DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Bylo to všechno celkově zvláštní. A co bylo extra divné, tak již vykopaný hrob. Jako by snad někdo něco tušil? Blbost. To tady muselo být pro někoho jiného. Náhoda, že se dostali zrovna sem? Proč? Tělo na chvíli odložil a podíval se do jámy a pak po okolí. "To je zvláštní..." zamumlal. Nelíbilo se mu to ani trochu. Čemu se ještě bude divit? Ten den je čím dal divější a horší. Kdo může mít horší den než lidé v Heathens? Ale co jim teď zbývalo? Tělo tam odložit mohli. Pomohl tedy Caře vzít Connora a opatrně jej do jámy dostat. Pak se atmosféra ještě zhoršila. Začínal pociťovat strach. Strach o svůj život a měl pocit, že by měli zmizet. "Musíme zmizet... Nelíbí se mi tu..." začal se ohlížet. Kam? "Potkal jsem v kavárně dvě ženy... tvrdily něco o lese... že je tam bezpečno..." Zamračil se. Ale kde v lese? Tady nejspíše ne. Muselo to být jinde, ale... zdejší lesy byly rozsáhlé. A poté zase slyšel ten hlas. Ten slizký a až nebezpečně klidný hlas. Proč jej slyšel a zároveň oslovoval tu dívku? Zavrtěl hlavou. "Sakra, zmlkni už..." zanadával si v duchu. Vzdálil se od hrobu. Něco tady bylo... a tady by neměli zůstávat.
Post by Cara O‘Conner on Feb 10, 2019 18:26:24 GMT
To už snad nikdy nebude nic bez otázek? Připravený hrob. Vypadalo to, jakoby to snad bylo přichystané pro jednoho nich. Až jí z toho přejel mráz po zádech. ,,To je další špatný vtip?" pronesla a zírala při tom na jámu. Je trošku zvláštní, že osoba, která mě ovládá teď píše, že se dívám zrovna na jámu. A proč na tohle vůbec myslím? Co to je za blbost? To už jsem opravdu blázen? Raději rychle uložili Connorovo tělo k věčnému spánku do jámy. A napsala to zase! Znova začala pociťovat strach. Jakoby jí to vypalovalo čichové buňky. Připadala si jako ve špatném hororu. Už jen potřebují blbou blondýnu, která bude do tmy řvát "Haló? Je tam někdo?". Ale na to tu není dost hráčů a nikdo nehraje blbou bloncku.To už Jacob promluvil. Dvě ženy? A v lese? ,,Jaké ženy?" tázavě se podívala, než ji zase v hlavě začal mluvit ten hlas. Irituješ mě. Nechci a nech mě být. Začínal být stále víc a víc těžký vzduch. Prostě se zase něco děje. Jakobův návrh na zmizení byl v tuhle chvíli asi nejlepší. Hlavně rychle pryč. ,,Měli bychom odtud utéct." otočila se na Jackoba a pak se začala rozbíhat jedním směrem. Dívala se při tom na něj. Kdyby náhodou běžel jinam nebo neběžel vůbec, tak na něj počká, či poběží za ním.
Mnoho hluku. Mnoho mluvy. A ve skutečnosti bylo ticho. Jen Jacob neustále slyšel Caru. Jako kdyby... jako kdyby to byly její myšlenky? To není možné. Nemohlo! Jsem se prostě jen zcvoknul..."Jedna z nich byla zrzka. Ta mluvila o lese. Ale nevím, kdo to byl... Byly zvláštní..." zavrtěl hlavou. Pak už jen nezbývalo, než souhlasit s útěkem. Proto se rozeběhl za Carou, kdo ví kam...
Sníh křupal pod nohama. Dech se stával rychlejším a přemýšlení stále těžším a těžším. Jenže to neznamenalo, že se znovu neozve on. ,,Nezmlknu, Jacobe. Nejprve ji doženu k šílenství," pronesl hlas, tentokrát mluvil čistě k Jacobovi. A to... Cara slyšet nemohla. ,,Nemáš na výběr, Caro. Jsi v mém světě. Tady jsi moje loutka. Stejně jako on." Mezi stromy se mihnul stín. Známý tvar stínu napovídal, že se jedná o vlka. Ne, ne o vlka. O něco většího. A Cara? Cara nejspíš věděla. Větší, než obyčejní. Silnější. Šílenější. Smečka jednoho takového prokletého měla. Ale... byl snad jen jeden? Cody. Musel to být Cody. Byl dost nevyrovnaný na to, aby jej démon donutil tohle udělat. A Cara? Cara by jej mohla zneškodnit. Když se Cody neovládal, měl sice hrubou sílu, ale neměl rozum. Možná by to zvládla... Codyho ano. Kdyby jej Jacob na chvíli zaměstnal. Měl přeci zbraň, ne? Vlkodlakovi neutečou.
Post by Cara O‘Conner on Feb 10, 2019 20:01:43 GMT
Zrzka? Že by Peggy? Žádnou jinou zrzku co žije v lese nezná. Tedy snad kromě Mariany. ,,V tom případě musíme tudy!" vykřikla a změnila směr Peggyina chaloupka. Tedy pokud si to dobře pamatuje. Když v tom zase ten hlas. Kdo sakra jsi? A co se mi vrtáš v hlavě? Tohle je moje hlava a já si s ní budu dělat co chci. Poté přišel ten rychlý pohyb. Něco bylo u nich. Něco co by radši takhle nepotkala.To ne. Proč teď. Proč tady? Bez dalších otázek se otočila na Jacoba. ,,Běž dál. Běž! Hlavně utíkej pořád tím směrem. Pokusím se ho zdržet." vychrlila a otočila se proti vlkovi. Ovšem ne jako žena, ale jako vlkčice. Její proměna byla téměř bezbolestná a snadná. Škoda toho oblečení. Kdyby se jí podařilo toho prevíta složit, tak bude muset běhat před Jacobem nahá. Tohle by bylo lehčí udělat ve smečce. Ale takový luxus neměla. Musela využít toho, že je jen tupé zvíře a né přemýšlející osoba. Snad alespoň jeden z nás dnes přežije. Vycenila tesáky a zavrčela, jak to ještě nikdy neudělala. Než se pokusí cokoliv udělat. Alespoň na sebe natáhne pozornost z nějaké vzdálenosti. Prozatím je dobré si držet lehký odstup.
Mluvil i k ní. Proč to slyšel? Proč slyšel něčí myšlenky? Ne... to bylo to poslední, na co teď myslel. Něco je pronásledovalo a Jake neměl čas se ani otočit. Do té doby, než se Cara rozhodla pro razantní věc. "Co to povídáš? Jsi blázen?!" A když se otočil, když se ona zastavila... málem leknutím vyletěl z kůže. Z dívky... se zrodil obrovský vlk. To jak? Vlkodlaci opravdu existují? Bylo to neskutečně děsivé, zvláště, když je pronásledoval druhý. "No do hajzlu!" Zaklel nahlas, až málem zakopl. Akorát zavrávoral a rozhodl se pro útěk. On by tady se svou zbraní nic nezmohl, zvláště, když se tady budou nejspíše prát dvě zdrůdy. Teda jedna s vlčí dívkou? Nebo jak to bylo? V mozku měl naprostý chaos. Totální salát. "Do hajzlu, do hajzlu..." Nadával a utíkal pryč.
Jaká to kolosální chyba. Cody nebyl jediný prokletý vlkodlak ve smečce. Ach ne... Cara si možná uvědomila, že od doby, kdy se potkala s Pandorou v dešti, byla odříznutá. Odříznutá od smečky. Necítila nikoho, bylo tam prázdno. Doteď ale nemohla vědět proč. Ze stínů vystoupil vlk s šedou srstí a žlutýma očima, ve kterých nyní bylo šílenství. Třicet let by ji ještě dokázalo od šílence zachránit, ale mezi ní a Victorem... jak velký byl rozdíl mezi mladou Carou a jejich alfou? Victor uši nastražil a srst na hřbetě se mu vztyčila jako kočce. Oči zabodl přímo do Cary, ocas měl vyzývavě zvednutý. Bylo jasné, že se vlčice nebojí... ne, že si byl jistý tím, že ji zničí. ,,Poslední šance, drahá Caro. Jinak tě roztrhá ten, kvůli kterému se tak moc snažíš."
A Jacob? Jacob běžel. No a mohl by běžet dál... Kdyby ho něco nezastavilo. To něco byl hlas, znějící... jakoby patřil dítěti.,,Kam to běží?" ptal se hlásek zvědavě. ,,Je hlupák? Chce umřít?" pískal. Ač zněl dětsky, žádné dítě v okolí nebylo. ,,Stůj! Kam to spěcháš! Tam umřeš!" pokračoval hlas. A v okolí? Nikdo nebyl. Krom ptáčka na spodní větvi jednoho ze stromů, který hlasitě čirykal. ,,Hlupáku, hlupáku!"
Jacob už měl problém v tom chaosu rozeznat, jestli na něj někdo mluví reálně nebo v hlavě. A teď slyšel jiný hlas. Spíše hlásek, dětský, malého kluka. Nerozuměl tomu. Nenapadlo jej, že na něj ve skutečnosti mluví pták. To by se snad už dobrovolně zastavil a nechal roztrhat. "Cože..." vydechl a začal se zmateně ohlížet. "Sakra, teď mě chtěl sežrat přerostlý vlk... kam mám asi jinam běžet? Naproti přímo do žaludku? Fakt dobrý plán..." Zněl naštvaně a nebylo divu. Chytil se za paži bolavé ruky. Ta rána stále pálila a během tomu moc nepomáhal. Znovu cítil, jak mu po zádech stéká krev. Znovu se zmateně otočil, když zpomalil. "Kam... kam..."
[/i],,Ty mě slyšíš?"[/font][/i] optal se hlásek šokovaně a pak bylo chvíli ticho. ,,Můžu tě vzít ke své učitelce, ale nevím, jestli nebude naštvaná,"[/i] zaštěbetal následně. Zahoupal se na větvi. Pak dodal:,,Následuj mě. A neboj se, nešílíš. Málo kdo mě slyší, ale není to znak šílenství... spíš pozoruhodně otevřené mysli. Je to dlouho, co jsem s nějakým člověkem mluvil,"[/i] přiznal a pak přeletěl přímo Jacobovi před nosem. Následně už ho křidélka nesla dál. A Jacob? Mohl jej buď následovat nebo ne. Bylo to jeho rozhodnutí.
Snažil se jít po hlase, ale marně. Byl tady nějaký pták, ale... že by na něj mluvil on? Není to blbost? "Že nešílím?" Tomu se musel od srdce zasmát. On si byl jist, že rozhodně šílí. Už nevěděl, jestli se dřív smát, brečet nebo nadávat. Pak se ten pták snesl a ukázal se mu před obličejem. Tohle by normální ptáci nedělali. "Super... mluvím s ptákem... Nestačilo to už dneska?" Protočil oči v sloup. Opravdu toho měl dost. Ale... rozhodl se tedy onoho mluvícího ptáčka následovat. Co jiného mu také zbývalo že? Rozeběhl se.
Chip se rozletěl. Byl vcelku rychlý a obratný. Mezi stromy se proplétal jedna radost a vesele u toho cvrlikal. Jak tak prolétával, krajina se měnila. Byla zelenější a tak nějak... klidnější. A brzy? Brzy se ptáček zastavil na větvi kousek od první břízy. Les byl plný obyčejných stromů a pak tu byly ony. Břízy... březový hájek uprostřed lesa. Nelogické. Břízy většinou rostly na krajích lesa. Přesto byly nádherné. Čistě bílé kmeny se skvrnami, tak typickými pro jakoukoliv břízu a jejich koruny byly momentálně sice opadané, ale o nic méně noblesní a krásné. Ptáček nabral dech a letěl dál. Letěl k místu, kde byl dub. Starý, rozložitý dub s rozpraskanou kůrou. A žena, zrzavá, se pomalu houpala na houpačce, co byla připevněná k jedné z jeho větví. Původně se zarazila, když identifikovala Jacoba. ,,Vy?" optala se s jistým odporem v hlase a sklouzla na zem. Bystrý pozorovatel by si všiml, že je bosá. ,,Kde jsou ostatní? Chipe, proč jsi ho přivedl?"
Čím déle běžel, tím více se mu dařilo zakopávat o vlastní nohy. Byl unavený, slabý a... ano, vystrašený, ač by si to sám nepřiznal. Okolí se zvláštně měnilo, jako by se snad blížil k ráji, jako kdyby ona možná noční můra snad končila. Nakonec jej to zvířátko dovedlo skrz břízový hájek k dubu, kde byla... ona zrzovlasá žena. Jacob se zastavil a zdravou rukou se zapřel o koleno, aby mohl nabrat dech. Pak se znovu chytil za paži. Ta žena jej neviděla dlouho. Stále nevěděl proč, už od začátku. "Já..." vydechl. "Huh... už... nejsou..." Těžko se mu to vysvětlovalo. Stalo se toho tolik. Pro jistotu se otočil za sebe, odkud přiběhl. Ale byl už klid. Asi. Proto se podíval zpátky k zrzavé. Zůstal stát na místě, cítil se tu nevítaný. "To jste tady... vážně v bezpečí...? Sakra, já mám pocit, že není bezpečno nikde... Vždyť je to tady všechno vzhůru nohama." Měl pocit, že se zhroutí. Potřeboval si sednout.
Chvíli mlčela a pak promluvila. ,,Moje jméno je Peggy Brennan a jak sis jistě všiml, nejsme v realitě," podotkla a zlehka si prsty pročísla vlasy. ,,Tedy, nejsme v reálném světě. Tohle všechno... je noční můra. Sdílená noční můra," pravila k Jacobovi. ,,Můžu ti zkusit pomoct se z ní vymanit, ale může stát, že skončíš jinde. Může se stát, že se probudíš. Já... tu čekám. Sen má vlastní pravidla a když víš, že jde o sen, můžeš si jej zařídit podle sebe," pokývla hlavou. ,,Myslela jsem si, že nejsi skutečný, ale výplod mé fantazie by nebyl tak vyděšený. Navíc... nezměnila by se mu aura. Můžu ti pomoct... Ale prvně si musíš uvědomit, že nejsi v realitě," odmlčela se. ,,Nejspíš se probudíš ve své posteli. Možná ne. Ale až se probudíš... najdi mě." S tím jednoduše položila dlaň na kůru stromu a natáhla k němu dlaň. ,,Zkusím ti všechno vysvětlit, i když si nejsem jistá, jak moc dobře to půjde."
Post by Cara O‘Conner on Feb 10, 2019 22:37:22 GMT
Měřila si Codyho pohledem. V tom však přišla podpásovka. Je to opravdu on? Trefa do černého. Stál tam Victor. Opravdu. Ne. To nemůže být. Kdyby byla člověk, asi by měla bradu zarytou v zemi. Nemohla s ním bojovat. Ale nemohla zradit toho člověka. Je tohle slepá ulička? Tohle není Victor a ty nejsi skutečný. Postarat se o jednoho nebyl problém, ale tohle opravdu problém je. Stáhla ocas k tělu. a trochu zacouvala. Hlavně se k nim teď neotáčet zády. Může je zkusit protáhnout lesem a pak se pokusit o úprch. ale jak dlouho bude muset běhat, než člověk bude v bezpečné vzdálenosti? Zvládne to vůbec? Každá vteřinka bude důležitá. Opět na ně zavrčela, ovšem se staženými uši. Asi se zbláznila. Přestávala pomalu věřit tomu, že na stromech jsou listy většinou zelené. Vyčkávala na to, kdo z nich skočí první.
Už slyšel po druhé, že není v realitě. Prve to slyšel od muže, který… mu dlouho zněl v hlavě. Tak přece jen to byla pravda? Byl to sen. Byla to noční můra. Dalo se tomu těžko uvěřit, u jen proto, že byla až odporně skutečná. Takový sen snad nikdy nezažil a nebo to byl jen pocit. Takže všechno okolo nebylo skutečné, tak jak mu pravil muž. Ale on mu říkal… že on sám skutečný je. Tak jak to bylo? Snažil se pochopit Peggyina slova. Snažil se to všechno spojit. Snažil se svou mysl uklidnit a srovnat si ji. Nechtěl už ani nic říct. Neměl slov, protože mu toho spousta nedávalo moc smysl. Ale představa, že se probudí ve své posteli a všechno to bude zase normální… to byla krásná. Zadíval se na její nataženou dlaň a pomalu k ní došel. Váhal. Netušil moc, co od toho čekat, i když mu to řekla. Ale pokud to byl opravdu sen… nemohlo mu nic hrozit. Někdy se probudit přece jen musí, no ne? „Tak jo…“ vydoloval ze sebe dva slůvka a chytil Peggy za ruku.