43:55 GMT
Pri Lucianových slovách sa jej úsmev ešte rozšíril. Bolo to milé. A zrazu sa tam objavil ďalší muž a jej pocity by sa dali opásať veľmi ľahko. Ničomu, ale fakt ničomu nerozumela. Obzrela sa teda ešte za Lucienom a venovala mu posledný úsmev. Potom sa nechala "odvliecť" tým druhým, ktorého asi taktiež nikdy ani nevidela, ale jeho slová zneli poniekiaľ dôveryhodne, aj keď možno to bol len pocit. Keď už bola už aj nejaká tá vzdialenosť medzi nimi a miestom, kde sa pred tým bavila s Lucienom, zastavila sa. Stále bola plne zmätená a tak trocha dúfala, že by jej to mohol práve tento človek vysvetliť, keďže to bol práve on, kto tento chaos v jej hlavičke spôsobil. Nebola však schopná vysloviť ani jedno slovo a tak sa naňho len dívala s otázkou v očiach.
Post by Alastor James de Marco on Dec 28, 2018 23:45:01 GMT
Takže vážně nebyl jediným. Co se to stalo? A proč právě teď? Vlastně mohl být rád jen za to, že tam byl Cody zamčený, protože kdyby ne… nechtěl nad tím přemýšlet. Raději se zaměřil na muže před ním, který zjevně nic nevěděl. Měl štěstí. Bohužel ale přišlo na něj, aby se snažil utěšovat, což mu vlastně nikdy nešlo. Už jenom ta představa toho, že by se o to měl snažit, mu opět připomnělo Honey. Musel se na chvíli otočit – co si teď bude myslet? Jen doufal, že je v pořádku. A taky doufal v to, že se jí nedostal na seznam nejodpornějších mužů. „Dej tomu pár hodin, vyspí se z toho,“ snažil se pousmát a ujistit jej tak, bylo to však těžké. Jak se teď mohl vůbec usmívat? „Měl bys jít domů, Cody se z toho nějak dostane.“ Potřeboval mít o starost méně, být si jistý, že kdyby šlo něco špatně, tak alespoň někdo je v bezpečí. Ale bylo na něm, zda poslechne, sám se otočil a vešel do rámu dveří. Svého barmana a kamaráda by nemohl nechat v rukách neznámé ženy.