DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Nejen Ninova mysl šeptala divné věci. I něco jiného se rozléhalo jeho hlavou. Podmanivý šepot... žádal jej, aby splnil, co mu zadal. Líbezný... Zněl jako Pandořin. Panda, sladká Panda... proč by jí nesplnil přání? A tohle bylo dokonce i logické. Ano... šepot, mluvil o nemocnici. Bylo třeba dostat Connora do nemocnice. Tam, kde nedávno byl i sám Nino. Connorova bolest polevila, z ničeho nic. Jakoby byl odstřihnut. Stále ale krvácel a krev mu barvila oblečení do křiklavější barvy... tedy alespoň dokud nezaschne. Dvojice žen se vydala do míst, kde byl zadní východ a nedůvěřivě na něj zíraly. ,,Vem ho," pronesla zrzka. ,,Dostaneme ho pryč. Ale tenhle tu musí zůstat," kývla směrem k Jacobovi. ,,Nepatří k nám. Proč se s ním paktujete?" zasténala dívka podpíraná zrzkou. Ano, proč? Jacob byl pro ně očividně něco zlého... těm dvěma ale nic neudělal. Jakoby se ho někdo snažil odstřihnout od zbytku. A co s tím mohl udělat policista? Zraněná dívka v jeden moment zvedla ruku a cosi se stalo. Cosi... se pohnulo. Ne cosi, kdosi. Byl to Connor. Jednoduše se zvedl neviditelnou silou a dívka si jej táhla k nim. Síla to byla známá, jakoby Connora vítala. Mohl se hýbat, mohl dělat cokoliv... ale jednoduše levitoval. Když to ale náhle přestalo. Žena se prudce chytila za hrudník a rozkašlala se. ,,Musíme pryč. Vezmi ho," pronesla prosebně zrzka k Ninovi. ,,A ty... nepokoušej se udělat něco hloupého, jako kontaktovat ostatní," upřela rozohněný pohled na Jacoba. S tím se obě vybelhaly ven. Za předními dveřmi někdo proběhl. Dva lidé... dovnitř se ale nepodívali a běželi dál. Momentálně směrem k Pandoře a Caře, co byly nedaleko. Za kavárnou byla podlouhlá ulička. Stálo tam auto, ale nikdo neměl klíčky a otázkou bylo, jestli někdo umí startovat přes kabely. Nejspíš by se hodilo na úprk. Zrzka k němu ani nešla, ona to nejspíš neuměla. Možná ale někdo z ostatních...
Chaos byl nakonec vystřídán jediným tichým hláskem. Jeho hlava se konečně uklidnila, v hlavě byl jen její hlas. Měl pocit, že na ni pomalu zapomněl, ale to bylo absurdní, ne? Přeci jen byl doma, ještě předtím. Ne, nemohl přemýšlet nad ní, jenom zde byla ta slova. Nemocnice. Měla pravdu, tedy on měl pravdu. Samozřejmě to musely být jeho instinkty, které k němu promlouvaly, že ano? V to pevně věřil, otočil se na ženy, hlas mu přeskakoval. „Potřebuje do nemocnice.“ Cítil krev, odporný pach krve, tak povědomý. Nedávno přeci cítil tu svou. Zatřásl hlavou, potřeboval se opět dostat k řízení, ztrácel se v panice a zmatku. Co to byly za ženy? Ne, teď ne. Sledoval je, dle všeho mu jedna z nich mohla pomoci, což se i stalo. Prvně se ale zaměřil na muže, dle jejich slov to nebyl nikdo milý. Zmatek rostl, převýšil chaos jeho myšlenek a usadil se na trůn. Právě teď jen mlčky sledoval své okolí, snažil se poskládat události jako nějaké puzzle. Problém mohl být jen v tom, že neměl kde začít, všechno bylo až příliš složité. Nebyla chvíle se ptát, když nad nimi pravděpodobně hořela střecha. „Kdo to je?“ ozval se nakonec, muže probíjel pohledem. Vypadal mile. „Byl…“ snažil se doříct část věty, avšak vyrušily jej dvě události. Jedna z nich byla ve formě bolehlavu, to kdykoliv, když byl zmaten. Bylo těžké si vzpomínat, co probíhalo pár minut zpátky, jako kdyby tam ani nic nebylo. U něj to však bylo obvyklé, příznak jeho zmatení. Když už byl připraven pokračovat ve větě, jeho ruka stoupla. Connor byl na nohách, tedy nebyl – byl ve vzduchu. S úžasem pozoroval jeho tělo, sám strnule zůstal přikrčený u zdi. Dalo se říci, že mu to nijak nepomohlo, ale neptal se. Teď ještě ne, jenom se pomalu postavil, zatřásl hlavou. To byl zlý sen, že ano? Levitující lidé, hořící střechy, zranění lidé. A on. Ten muž za jeho zády, kterého právě hodlal opustit. K slovům ženy přikývl, zdravou rukou uchopil Connora kolem pasu a pokračoval za ženami. Měl k tomu nějaký důvod? Ne. „Přišel na kafe.“ Věřil jim, nevěděl proč, ale pokračoval. Tak se náhle objevili venku, v dešti. Osvěžil jej, zchladil jeho mysl. Konečně se dostal k vlastním myšlenkám. Procházeli kolem auta, chvíli doufal v to, že jedna z nich vytáhne klíčky. Nestalo se tak, proto stále pokračoval. S auty neměl žádnou zkušenost. „Můžete mi to vysvětlit?“ houkl na ně. Nechtěl být konkrétní, těch otázek bylo mnoho. Teď se jen chtěl ocitnout pod další střechou, nejlépe v nemocnici. Connor potřeboval pomoc.
Ovšem. K východu se zatím nikdo nehnal. Tedy až na dvě ženy, které tam nakonec mířily. Proto hodlal se vrátit za očividně zraněným chlápkem. Když na něj posvítil, zahlédl nasáklou krev na jeho oblečení. Nějak si nevšiml, že by na něj něco spadlo nebo jej něco jinak zasáhlo. Co se to v tu chvíli dělo? To bylo vedlejší. Museli se dostat ven a hlavně zraněný potřeboval odvést. Co bylo ještě zvláštní, tak ženy se tvářily, jako kdyby Jacoba znaly. Ale ne v tom pozitivním slova smyslu. Jako kdyby byl jejich nepřítel? Nechápal, o čem to mluví a zatvářil se chvíli zmateně. "Nejspíše si mě s někým pletete. Běžte ven, rychle, než tady uho... no do prdele!" Jacob leknutím ucouvl před tím, co momentálně viděl. Ten muž... levitoval?! Viděl dobře? To se mu muselo jen zdát... nebo ne? "Co to, kurva..." hlesl už ne tak nahlas a jeho ruka se letmo dotkla zbraně upevněné na opasku. A pak to přestalo. Zraněného už vedli ven. Teď už bylo jedno, co kdo říkal... nejspíše musel mít halucinace. A nebo to byl opravdu jen sen, i když... byl hodně reálný. Nehodlal zde zůstat, proč by to měl dělat? Jen blázen by se nechal dobrovolně zabít v hořícím baráku. Proto vyběhl ven do deště a šel za ostatními. V jeho tváři se pořád objevoval náznak zmatení z toho, co se stalo. A druhý muž očividně také nevěděl, o co jde. Bylo tady auto, které nikomu nepatřilo. V normální situaci by nastartování cizího auta nepovolil, ale potřebovali se dostat do nemocnice. Byl rozhodnut nějak to auto nastartovat, když se k tomu nikdo jiný neměl. Po tom všem se auto majiteli ovšem vrátí a všechny škody se nahradí... Teď to nebylo čas řešit. "Fajn. Tohle mi taky vysvětlíte..." nasadil chvíli přísný pohled a dál se šel věnovat autu. Bylo třeba jej nějak otevřít a jediným řešením bylo rozbít jedno okno. Proto si sundal bundu, vytáhl svou nenabitou zbraň a zabalil ji do bundy tak, aby tím mohl rozbít okno a zároveň se nepořezal. Proto to nakonec udělal."Dejte zraněné dovnitř. Pokusím se auto nastartovat," nařídil, jakmile odemykal dveře. Zbraň si schoval zpět do kapsy a poté si sedl za volant. Chvíli se tam dole pod volantem šmátral a pokusil se auto nastartovat.
Bolest byla ochromující a pak.. někdo ho chytil za rameno. Mírně ochromený k osobě vzhlénul. Jeho oči byly plné bolesti ale hlavně strachu. Thomas potřeboval pomoc.. chtěl k němu. Nevěděl, jak by mu mohl pomoct ale chtěl ho prostě u sebe. Co měl ale dělat? Říct nahlas to nemohl. Nikdo by mu to nevěřil. Považovali by ho za blázna.. ta zoufalá bezmoc ho rvala zevnitř víc, než samotná bolest. Díval se na Nina s nevyřčenou prosbou o pomoc. A pak.. Najednou to přestalo. Bolest byla pryč. Jakoby tam nikdy nebyla. Connor ztuhnul. Co to znamenalo? Tahle zkutecnost ho děsila. Byl pryč? Následovalo několik škubnutí jeho těla, které jako vždy nemohl ovlivnit. Přitom se zadíval směrem k ženám. Až teď si všiml, že tu jsou. Připadal si, jako po sedativech. Jakoby jeho hlava prostě vypla. Možná, něco jako posttraumatický šok? Ro asi nebyl čas zjišťovat. Plíce se mu plnily kouřem, a on cítil, jak se začíná dusit. To už se ale najednou začal zvedat. Sám od sebe. Zmateně se rozhlédl. Přišel si tak lehký. Jakoby ho teď nic netizilo. Byl to tak opojný pocit. Jako další dávka sedativ. Nemohl se zkutecností nic moc dělat. Pomalu si však začal připadat, jako hadrová panenka. Konečně se zase dotkl nohama země. Nino mu hned pomohl držet se na nohou. Ačkoli to nebylo úplně nutné, byl rád, za jeho přítomnost. Byl jako opěrný sloup, co ho držel v realitě, která dnes vypadala obzvlášť zvráceně. Celá skupina došla ven. Včetně žen, které nevypadaly nadšeně z přítomnosti třetího muže. Ale proč? Byl to přece člověk jako ostatní. Co se dělo? Nedalo mu to a zaměřil se na dívku, která byla taky zraněná. Pracovala u něj na klinice.. nebo ne? Měl pocit, že tam patří ale její obličej.. neuměl si ho zařadit. Dokonce by přísahal, že kdyby teď zavřel oči, ani by si ho nepamatoval. Navíc neznal ani jméno. To nebylo normální. Nejspíš to však bylo šokem. Jeho mysl se však i dost díky chladivemu dešti a čerstvém vzduchu opět projasňovala.
Post by Pandora Benton on Feb 4, 2019 10:27:23 GMT
Odpověděla jí jednoduše. Jde od Codyho. A potom... Seběhlo se to rychle, v jednu chvíli se usmívala na Caru a kráčely společně vstříc nějakému úkrytu a v druhou už si to k nim mířila neznámá žena, rozkřikující se něco o alfě. Alfa. Victor. Co jim měl říct? Udiveně na ženu zírala, nebo dívku? Mezi dešťovými kapkami, které padaly z oblohy a lepily se jí na řasy ji sotva viděla. Musela si hřbetem ruky otřít oči, aby pořádně zaostřila na osobu před ní. V tu chvíli se to ale stalo. Auto vyjelo ze zatáčky a nabralo dívku. Neměla šanci. A Pandora to celé jen se zatajeným dechem pozorovala. Co se to děje? To auto. Bylo jí povědomé. Jak vám může být povědomé auto? Možná ho jen někdy zahlédla na ulici. Nebo ne? S udivením se znovu věnovala přítomnosti. Cara se v další minutě rozeběhla k bezvládnému tělu a Pandora ještě chvíli jen postávala na místě neschopna slova, dokud se tak nějak neprobrala. To trvalo dobrých pár sekund. S jemným zavrtěním hlavy se rozeběhla ke Caře. Pohled na mrtvou jí nedělal dobře. Zváštní, měla by být zvyklá. "Caro-" oslovila dívku, chtěla říct víc, ale zarazila se. V dálce uviděla dvě postavy. Zvláštní, že první, na koho myslela byl Nino. Zdálo se jí však nemožné, aby to byl on. Až později si uvědomila, že nejdou, ale běží. "Caro, podívej." hlavou kývla směrem k dvojici zřejmě neznámých a doufala, že nepůjde o nic podobného, jako bylo s dívkou. A proč na ně sakra ta ženská křičela? Mračila se, zatímco nad vším přemýšlela a sledovala blížící se osoby.
Jeden z mužů se lehce dostal do auta. Chvíli se snažil.. a pak se ozvalo spokojeně zavrnění, jak auto naskočilo. Rozhodně bylo v tomhle nečase lepší jet autem. A taky... rychlejší! Jenže zrzavá žena jen zavrtěla hlavou. ,,Nemocnice, auto? Jste blázni a snažíte se na sebe upozornit. Až vám dojde, v čem až po kolena stojíme... zkuste les." Jenže trojice měla neobytný pocit, že auto a nemocnice prostě fungovat budou. Dostat Connora a Nina dovnitř nebyl nijak velký problém, nakonec tihle dva spolupracovali. V autě bylo příjemné teplo i přesto, že tu nikdo auto předtím nevytápěl. Nebo jej možná někdo opustil nedávno. Kdo ví? Dnes se už nabízela spousta otázek pro každého z nich. A nyní? Nyní měli konečně možnost mluvit. Kapky bušily na střechu a užívaly si znemožňování výhledu bez využití stěračů. A teď si představte, kdyby ty stěrače upadly a někdo z vás by musel ven je nahodit zpět. Na zadní sedačce ležel batoh, který mohla nějaká z postav otevřít, zatím ale bylo záhadou, co je uvnitř. Možná to bylo něco, co by mohlo pomoct. Možná to byl jen a pouze majetek někoho cizího, do kterého by se nemělo chmtat. Tak či tak, k nemocnici zbýval kus cesty a pokud chtěla trojice nyní cokoliv dělat, ať už od přemýšlení, pokusu odpovědět na podbízivý hlas v jejich hlavě... mohla. Proč cokoliv zakazovat? Dnes... dnes mohli všechno. Bouře je k tomu povzbuzovala. V otázkách, strachu, nejistotě. Mraky ženoucí se po obloze jako jejich myšlenky hlavou. Černé, naducané. Temné. Dvojice, co mířila směrem k Pandoře a Caře, zpomalila. Oba dva měli deštník, i když s ním zápolili podobně jako Pandora předtím. Nyní mohly rozeznat muže a ženu. Dorazili na konec chodníku, nakonec Cara s Pandorou stály nad dívkou ve vodě, která sahala nad kotníky. Pro by bezdůvodně do vysoké vody chodili? ,,Jste v pořádku?" zavolala žena přes bouři, protože netušila, že ji vlčice jednoduše uslyší. Muž do ženy strčil. V jeho ruce byl krystal. Celý šedý, kouřově. Žena se instinktivně hnula, jakoby si sahala do kapsy, ale starší muž jen zavrtěl hlavou a sám udělal pohyb směrem ke kapse. Krystal schoval. ,,Vypadáte otřeseně! Měly by jste jít s námi," nabídl jim. ,,Lidé z bouře šílí. Vyplavila pár domů a teď se snažíme město dostat dohromady a postarat se o to, aby se už nikomu nestalo." Lež. Částečná. Otázkou ale bylo... proč by skrýval pravdu? Proč je chtěl sebou? A jak bylo možné, že ani jeden z nich nemrkl nad tím, že dívka leží na zemi, polámaná a nedýchající. Jakoby to byla každodenní věc. A oba byli zvláštně napjatí. Možná si mysleli, že ji zabily ony? Nebo se dělo ještě něco jiného... Cara a Pandora si musely vybrat, jestli přijmou pozvání do sucha a tepla, nebo zkusí odejít deštěm dál, hledajíc svou cestu k Pandořině bytu.
Post by Nino Whitehorn on Feb 4, 2019 18:46:08 GMT
Netrvalo dlouho, aby zjistil, že je Connor jistým způsobem v pořádku. Jak? Netušil. Cítil krev na své ruce, kterou se jej snažil podpírat. Váhal, přemýšlel. Co když to jeho krev vůbec nebyla? Ale odkud by se pak zase vzala? Každá otázka vedla k jedné další, a ani na jednu neměl odpověď. Zatím bylo však jasné pouze jedno – potřebovali se dostat někam do bezpečí. Ne tedy, že by si myslel, že tam na ně čeká nějaké monstrum. Jenom z té bouřky měl špatný pocit, chtěl opět pod střechu. Nějakou, která nehořela. Neměli zavolat hasiče? Ne, mobil neměl. Connor mu byl překvapivě přednější. Následoval ženy, stále se muže držel, jako kdyby měl teď podpírat on jeho. Brzo ale zjistil, že muž, kterého chvíle zpátky opouštěl, si našel cestu do auta. Nemusel nad svou volbou přemýšlet dlouho, aby pouze přikývl. Ženy nechtěl opouštět, ale dle všeho byly pevně rozhodnuté, že déšť bude lepší. Pak už jen pouze nasedl dopředu. Věděl, že za tohle ho asi žádný blbý policajt nebude mít rád a on pravděpodobně ani jeho, ale byla to nutnost. Měli zjevně zraněného, a nemocnice nemohla být nijak blízko. „Měl by sis lehnout,“ navrhl Connorovi, který neměl jinou možnost, než tu, aby seděl vzadu. Povzdychl. Potřeboval už jen přežít tu blbou cestu. Pak? Pak už chtěl taxíka, potřeboval domů, tam na něj čekala Panda, určitě už byla strachy bez sebe. On si ale zapomněl mobil v hořících troskách, takže měla smůlu. „Asi bude zbytečné se ptát,“ řekl do prázdna, dle reakcí těch dvou tušil, že ani jeden mu nemá co říct, to ani on jim. V hlavě měl stále ten pohled na levitující tělo, na ženu. Proč mu to bylo povědomé?
Přiklekla k dívce do vody. Doslova sebou plácla až to šplouchlo. Na chvíli jakoby Pandoru a všechno okolo úplně ignorovala. Zanořila ruce do vody a pootočila to bezvládné tělo. Byla opravdu mrtvá? Jistě, nekřičela bolestí. Ani se netřepala jak se občas ještě stává po smrti. Když střelíte krávě do hlavy kus železa, tak se jí taky ještě chvíli třepou končetiny. Proč se vůbec zmiňovala o Victorovi? Jaktože je znala? Do přítomnosti ji dostalo opětovné Pandino zmínění Cařina jména. Pohledem odjela ze svých krvavých rukou ke dvěma postavám. Je zvláštní, že sem dorazí dva lidé v takovou dobu a zvou je aby šly s nimi. To nevidí tu mrtvolu? ,,Musíme zavolat... Jo! Zavolejte záchranku! Nebo policii." řekla, jakoby odignorovala tu část 'vyplavilo to pár domů' otočila se starostlivě na Pandoru ,, Co se to tady sakra děje?!" vyjekla. Další hrom zazněl a Cara se zlekla. Chytila se za hlavu a přikrčila se. Jakoby toho nebylo dost. Nevypadalo to, že by se jí někam chtělo jít. Nejradši by se prostě zamkla v domě a pustila si film. Nějaký animák nejlépe. Kdo by se rád nepodíval na krysu která vaří? Ne?
Opravdu neměl ponětí, co byly ty ženy zač a co se jim to snažily namluvit. Zvláště po tom, co viděl člověka se vznášet ve vzduchu. To byl... dost velký mindfuck. Tohle mu bude muset někdo vysvětlit, pokud... se mu to opravdu jen nezdálo. Ale věřil, že to byl nesmysl. Pod vlivem drog nebyl, to by si nedovolil a v kavárně nestihl ani nic vypít. Tak co to sakra bylo?! Té scény se nemohl zbavit, pořád ji viděl před sebou. A ty ženy... odmítaly jet s nimi. Stihl jim akorát popřát hodně štěstí, aby našly úkryt. Nastartoval auto a vyjel z ulice. V zrcátku zkontroloval zadní sedadla, kde seděl raněný a dál se soustředil na cestu. Při takové bouři se muselo na řízení zvláště dávat pozor. A pak mu projela hlavou znovu ona kavárna. Hořelo tam. Napadlo jej, že ještě zavolá na stanici, ale oni už o tom mohli dávno vědět. Každá budova by měla mít požární hlášení. A teď volat ani nemohl, když řídil. "Takže..." promluvil na své spolujezdce. "Jak se cítíš?" promluvil nejdříve na sedícího vzadu. Pak zase chvíli mlčel. V očích mu lítalo spoustu otazníčků, ale zatím se na odehranou situaci neptal. "Mimochodem, strážník Lopez," představil se konečně, kdy měli chvíli klid. "Nebo Jacob. Stačí jménem." Batoh ležící na zadní sedačce neřešil. Nebyl jejich a nenapadlo jej, že by mohl něco vůbec znamenat. Určitě patřil majiteli tohoto auta.
Connor věnoval ještě jeden pohled zrzce, než nastoupil do auta. Její slova mu nedávala smysl. Co se mohlo dít? V čem stály až po kolena a jak jim mohl les pomoct? Teď, když se mu ulevilo, ještě jednou si dlaní sjel k zádům, na nichž se mísila dešťová voda s krví. Jeho myšlenky se však mísily s neutuchajícím pocitem toho, že by měli jet do nemocnice. Neměl rád nemocnice. Ne, když v nich měl ležet. A proč vlastně? Na zádech nic nenahmatal, a když byla bolest pryč.. jak mu tam někdo mohl pomoct? Nebylo s čím. Vyčerpaný se opřel čelem o sklo a zahleděl se do deště. Cítil strach. Hrozný strach. Bylo tu něco hrozně špatně a on netušil, co to bylo. Nebo jak by to mohl ovlivnit. ,,No tak, kde jsi.. Prosím, buď v pořádku" Zamumlal si téměř neslyšně pro sebe. Zmocňovalo se ho bezmocné zoufalství. Na chvíli zavřel oči a představil si Thomasův obličej, když se ho snažil zachránit před vlkodlakem. Rukama se objal a trochu se schoulil. Jestli se mu něco stalo, nikdy si to neodpustí. Byl to zvláští pocit.. Všechny ty šílené scénáře, které se mu vyrojily v hlavě. Thomasův obličej plný bolesti.. strach a hrozná nenávist k neznámému pachateli.Batoh, který byl na zadní sedačce kousek odsunul. Napadlo ho, že by v něm třeba mohly být údaje o majiteli auta. To bylo však to poslední, na co teď myslel. Chvíli musel vypadat dost mimo. Pak ale zaregistroval, že se na něj mluví, když auto naskočilo. Kdy to vůbec bylo? Neuvědomoval si to. Věnoval oběma mužům vepředu pohled a snažil se pochytit, co mu vlastně říkají. Lehnout si nechtěl. Nebyl zraněný. A jak se cítil? Mizerně. Litovat se by však v tuhle chvíli ničemu nepomohlo. ,,Connor Smith" Zachraptěl v odpovědi na představení. Otázce, jak se cítí se takticky vyhnul podtrhnutím prostého faktu. ,,Nejsem zraněný.. co se to tady sakra děje? Proč jedeme do nemocnice?" Otázkou potvrdil, že ač to tak možná nevypadá, okolí vnímá celkem dobře. Pravda taky byla, že ho to do nemocnice táhl.. ale proč? Nebyl zraněný.. Chápal, že si to můžou muži myslet. Proto, že tam chtějí jet ale proč to tam táhlo jeho? Jaký vyl důvod, když na zádech nic neměl? Rozbolela ho z toho hlava. Ne, vlastně tu nebyl žádný důvod, proč by on sám chtěl jít do nemocnice, a to ho děsilo.
Post by Nino Whitehorn on Feb 4, 2019 21:02:26 GMT
Zapnul se, to bylo to další, na co si vzpomněl. Všude byla voda, nechtěl si představovat, jak proletí sklem a končí někde v sloupu. Ne, on byl chytrý, tedy snažil se. Přemýšlení bylo těžké, ne tedy, že by to u něj bylo nějak jednoduché obvykle, avšak teď, když měl pocit, že je na lodi a sleduje proplouvající události, už se pomalu ztrácel. Chtěl si odpočinout, všechno bylo tak náhlé, nečekané. Každá sekunda přemýšlení nad svým stavem jej opět dovedla k těm vzpomínkám z lesa. Na toho vlka, na Pandu, na tu skupinu lidí a pach krve. První den, kdy viděl někoho zemřít. Měl tohle být ten druhý? Pevně doufal v to, že ne. Zatím to ještě ušlo, ne? Jenom mu shořela střecha, trochu vypadl proud. Podivně se zranil jeho společník, objevil se policajt, a pak přišla ta ženská. Nadzvedla ho, stejně, jako když on byl schopen nadzvednout ty prášky. Na to si vzpomínal, ještě pár hodin zpátky je dokázal zvednout, byly pro Pandoru. To, co následovalo, se dalo přirovnat ke špinavému fleku. Nic tam jednoduše nebylo. Měl takový podivný pocit, že si vzpomenout měl. Ale to teď neřešil, spíše se opět otočil na Connora. Nelehl si. Co s ním tedy bylo? Potřeboval do nemocnice, samozřejmě. Potřeboval, potřeboval. Přesně jak říkala. „Whitehorn,“ představil se muži po Connorovi. Strážník? Byl díkybohu v bezpečí, protože jeden z těch policajtů, kteří jej měli zatknout za krádež auta, byl vedle něj. A taky ho řídil. Pak si všiml batohu, chvíli si jej jen prohlížel. Ne, do cizích věci lozit nesměl. Ale… ne. Musel odolat. Místo toho pohlédl na muže vzadu, probil jej vážným výrazem. „Connore,“ oslovil jej, a kdyby mohl, asi by s ním začal třást jako s nějakým oslem, „máš celý záda od krve.“ Pokračoval by, ale vzpomněl si na to, co chtěl udělat dříve. „Zkus se porozhlédnout, někde tu musí být lékárnička, ne?“ Překvapivě hleděl na onen batoh.
Nejel nijak zvlášť rychle. Při takovém počasí to ani moc nešlo. Dnes to byl vážně den dost zvláštní. Už jen čekal, že je potká další pohroma a doufal, že bouračka to nebude. Pokud se náhodou nevznesou do prostoru všichni. Pořád mu to levitování nešlo do hlavy. Bylo to reálné nebo ne? Z toho mu hlava letěla kolem. Znal akorát ty klasické kouzelnické triky s levitací v televizi. Tomu se ale vždy smál a nevěřil, že je to doopravdy. To co ale viděl před několika minutami... to doopravdy bylo. Rozhodně to nevypadalo na žádný trik. Vysvětlení, proč vlastně jedou do nemocnice se zmocnil už známý Connora, jak se představil. "Co se to děje?" Zopakoval Connorovu otázku a zavrtěl hlavou. "To bych se měl ptát já, když jsi se vznášel z ničeho nic ve vzduchu." Odfrkl si. Chtělo se mu z toho až smát. "Nebo snad blázním a viděl jsem to jen já? Prosím, ať to není pravda..." protočil na moment oči v sloup a dál se zase věnoval jízdě.
Post by Pandora Benton on Feb 4, 2019 21:43:22 GMT
Její oči visely na dvou příchozích. Otřela si oči, přibližovali se. Už ale přestali utíkat. A její pocit stísněnosti rostl každým krokem, který udělala dvojice vstříc jim. Všimla si ho. Malého světélka, které muž zastrčil do kapsy, když se zastavili. První její myšlenkou byli lovci. Zaslechla totiž nedávno, že se tu pohybuje takový chlapík a na potkání se lidí ptá na vlkodlaky. Třeba má společnici. Tento muž však nevypadal tak neopatrně. To ji možná děsilo ještě víc. Mluvili s klidem, bez ohledu na ženu ležící u novou Pandory a Cary. Rozhodla se napevno. Nebude jim věřit ani za mák. Ať už jsou cokoli, vzbuzovali v ní špatný pocit. Poté přišla Cara a její jančení, nevěděla, jestli to dělá schválně, avšak podle všeho to byla její přirozená reakce. "Prosímtě, prosímtě uklidni se." šťouchla do ní loktem a věnovala jí pohled, značící jistou ostražitost a káravost. "Omlouvám se, opravdu se omlouvám, ale stala se nehoda, tu ženu někdo přejel a... opravdu musíme zavolat pomoc." Zatím ale svůj mobil nevytahovala, vlastně dělala, že jej hledá, ale nemůže ho najít. "Sakra, musela jsem si nechat mobil doma, máš...máš mobil?" otočila se na Caru. "Když nám-když nám řeknete adresu, určitě potom dorazíme, ale teď...nemůžeme ji tu nechat." řekla směrem k dvojici, v jejím hlase panovalo zoufalství, oči se jí leskly strachem. Ten však nebyl způsoben smrtí ženy, ne. Spíše dvojicí, která stála před nimi.
Connorovi zase chvíli trvalo, než všechny zkutečnosti vstřebal ale pak se zamračil. Vlastně levitoval.. ano. Málem na to zapomněl. Nebo ne, že by zapomněl, ale jeho hlava to nějak vytěsnila. Do mysli se mu znovu vkradla ona situace s vlkodlakem a letícím keřem. Žádnou spojitost v tom ale neviděl. Netušil, proč se něco takového děje. No, na druhou stranu ve světě plném andělů a vlkodlaků a kdo ví, čeho všeho mu to tak nějak splývalo s ostatními zkutečnostmi. ,, Nino" pronesl stejným tónem, jakým na něj promluvil muž, na místě spolujezdce a vlastně použil i stejný styl sdělení. ,, Ano, mám záda od krve, všiml jsem si. Ale cítím se dobře.." Pak se otočil na strážníka za volantem ,,A ano, levitoval jsem, co na to říct, můj život je asi divnej ale ani v jednom případě nevím, jak by mi s tím v nemocnici mohli pomoct." Na chvíli se odmlčel a mezitím se zhluboka nadechl. Auto bylo pohodlné a cítil se v něm tak nějak bezpečně. Jakoby cesta do nemocnice byla správná volba.. Ale nic neřešila. Byla to ztráta času. On musel najít Thomase, ačkoli se tahle snaha dost podobala boji s větrnými mlýny. Potřeboval z auta, ale pochyboval, že mu teď zastaví. I když možná.. ,,Na zádech nic nemám, žádné rány.. ale pokud to považuješ za nutné tak lékárnička se vozí v kufru" Obrátil se zpět na Nina. Batoh nějak pustil z hlavy. Prostě nebyl důležitý.
Cesta k nemocnici byla prázdná, pokud nepočítali vodu a občas i pár větví, které minuli. Jakoby nikdo nebyl venku. Jakoby se dělo něco hrozného... něco, kvůli čemu nebyl venku ani živáček. Bylo to zvláštní, dva tenebris a jeden člověk v autě. A ten člověk? Myslel si, že je zachraňuje, nejspíš.. prostě plnil svou povinnost. Chudáček. Jak by se tvářil, kdyby zjistil, že nesedí v autě s obyčejnými lidmi? V nemocnici bylo nezvykle živo. Lidé proudili sem a tam. Zdálo se, že se něco stalo. Snad nějaká nehoda. Někteří lidi běželi dovnitř s kousnutími, jinými chyběly kompletně končetiny. Jakoby je něco urvalo... a na zemi před nemocnicí leželo obrovské, vlčí tělo. Hrudník už mělo slehlý a bílá srst byla krvavá - tedy to, co déšť nestihl smýt. Než zemřel, zjevně sebou vzal spoustu lidí. Okolo něj leželo několik těl přikrytých plachtami, které od deště nasákly a tváře pod nimi byly tak vidět. Navíc... krev si našla na látku cestu jako ostatně na všechno. Něco se tu stalo. Něco hrozného. Něco, co pohnulo s celým městem. Další vlkodlak? To bylo divné... co by tu dělal další? Navíc ve městě, u nemocnice. Ne, něco bylo špatně. Jakmile nějaká z osob uviděla, že přijelo auto, přispěchala k němu. Zjevně už počítali s tím, že se vozí zranění. Auto... se dalo nechat kdekoliv. Bylo to divné, ale nikoho teď nezajímalo, jestli Jacob zaparkuje nebo ne. Jakoby na tom nezáleželo. Jakoby v moment, kdy opustí auto přestalo být důležité. Divné... skutečně. Člověk otevřel dveře ke Connorovi. Viděl krev a dosti zmoženě vydechl. ,,Tak vás taky dostali." Zvedl hlavu a zamával na dvojici dalších lékařů. ,,Další! Vezměte ho dovnitř!" podíval se na Connora a lékaři přispěchali i s čímsi na způsob pojízdného stolu. Zjevně to bylo lehčí než nosítka nebo cokoliv takového. Teď záleželo na Connorovi, jestli se nechá naložit nebo ne. Muž se pak podíval po Jacobovi a Ninovi na předních sedačkách. ,,Máme pro vás kávu a deky. Všechno potřebné vám vysvětlíme. Jen, kdyby jste viděli cokoliv potřebného, řekněte nám to. Je možné, že ublíží další," pronesl chladně a v očích měl vztek. ,,Nelidské zrůdy," zamumlal si pod nos. Hned vedle nemocnice byla vyskládaná snad tuna dřeva. K čemu sakra potřebovali u nemocnice dřevo? Uvnitř skutečně byli lidé ochotní dát Jacobovi a Ninovi kafe a deku, dokud se tam vydali. Pandora s Carou a jejich dvojice... lidé se po sobě podívali. ,,Zůstanu tu a o tu policii se postarám," navrhla ochotně žena. ,,Vy musíte do tepla," usmála se, ale nebyl to milý úsměv. Byl... divný. Rozhodně nebylo špatně, že je Pandora nejistá. Jistě měla husí kůži a nejen z chladu. ,,Oh, ne, ne," pronesl muž. ,,Musíte jít s námi... se mnou, slečny. Musíme se shromáždit všichni a hned." Žena vedle něj se zasmála a ruka jí sklouzla k opasku. Zastavila se u boku, o který se opřela. Pokud se alespoň jedna z dívek dobře dívala, všimla si malé boule na boku v místech opasku. Mohla to být spousta věcí... ale jedna byla jasnější než jiné. A taky víc děsivá. Vlkodlaci nebo ne, prostřelená hlava se nezregeneruje.