Měsíc stoupal po obloze a dodával lesu stříbřité odlesky, kterými se táhly černé stíny. Byl úplněk. Čas, kdy bestie vylézají ze svých skrýší. Bledý měsíc odhaloval mnohá tajemství a před jeho mocí nebylo úniku. Bylo ticho. Nebylo divu. Zvířata cítila tu moc. Dnes měly predátoři mnohonásobně navrch a každý, kdo měl jen trochu rozumu se klidil z cesty zkáze, která prostupovala lesem. Vlkodlaci dnes byli volní. Jejich srdce plála po rychlosti, volnosti a po krvi. Lov byl v plném proudu. Vlkodlaci dávali průchod své přirozenosti. Tak jako vždy. Dnes tu však bylo něco jinak. Temné stíny nesly zlé znamení. Přišlo po větru, jako nějaká nákaza. Victor se zastavil. Byl tady. Ukázal se. Vlkodlak, který už měl na svědomí několik lidí. Bestie, opředena záhadou. Dalo by se říct skoro smrtící přízrak. Victor věděl, že dnes probíhá večírek. Zaslepen úplňkem však zrovna nad touto hrozbou nijak zvlášť nepřemýšlel. Konec konců, kdo by čekal, že se bude někdo zdržovat v lese. Noc pročíslo táhlé vití. Na území byl vetřelec a bylo na čase ho pozdravit.

K vytí alfy se přidal další hlas. Smečka dnes věděla, koho uloví. Tenhle vlk nejednal bezmyšlenkovitě. Zabíjel... ukazoval na ně. Možná jednal na něčí příkaz, ale ten někdo jej držel tak silně, že sám Cody pochyboval, že by snad byla jiná možnost než jej zastavit jeho smrtí. Proto, když skončilo táhlé vytí, zavrčel a oblízl si tlamu. Vlk v něm se těšil, třebaže se jednalo o krev a maso jiného vlkodlaka. Černý vlk se zastavil po boku alfy a čekal. Čekal, než je pustí, aby mohli zahájit hon. Nakonec, druhý vlkodlak byl daleko. Chvíli poběží. A on? Mohl utéct. Jenže dnes si nemohli dovolit jej nechat běhat po lese samotného. Ne, když měsíc zářil nad jejich hlavami. Cenil zuby na temnotu před sebou a čekal. Jenom čekal, kdy přesně dostane znamení. Zlaté oči se stále drápaly po Victorovi. Kdo všechno měl v plánu připojit se k jeho výzvě?

Většina cesty probíhala prakticky tiše, Honey totiž netušila, co přesně by měla návštěvníkům říct. Vlastně se dostali už na půl cesty, když se ozvalo vytí. Vytí, které... se jí zahryzlo do kostí. Přicházelo ale z dálky, proto se rozhodla mu nevěnovat moc pozornosti, zatím. Přesto zpomalila a prakticky narazila do dalšího z těch, kteří tu cestu postupovali s ní. Rozhlédla se po lese. Vytí vážně přicházelo z dálky. Nejspíš prostě stačilo, když si pospíší, aby se brzy mohli zase vrátit zpět. Nechtěla jít takhle ven, ale přemluvili ji, takže momentálně kráčela po cestičce. ,,Myslím, že to vezmeme zkratkou," pronesla pak rozhodně. Určitě nebyla jediná, koho vlčí vytí poplašilo.

Camille Bellerose
Bílá vlčice běžela a vyla se smečkou. Dnes nebylo třeba nic dodávat, nic řešit. Smečka měla společného nepřítele a dnes s ním měla pomoci i Camille - proto i ona čekala, než s Victorem vyrazí cvalem na druhou stranu lesa. Stačilo jediné znamení.


Možná že kdyby se vlk objevil před nimi, dávalo by jim to lepší šance. Mohli by se otočit a běžet prostě zpět. Ale to by přeci neměl Nino tak exkluzivní reportáž. Chvíli v chvatném kroku pokračovali a trojice stále mluvila tak nahlas, že by to probudilo i mrtvé. Upozorňovali na sebe. Proto nejspíš nikdo neslyšel křupání větviček. Tedy, dokud nebylo pozdě. Jedna z dívek se otočila. Otočila se včas akorát na to, aby uviděla zvíře. Zvíře, které mělo nejspíš víc jak metr v kohoutku, ale možná to způsoboval jen strach. Jak se říká - strach má velké oči. A byl to vlk. Jeden jediný vlk, který šel za skupinkou, zjevně prostě plánoval je překvapit. Teď mohli běžet jen vpřed. Dívka, která si ho všimla, zavřeštěla možná až moc vysokým hláskem. Nejspíš i to ji stálo život. První život, který byl dnes obětován. Stačilo po ní skočit, vlkodlak ji povalil docela lehce. Roztrhané hrdlo, čelist zůstala viset na posledních pár cárech masa. Když ji vlk zvedl, čelist se nebezpečně vyklala a následně se maso potrhalo a čelist spadla na zem. Jazyk byl vyplazený, jakoby ještě dávala najevo ostatním, že její smrt se zapíše čestně - první. To bylo přece dobré, ne? Vytřeštěné oči hleděly na sedm dalších lidí. Možná bylo hloupé, že Armia skupinku doběhla. Měla zůstat v bezpečí.
Bylo na čase utíkat znovu. Vlk se tentokrát vydal po zbylých třech, kteří byli vzadu. Při čemž sevřel i Armiinu ruku, aby ji odhodil stranou. Zuby prošly skrz a ruku minimálně vykloubil, možná i zlomil kost. Jednoduše si z dívky udělal hadrovou panenku. A dál? Další dva ze zadu. Lov nezačal jen pro smečku.

Když uslyšela výkřik, zvědavě se otočila, aby zjistila, jaká větev chytila tu ženu za vlasy a kvůli čemu křičí. To, co uviděla, ji vyděsilo k smrti. Zvíře. Hnusné zvíře. Rozechvěla se. Vlk. Velký, opravdu velký vlk. A stačil mu jeden, jediný pohyb, aby zabil jinou lidskou bytost. Honey nedokázala ovládnout vlastní reakci. Sama vykřikla snad zděšením, údivem, zmatením... a naprosto přimrzla na místě, zatímco hleděla, jak spodní čelist, ještě před chvílí živé osoby, odtéká na zem. Jak jinak tomu šlo říkat? Jak se maso pouštělo, vypadalo to, jakoby teklo. Její tělo se rozechvělo. Jak by teď mohla utéct? Když to zvíře bylo tak blízko. Panika. Panika... Panika? Vedle ní stál Connor. Otočila po něm hlavu. Byla sama, kdo panikařil? Kdo momentálně... šílel strachy? Určitě ne. Pohyb hlavy byl ale teď asi jediným pohybem, který dokázala provést.

Možná byl v tu chvíli až moc zblblý alkoholem, aby si uvědomil, že se právě stal jedním z těch, co neuposlechnou. A mohou umřít. Jen si tak táhl Pandu a obhlížel okolí, tiše funěl a snažil se naslouchat hlasité konverzaci dalších. Po chvilce i Pandu pustil, to proto, aby si upravil kabát a zabořil ruce do kalhot. Možná mu začínala být zima. A pak se ozval ten výkřik. Přímo za nimi. Rychle se tedy otočil, očekával, že to bude nějaká další fiflena, která si nějak na dálku koupila dalšího muže. Vlastně mu to bylo úplně jedno, ale juknout se musel. A tak, když se otáčel, byl velice překvapen. Vlk. Obří, velmi ošklivý a až moc reálný vlk. Přímo před ním. To, co následovalo, je jako proud fotek. V jednu chvíli jen stál a díval se. Nedokázal zakřičet. Nedokázal nic. Cítil krev. Viděl krev. Všude byla jenom krev a maso, strach a zděšení, hrůza. Našel by právě sto možných výrazů pro popis této situace, avšak odhodlání k útěku bylo nikde. To tedy do chvíle, než se rozběhl k nim. Nedíval se, co se dělo dále – pouze odstrčil Pandu dopředu. A za jejími zády běžel. Nedokázal racionálně myslet, a jediné, co měl právě na mysli, bylo to, aby běžel. Běž, běž, běž – to sám věděl, že jej vlk bez námahy dokáže dohnat.