DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Pevně chytila Pandoru za ruku. Mezitím je však osvětlily světlomety vozu. S projíždějícím autem přibyly další otázky. Chytit koho? Proč tak jančil kvůli autu? To snad někoho loví? S tím co pak řekla žena jí přejela po zádech další vlna znepokojenosti. Spíš ti dva neznámí působí jako individua o kterých se žena zmiňovala. Snad už další podivíny nepotkají. Otočila se na Pandu a přikývla. Pomalu se rozešla. ,,Tohle se mi nelíbí." tiše špitla na Pandoru. Snad se vyskytne nějaký moment, který budou moci využít pro útěk.
Přemýšlel, co mu odpovědět. I když to byl jen okamžik. ,,Já skutečný jsem," odpověděl. Pak ale jeho pohled na to, co se dělo za ním. ,,Oni ale ne," okomentoval to. ,,Stejně jako ta bouřka. Spousta věcí není skutečných. Samozřejmě, kdybych chtěl, můžu s tím něco udělat," založil si ruce za zády a mlčky přejel celou tu scénu. ,,Jistě... ale to by jste musel mou pomoct chtít," zopakoval a na Jacoba se zářivě usmál. Byl to snad výplod mysli strážníka? Byl ten člověk skutečný? Nakonec ale muž rozpojil ruce za zády a jednu mu podal. ,,Ano, stačí chtít." Jeho modré oči přetékaly nadšením. Ale nadšením z čeho? Jacob jistě nebyl dost zajímavý na to, aby muže nadchl do této míry.
Pandora s Carou byly pomalu vedeny. Muž je nakonec popohnal tak, aby je neměl za sebou. Což bylo... v celku logické. Šli docela rychle a pokud neudělaly žádnou hloupost, brzy se dostali na dohled k nemocnici. Stále pršelo a deštníky moc nenadělaly s tím, že byli všichni tři brzy promočení. U nemocnice stálo auto, které se předtím prořítilo po silnice opodál od nich, momentálně obývané člověkem, který se hrabal v přihrádce. A skutečně tam něco našel. Doklady k autu, které jej nezajímaly, žvýkačky, ale v neposlední řadě i zbraň. Ač to bylo zvláštní, prostě věděl, jak s ní zacházet. Mohla se konec konců hodit... že ano? Doktor jen zlehka pokrčil rameny. Zdálo se, že netuší. ,,Dostali jsme je. Prý od těch, na jejichž straně stojíme," vysvětlil Connorovi. ,,A když se zbavíme temnoty v našem světě... andělé sestoupí z nebes a už nikdy nebude hlad, nebude tu smrt, nemoc ani temnota," jeho chřípí se rozšířilo, jak se zhluboka nadechl a vytřeštil oči v nadšený výraz. Skutečně tomu věřil. Přesto to bylo zvláštní. Proč by tohle andělé dělali?
Post by Pandora Benton on Feb 5, 2019 20:32:37 GMT
Podívala se na Caru a přikývla. Ano, jí se to taky nelíbilo. Nahnula se k ní, dokud si jich muž všímal co nejméně. "Ať se stane cokoli," zašeptala dost tiše na to, aby to sluchu mimo vlkodlačího uniklo naprosto jednoduše, "drž se u mě." dodala stejným tónem hlasu a stiskla její ruku. Potom už šli. Bylo ticho, nikdo toho moc nenamluvil. Ani muž. Jen je občas popohnal a později už ale nešly za ním. To bylo nepříjemné. Nemohla po něm vrhat nepříjemné pohledy, aniž by si toho všiml, no, a tak to raději prostě nedělala. Jak se blížili k nemocnici, slyšela více a více hlasů. Podivné, než byla pokousaná, takhle intenzivní to nikdy nebylo. Ale to se dalo čekat, jistě, Cody jí to vysvětloval. Cody. Zavrtěla hlavou a nějak se probrala z myšlenek. Došli totiž k nemocnici. A potom tam ležel. Její srdce začalo bušit nervozitou mnohem rychleji, než by snad mělo. Cařinu ruku tiskla zřejmě až příliš pevně. Mrtvý vlkodlak. Viděla ho. Ležel tam. Nesměla se ale nijak projevit a tak více nereagovala. Ostražitě se však rozhlížela po okolí. Prohlédla každý kout a hledala jedinou známou tvář. A potom ho uviděla. Krčil se v autě. Už jeho tvář vidět nešla, ale vsadila by se, že než se skrčil o těch pár centimetrů níž, zahlédla Ninovu tvář. Zpozorněla. Musela si být jistá. A když potom tu tvář spatřila znovu, i na tu dálku, byla si prostě jistá, že je to on. "Nino!" ozval se její výkřik tlumený snad jen bouří. Její nohy se daly do pohybu, utíkala rychle a Caru nenechala za sebou. Táhla ji, nemohla ji tam s tím chlápkem nechat. Jen doufala, že nevyvolá žádnou reakci. Může to přeci brát jen jako nějaké shledání dvou lidí, ne? Doufala v to. Teď ji ale zajímala jen vzdálenost mezi ní a Ninem, která se s každým jejím krokem zmenšovala.
Šla mu z toho všeho hlava kolem. Nevěděl, jestli byl ve snu nebo v reálu… všechno mu před očima běhalo pořád dokola a v uších mu zněly jak hlas tohoto neznámého muže, tak hlasy dívek v kavárně nebo lékaře.
Takže… je tohle skutečné nebo ne? Není? Mám hrát tady podle jejich pravidel? Třeba je to jen pitomý sen, ale sakra reálný...
Po slovech neznámého se musel rozhlédnout po tom chaosu kolem. Stále pršelo, to byl známý fakt. On už pomalu necítil prsty na nohou, měl vodu snad všude. Až měl pocit, že pokud tady bude v tom dešti takhle stát ještě hodinu, rozmočí se a rozteče. Podle zvláštních slov cizince to tady nebylo reálné. Proč tady takhle všichni mluvili? O čem a proč.
No dobrá… možná je na čase tyhle… rádoby fakty přijmout.
Jednou, už v klidu, se nadechl a vydechl. Měl by se s tím smířit. Pokud se tady všichni chovali tak divně, nebylo by na škodu, se tak možná chovat i taky. Třeba něco zjistí víc nebo… se taky může zbláznit už úplně. Fakt jsem čekal, že se pomátneš až v sedmdesáti, mozku. Nakonec se zadíval na muže a jeho ruku, kterou mu podával. No, nakonec mu ji podal také. Nebyl si jist, jestli tomu muži má vlastně věřit, ale snad neudělal žádnou blbost. „Dobrá. Nevím sice, jak tady tenhle chaos napravíš, ale… fajn?“ Větu dokončil mírně s otazníkem v hlase. Co měl teď taky dělat, že. Stejně si jej nedůvěřivě prohlížel.
Tohle bylo zvrácené. Nic z toho nedávalo smysl. Pořád mu vrtalo hlavou, proč o tom ten policista nevěděl. Když se po něm znovu ohlédl, viděl, jak se s někým baví. Bylo to divné. Ta postava vypadala opravdu zvláštně ale Connor neměl zase tak dobré oči, aby si všiml, že se ho déšť nedotýká. To co bylo před ním mu teď dělalo větší starost. Když tu Cody nebyl, kde by mohl být? V tomhle šíleném zmatku pochyboval, že pracuje. Z kapsy vytáhl telefon. Muže před sebou uzavřel ve své mysli, jako zvrácené stvůry ale nehodlal se s nimi dohadovat. Na hranici přese všechno sám skončit nechtěl. Představa tohohle utopického světa, kde je všeho dost a nikdo nemá žádný problém znělo až moc dobře, aby to někdy mohla být pravda. Navíc, pochyboval, že takhle andělé fungují. Thomas zůstával anonymní. Zakládal si na tom. Navíc, sám řekl, že funguje jako karma. Že ačkoli odměňuje, tak i trestá. Ne.. Andělé museli sami dobře vědět, že světlo bez temnoty existovat nemůže. Bylo to směšné. Poměrně rychle vytočil Codyho číslo a od mužů kus poodešel. Konec konců, co děláte, když máte o někoho strach? V dnešní době nejdřív voláte. Snažíte se navázat kontakt.. ujistit se. S Thomasem tohle udělat nemohl ale takhle mu přišlo, že může aspoň něco. A tiše opravdu doufal, že mu to Cody zvedne. Jak se tak díval po okolí, stále mu tu něco nesedělo. Bylo to tak zjevné, že to bilo do očí, a přitom si toho nikdo nevšímal. Byla bouřka.. Průtrž mračen, jaký už dlouho neviděl.. žádný deštíček. No nebyl to ideální den na práci s ohněm?
Bylo jé hrozně nepříjemné, když vám cizí osoba v podstatě dýchá za krkem. ,,Neboj, nikam bez tebe nepůjdu." špitla. Cesta Caře dávala docela zabrat. Měla co dělat ať nevyletí, pokaždé co zahřmí. Zabodla pohled do země a přemýšlela jak utéct. Nevšimla si toho, co je před nimi. Pocítila, jak jí Panda drtí ruku. Asi tak, jako když si poprvé podá ruku rozzlobený tatínek s přítelem jeho malé holčičky. ,,Pand.." snažila tázavě říct, ale ve vteřině vlála jako vlajka za šílenou Pandou. Ona nás chce zabít? ,, Pando! Počkej stůj!" křičela na ni a snažila se zapíchnout nohy do země by zastavila Pandoru. Co jí to napadlo?
Post by Nino Whitehorn on Feb 5, 2019 21:13:06 GMT
Banality. Nic podstatného tam nenašel, to ani kdyby zjevně zalezl o sedadlo dál, nic. Chvíli doufal v to, že v oné přihrádce najde něco poněkud užitečnějšího. Jeho přání bylo jistým způsobem vyslyšeno, když se dotkl zbraně. Vytřeštil oči, vytáhl ji. Co to bylo? Proč? Stále se třásl, sledoval kovový předmět – proč měl ten pocit, že s tím uměl zacházet? Uměl, tedy samozřejmě. Stačilo jen stisknout spoušť, no ne? Obrátil se na lidi venku, stále byli v konverzaci, pak se opět otočil ke středu svého zájmu. Váhal. Avšak bylo zde něco, co ho vyrušilo. Byl to křik, známý hlas, něco, co potřeboval slyšet u dlouho. Tělo se uvedlo do klidu, bolest ustála. To bylo tak jednoduché? Úsměv, naděje. Zbraň si založil do kapsy své mikiny, ani o tom pořádně netušil. „Pandoro,“ zakřičel zpátky, běžela k němu. Konečně něco, co dávalo smysl.
Známý hlas, kroky, blesk s hromem, přílivy vody. A pak? Výstřel. Tedy, byl to výstřel? Ano, musel být. Bolest prošla zády Pandory do oblastí jejího srdce. Kulka ven nevyšla. Okamžitě, jak se zasekla, tělo vlka začalo na stříbro reagovat. Zakouslo se do měkkého svalstva, které začalo rozežírat. Pandořino srdce dnes schytalo plný zásah něčím, co regenerace nevyléčila... a uvízlo to uvnitř. I kdyby chtěla běžet dál, nohy by ji neunesly. Nakonec, právě se v jejím těle rozkládalo její maso. Stávala se z něj nechutná tekutina. A plíce? Srdce jí bylo tak blízko, že se stříbro pomalu pustilo i do ní. Ano, byla o bolestivá smrt... ale stále o mnoho rychlejší, než kdyby ji střelili do ramene a nechali smrtelný jed v podobě stříbra, aby se šířil krevním oběhem a pomalu vlčici trávil. Další střela byla věnována Caře. Oblízla jí lýtko a nechala jí na něm dlouhou, rudou čáru. Cody telefon nezvedal... notnou chvíli. Pak se ale ozval zvuk, jakoby člověk telefon zvedl. Chvilku bylo ticho, pak se ozvalo chrastivé: ,,Ano?" Jakoby byl někde mimo signál. Ano, to by to vysvětlovalo... Nino i Connor jistě viděli dívku, Pandoru, jak padá kus od jejich nohou. A Cara? Buď byla stažena na zem Pandořinou vahou a nebo běžela dál. I Jacob mohl slyšet a vidět výsledky výstřelu. Ano... bolestivé, že? Nehezká smrt pro mladou vlčici.
Post by Pandora Benton on Feb 5, 2019 21:35:38 GMT
Byl to Nino. Opravdu to byl Nino, její tvář se rozzářila, ozdobil ji úsměv. Běžela mu vstříc, slyšela své jméno. Úsměv. Její tělo zaplavila úleva. Ne, bylo to něco jiného. Prudká bolest. Donutila ji se zastavit. Pustila Caru a ruku si položila na hruď. Dýchat. Nemohla dýchat. Nebo to bylo alespoň hodně obtížné. Ale ta bolest. Neměla by se uzdravovat? Tohle jí nemělo ublížit, leda že - stříbro. V jejích očích byl jen strach, nebo možná... možná i něco jiného. "Běž!" křikla ke Caře, ani zdaleka to ale nebyl výkřik, jaký by si představovala. Hlas se jí zadrhával v hrdle. Padala na kolena, neudržely ji nohy. Cítila slabost, jak ji zevnitř cosi rozežírá. Jak se jí život vytrácí z očí. Měla přeci jen ještě malou chvíli. "Nino-" těžce se nadechla a zvedla k němu pohled.
Měl neskutečnou radost. Ten člověk na to přistoupil! Ano, ano, to pro něj bylo jedině dobře. Jeho pohled přejel za jeho rameno. Na tu spoušť. Musel se nad tím usmát. ,,Hloupé sny... doporučoval bych ti vzít toho muže, Connora. A utéct. A taky by ses měl podělit o své nově nabité znalosti," jednoduše luskl a Jacob? Jacob byl suchý. A voda? Tatam. Protíkala jím, jako mužem předním. ,,Očekávám, že se ještě potkáme, strážníku," usmál se, tak nějak jedovatě a slizce. Dost na to, aby po sobě zanechal divný pocit, když se jednoduše rozplynul ve vzduchu a místo něj přišla podmanivá mlha, která se plazila až k místům, kde byl Nino s Pandorou. Jednoduše se tam ukázala a rozhodla se otravovat kotníky všech, kteří tu byli.
Post by Nino Whitehorn on Feb 5, 2019 22:10:34 GMT
Měl vědět, že nic nikdy není tak překrásné. Věděl to, vážně ano, ale jak snadné bylo zastírat nadějí? Velice, až velice snadné. To taky udělal, myslel si, že všechno bude dobré, že zapomene na všechny ty události dnešního dne, na ten lov těch příšer, něco jako byl on, na tu krev a šílené doktory. A tak vystoupil, myšlenku na auto či úprk jednoduše vytlačil, teď tam byla Panda. Mohl ji vzít taky, mohli utéct společně od toho divného místa, jít pryč, za normálními lidmi, bůhvíco ještě. Hlavní bylo to, že tam ještě byla. A byla v pořádku, přesně jako naposledy. Bez rány, bez bolesti. Měl právo ten úsměv těch pár sekund mít na tváři. A pak uslyšel výstřel. Nemyslel na něj, šel dále, blíže. Nechtěl na něj myslet. Krůček po krůčku se blížil, byla tam, jenom ona. Zastavila se. Úsměv mizel. Každou sekundou víc a víc, každým posledním nádechem o kousek pryč. Poklekla. Vytřeštěné oči se nijak nezměnily, jenom teď byly plné hrůzy. Červená. Běh, sprint, dva kroky povyskočil jenom k ní, dokud nepoklekl i on. Cítil, jak mu beton pomalu ničí džíny, tlačí na koleny. Irelevantní. „Pa-“ snažil se vyslovit její jméno, nemohl. Nemohl říct nic. Viděl krev, tolik krve. Její krve. Uchopil ji za ramena, to byl okamžik, kdy už byly na cestě první slzy. Ještě nestékaly, ještě ne. Otočil se na Connora, otočil se na ostatní. Nezmohl se ke slovům, ale snad je viděli, ne? Ne? Ne. Mlha. Co měl říct? Nic. Jenom hleděl, panikařil. Držel ji pevně, třásl s ní. Ztrácela se, on zároveň s ní.
Jake ještě neměl moc tušení, proč mu tohle ten muž říkal. Celkově to tady bylo prostě zvláštní, že už se snad bylo zbytečné se ptát. Ani na otázky nebyl čas. Jeho ruku pustil, když bylo jeho oblečení najednou suché a už ani necítil dešťové kapky. Byl prostě suchý, i když kolem pršelo. Stejně, jako ten záhadný chlap, který… se rozplynul.
Ne… na otázky už dneska fakt seru… Měl toho dost. Už jen čekal, kdy z oblohy nezačnou padat meteority. Fakt už nevěděl, co si o tom všem myslet. A pak… zaslechl výstřel. I druhý. Na to Jacob zareagoval okamžitým vytažením své zbraně. Střelba… ta tu scházela, no jasně! Za běhu si pistoli nabil a běžel zpátky k autu, kde se to všechno událo. Zastřelená žena a chlápek nabitou zbraní. „Ani hnout a odhoďte zbraň!“ Zakřičel, když doběhl a namířil na něj svou zbraň. Zkusí si něco, bude nucen vystřelit. Riskoval, nebyl nijak víc ozbrojený, ani na sobě neměl nic, co by jej chránilo. Ale nemohl dopustit, aby tady nějaký blázen střílel do lidí. Došel opatrně až k autu, oči nespouštějíc z chlapa, co byl nedaleko. Rychle stihl očima projet okolí. Ta dívka… měla otřesná záda, snad jako by ji polili kyselinou. Bylo to… odporné. A jedna byla raněná. „Vlezte si všichni do auta…“ kývl hlavou k autu. Zmizet… ano, měli by zmizet. A zvláště by měl jet i Connor? Nevěděl proč hlavně on, ale začal se tím řídit. „Hlavně ty, Connore…“ dodal. Co ale ten druhý? Byl u umírající dívky a Jacob k nim teď nemohl jít.
Post by Pandora Benton on Feb 5, 2019 22:33:43 GMT
Byl to záblesk. Zlomek sekundy, který změnil vše. Zdálo se, jako by celý svět odešel do postraní, nevnímala nic, kromě svého srdce. Bum. Bum. Bum. Bum. Bolest, ta bolest byla nesnesitelná, přesto se zdála jaksi osvobozující. Vše prořízl Ninův hlas, nebyl však schopen celé slovo vyslovit. Přesto věděla, že to, co chtěl říct, bylo právě její jméno. "Nevěř.jim." vydala ze sebe ztěží, "nejsme.-v-všichni.zl-lí." a přesto, že v sobě nalézala jen minimum síly, podařilo se jí Ninovi obmotat ruku kolem krku, byla tak blízko. Tak blízko k jeho tělu. Dívala se mu do očí a to jediné pro ni teď existovalo. A přesto se zdálo, že se s každou kapkou krve vzdaluje. S každým kouskem jejího těla, které polhcovalo stříbro. A přesto se natáhla. Tak málo stačilo. Jen pár milimetrů, aby mohla udělat to, po čem tajně toužila už tak dlouho. Nemohla si to přeci odepřít. Jen jeden jediný - jeden jediný, prostý polibek a věta, kterou nestihla dokončit. "První se.-nic ne-vyrovná. Mi-" její víčka klesla a ruka, kterou Nina objímala se zase snesla k jejímu tělu. Její srdce přestalo být, přesto do poslední chvíle bilo právě pro tu chvíli. Jejich chvíli.
Zvedl to. Byla to taková úleva, jakou Connor necítil už dlouho. ,,Cody? Kde jsi.. Ne počkej, neříkej mi to. Hlavně nejezdi k nemocnici a... Jeho slova zarazil vystřel, při kterém sebou leknutím trhnul. Otočil se tím směrem a svět, jakoby se zpomalil. Přišel další výstřel a jedna z přicházejících dívek se kácela k zemi. Polil ho ledový pot. Znal ji. Teda ne nijak dobře ale přece znal. Telefon ztuhle stále držel u ucha, ačkoli z něj neslyšel nic. Jakoby to všechno najednou neexistovalo. Najednou si přišel malátný. Vážně to bylo jako ve filmu. Svět se zpomalil, jen pro tu skutečnost, aby si uvědomil ten okamžik. Ne, tohle normální nebylo. Viděl už pár šílených věcí, a vždycky to fungovalo přesně naopak. Byly pryč dřív, než si uvědomil, že se něco děje. A pak najednou, jakoby se zase všechno vrátilo do normálu. A dívka ležela na zemi.Párkrát mrknul a podíval se na telefon. Po vytáčení ani stopy. Típl to Cody? Vždyť ani nic neřekl. Nic nedávalo smysl.. nic a všechno směřovalo absolutně špatně. Connor si připadal, jako ve špatném snu, ze kterého se chce probudit.. A pak si všiml, kdo je ona druhá dívka. Byla to Cara. Taky ji postřelily ale nevypadalo to vážně. Hlas v hlavě mu radil, že teď je čas zmizet. Ale mohl ji tam nechat? Měl jedinou chuť. Utéct. Změnit lokaci. Nedívat se na hrůznou scenérii před sebou.. Jako ve snu. Vsadil by se, že kdyby se teď rozběhl k domovu, překoná tu vzdálenost v mžiku oka.. proč? Protože chtěl. Tak, jako ve snu. Čím víc nad tím uvažoval, tím jasněji mu to znělo. Všechny ty věci co nedávaly smysl. Upalování za šíleného deště? Ale notak.. Vlkodlačí masakry, lidé bez končetin.. přitom byli schopni vlkodlaka zabít jednou kulkou? Muselo to být dílo celé smečky, ale Cody tu nebyl. Nevypadalo to ani, že o něčem ví.. a mlčel. Neptal se.. slyšel od něj jen jedno slovo. Zhluboka se nadechl. Jestli se pletl, tohle ho mohlo stát život.. ale jestli ne... Mohl někoho zachránit. I když, mělo smysl zachraňovat někoho v jeho vlastním snu? Přece na tom nezáleželo ne? Ne.. Byla to věc morálky. Soucitu, zakořeněném hluboko v něm. Udělal pár kroků, a pak už se rozběhl k Ninovi a Caře. I když byli jen jeho fantazie. Nebylo mu lhostejné, co se s nimi stane. Ačkoli podle jeho logiky by zmizeli, jakmile by se otočil. Pak se ale ozvalo, ani hnout. Connor se zastavil. Pak se ohlédl, aby se podíval, co se děje. Byl to ten policista a druhá postava? Zmizela. Jistě. Logika snu. Určitě.. Bylo tedy potřeba to brát vážně? Ale co když se pletl? Jestli to byl sen a byl hlavní postavou svého příběhu, co se u něj v hlavě odehrával, bylo logické i to, že se policista zaměřil konkrétně na něj. Tohle.. by možná dávalo smysl. Ale očividně jim chtěl tenhle výplod jeho fantazie pomoct. Nebo se už opravdu zbláznil. A pokud to fantazie nebyla, jsou v háji všichni. Co jim bránilo je postřílet, jako tu dívku? Connor sám řádnou zbraň neměl. Nic, než své přesvědčení. Přece jen, svést to všechno na sen bylo přirozeně snazší, než přijmout krutou realitu. Od Nina nebyl tak daleko. Měl skoro až pocit, že jeho bolest cítí s ním. Přidřepl k němu a dotkl se jeho ramene. ,,Musíme jít" řekl naléhavě. Kdyby věděl, že má pistoli, v tomhle stavu by k němu nešel. Kde by ji ale vzal. Pohledem přejel i Caru a její zranění. Byla živá. Možná to nebyl sen a všichni byli v hrozném maléru. Ale pokud byl.. mohl je dostat pryč nebo ne? Byl to přece jeho sen.