DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Victor zavrčel. Znovu. Jeho pach napovídal tomu, že to je on. Jeho svalnaté, vlčí tělo bylo napjaté. Srst byla navlhlá a tlama byla od krve. V srsti měl vlkodlak pár prachových peříček. Čistě bílých. Tedy, alespoň byla čistě bílá... ,,Je můj. Vždycky byl můj. Nesvěřil se ti, kdo ho proměnil? Možná ti nevěřil na tolik, aby se zmínil," broukal hlas. ,,Možná jsi byla jen další čuba, na kterou se podíval. Koho zajímají ženy... pověz, koho, Caro?" zasmál se. A pak? Pak se konečně zhmotnil. Muž, vysoký. Usměvavý, dalo by se říct. Viděla jej už Cara? Ne, s největší pravděpodobností ne... on ale vypadal vesele. Pohladil Victora po zádech a ten se přikrčil, jako bázlivé štěně. Ale... vrčel dál. ,,Já jsem jeho stvořitel. Já rozhodnu, co s ním bude. Je můj, Caro. Ale můžu ti ho dát. A na to? Na to chci slyšet jediné ano. To je vše, co chci za záchranu tvého vlka," dřepl si k Victorovi a zahleděl se do jeho prázdných očí. ,,Je krásný... víš, tak trpěl, když přišel o jedinou osobu, co mu záležela. A já mu ji můžu brát znovu a znovu. V jeho nočních můrách," lehce naklonil hlavu na stranu. ,,Ty mého vlčka neznáš. Ne. Já jsem jediný, kdo zná každý kout jeho duše. Já znám jeho jméno, jeho historii a jeho strachy. Ovšem... rád ti ho dám. K ničemu mi není. Už dávno mě omrzel. Ale jak jsem řekl... chci něco na oplátku," vycenil zuby v úsměvu. ,,I taroty ti to vyvěštily. Že bude tvůj. Proč se vzpíráš osudu, Caro?" postavil se a otočil se celým tělem na ni. Čekal odpověď. A pokud by snad Cara zkusila zaútočit, Victor by se na ni vrhnul.
,,JÁ TĚ NEPUSTÍM!" křikl rozhořčený hlas v Jacobově mysli. Pak se dotkl Peggyiny ruky. ,,Tak lehce z toho nevyvázneš, chlapče. My dva se ještě potkáme," pronesl s o poznání hebčím hlasem. ,,Připrav se. Možná ti bude trochu nevolno. A pamatuj se. Peggy Brennan. Najdi mě. Pokud mě najdeš, našel jsi realitu." Zopakovala mu to. ,,Pokud tě poznám, jsem to já. Jestli ne, jedná se o další blud. Hodně štěstí," kývla a pak se svět změnil na spousty barev. Spousty různorodých barev, jako plátno nějakého umělce... Ne, nedělalo se mu špatně, ani nic takového. Jednoduše opustil noční můru, kterou ovládal Lucifer. Opustil ji jen proto, aby se probudil do svého špatného dne. Dalo by se říct že až debilního dne. Noční můra rezonovala v hlavě... nic se nedařilo. A ještě něco. Venku pršelo.
Post by Cara O‘Conner on Feb 11, 2019 12:38:21 GMT
S každým slovem se cítila víc na dně. S každým pohledem najejího idola byla zoufalejší a zoufalejší. Nevěděla co dřív. Zaútočit na ně? Utíkat? Kývnout mu na nabídku? Nebo si snad prokousnout břicho a pomalu zemřít? Chuť k životu však byla silnější. Když v tom se zjevil v celé kráse. Smrděl sírou. Není pochyb je to démon. Nevěděla jaký, ale byla si jista, že je to to pekelné stvoření. Chtěla si vlepit, že si toho nevšimla dříve. Teď už mu rozhodně na nic nekývne. Tvrdohlavá na to je dost. I když vlk opravdu byl cítět jako Victor, po zjištění mu to přestala zase věřit. Určitě ji chce jen nějak zblbnout. Nažádné triky ti neskočím démone. Nevim sice jak tohle všechno děláš, ale mě nedostaneš. Ocas opět napřímila a uši ji vylítly zase dopředu. Přestávala se bát, ale do bitvy s démonem se pouštět nechtěla a ač mu vlky nevěřila, přece jen nemůže podcenit jeho síly. Může si zařídit, že pokousání od nich bude pravé. Usoudila tedy, že teď je čas na útěk. Prudce se otočila a vyrazila za pachem Jackoba.
A Cara? Cara se rozběhla. Utíkala. Jenže nebyla sama kdo utíká. ,,Hloupé dítě... nauč ji disciplíně, Victore," pronesl Lucifer jako skromný muž, který nechce nic jiného, než to nejlepší pro jeho potomky. A vlkodlak zareagoval. A vyrazil. Běžel za Carou. A doháněl ji. Měl delší nohy, větší výdrž. Ale Cara? Cara mohla kličkovat. Jacobův pach ji vedl přesně tím směrem, kam ho poslala, pak ale náhle odbočil, jakoby se rozhodl, že směr, co mu Cara určila, byl špatný. A nebyl to jediný pach, který se s ním vázal. Každopádně, Cara běžela za Jacobovým pachem, což znamenalo prudké zabočení vlevo a Victor se tak dostal do smyku. Pořád to byla jen tupá hlava ovládaná démonem, nemohl si to tak dobře vypočítat. Dostala se už docela daleko, písková vlčice. Už měla na dohled útlé břízky, mezi kterými se sem tam mihl stín. Ne vlčí jako předtím, lidský. Jenže v ten moment ji Victor chytil. Tedy, ne úplně. Chytil ji za ocas, protože jiného kusu se mu dosáhnout nedařilo. A nyní záleželo na Caře, co udělá. Ona sama, proti vlkovi, co mohl být klidně o sto let starší než ona. Byla pro něj jednohubka.
Post by Cara O‘Conner on Feb 11, 2019 20:46:33 GMT
Běžela co jí nohy stačily. Prudká zatáčka. Proč? To je jedno, hlavně běžet dál. V dáli už zahlédla bílé kmeny stromů. Něco tam je. Nebo někdo. Když v tom jí něco trho za ocas. Zabolelo to a ona kvíkla. Zůstala stát na místě. Otočila hlavu a upřeně se dívala na vlka s jejím ocasem v tlamě. Nemohla na něj zaútočit. Pořád to mělo tvář Victora. Oddaně tam stála a hleděla na to tvoření. Byla tak blízko a teď tohle? I když v podstatě nedělala nic, pořád byla připravená alespoň se pokusit vyhnout případnému útoku.
Vlk odmítal ocas pustit, ale problém byl v tom, že ani nemohl pořádně přechytit. Jenže Cařina pasivita mu momentálně nahrávala do karet. Vlčice by se měla rvát a ne čekat, než bude zabita. Tohle bylo něco, co se i ona musela naučit. A bylo jisté, že jednoho dne to pochopí. Příšery mohou nabrat tváře nám blízkých, ale i tak s nimi musíme bojovat. Victor by si nepřál být někým ovládán. Chtěl by smrt. Nebo to snad Caře nedocházelo? Jak tam tak stála, nechala se tahat za ocas a vlk tupě zvažoval, jak ji chytit jinak, z nebe se cosi sneslo. Byla to poštolka. Se zapískáním zaútočila na oči vlkodlaka. A Victor... pustil. Pustil Caru. A Cara mohla běžet dál do lesa. Brzy se ozvalo vyděšené pískání... a zvuk trhání. Mlaskání, přežvykování. Poštolka za Cařinu chybu zaplatila vlastním životem. Pokud však Cara vstoupila do hájku, byla v bezpečí. Nikdo ji nenásledoval. Kdo ví proč... Možná... možná by se teď dokázala donutit probudit?
Post by Cara O‘Conner on Feb 11, 2019 23:44:12 GMT
Kdo bude rychlejší? Ona? Nebo vlkovy tesáky? Pomalu to vypadalo, jakože jsou ve slepém bodě, ale v tom přiletěl pták, který se zaměřil na Victorovi oči. Když Caru vlk pustil, odskočila od něj směrem k břízkám a rozběhla se. Sem tam se ještě poohlédla, zda-li pták uletěl, ale pískot naznačil, že asi ne. Už ani neměla sílu se ptát, co to bylo za poštolku a proč zaútočila na to démonovo dílo. Vpálila do lesíku a ještě chvíli běžela, než si uvědomila, že je sama. Nikdo nikde. Zastavila se a rozhlédla se. Dýchala při tom jako splašená a jazyk měla vyplazený. Když si opravdu byla jistá, že ji nikdo nepronásleduje, plácla sebou do trávy a jen tak tam ležela. Zavřela oči a přála si, aby tohle celé byla jedna velká noční můra. Jen hloupý sen ze kterého se teď probudí.
Trvalo to. Musela přestat poslouchat zvuky, musela uzavřít svou mysl. Musela si uvědomit, že svět okolo není skutečný... a on nebyl. Probudila se a stříbrné pírko leželo na zvalchované posteli vedle ní. Nezraněná, jen zpocená z noční můry a děsu.
Vše to přešlo. Všichni se probudili doma nezranění. A tři z nich dokonce získali odměnu. Někdy se holt daří... Stálo to však skutečně za to? Jedno jediné přání oproti tomu všemu, co si prožili... kdo ví. Všechno mělo své pro a proti. Jenže... pokud byl pouze dárkem oním pro, nejspíš to ani nemělo cenu. A alespoň někdo... měl to štěstí, že vyvázl živý.