DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Coalene Octavia Shane on Apr 5, 2019 20:17:40 GMT
Pořád se snažila nějakým způsobem odehnat myšlenku poukazující na pocit, že se něco neděje správně. I když na druhou stranu se zdálo, jako by právě tohle bylo to nejlepší, co se dít může. Asi taky částěčně kvůli tomu, že když opomenula ty výčitky, dalo by se říct, že takhle jí už dlouho nebylo. Možná měla i trochu chuť mu za to poděkovat objetím, ale to už by k ní vůbec nesedělo. A tak se o něj jen opřela, zády o jeho aži a rameno, hlavu mírně naklonila, pokrčila nohy vedle sebe a s kakaem v ruce s spokojeně usmála. "Na to by se dalo zvyknout." poznamenala a usrkla si čokolády. Pokoušela se při tom vytěsnit z hlavy to jediné, co její mysl momentálně otravovalo.
Victor k ní mírně pootočil hlavu a trochu nadzvedl obočí. S překvapením však musel souhlasit s tím, že i on by si na tohle nejspíš dokázal zvyknout. Ta pohoda byla až ochromující a i když si byl vědom toho, že se kdykoli může lusknutím prstů objevit přímo před nimi ona jistá osoba, kterou by doopravdy nerad viděl, tohle si celkem užíval. Nesnášel se za to, že někoho přivádí do nebezpečí svým přílišným zájmem, aniž by s ním ten člověk měl cokoli společného ale.. byla to vážně pravda? Coal vypadala, že má právě s Victorem společného víc než dost. Na jednu stranu ho to děsilo. Na tu druhou tu možná konečně byl někdo, kdo ho opravdu pochopí. Znovu si pohrál s myšlenkou, svěřit ji prostě všechno. Stále se však znali jenom den.. i když tu teď seděli, opírali se o sebe.. a jemu to přišlo.. fajn.. Tichý hlásek v hlavě mu napovídal, že je tohle celé špatně a že by se měl možná zdekovat dřív, než se stane něco, čeho pak bude litovat. Jaký k ní teď měl ale postoj? Jako k člověku? K ženě? Někomu slabšímu. Někomu, koho musí prostě chránit. Možná se mu prostě líbilo, že není vlkodlak. Že opravdu muže být tou vzácnou křehkou bytostí, kterou může chránit. Na druhou stranu, tyhle křehké věci se snadno rozbijí a to on nechtěl. Proto v životě nikoho tak vzácného nikdy neměl a ani mít nechtěl. Ne po tom, co jeho bratr zemřel. Nechtěl to podstoupit znovu. Najednou to bylo nějaké složité. Přišlo mu, že se nechával opíjet vidinou na dobré přátelství. Opravdu chtěl věřit tomu, že je ta pravá?
Post by Coalene Octavia Shane on Apr 10, 2019 16:24:45 GMT
Jednoduchost jejich situace jí přišla až příliš složitá a možná to bylo právě to vzrušující na tom momentě. Opírala se o cizího člověka v cizím bytě, s šálkem ne až tak horké čokolády, kterou nedělala ona, dokonce ani neměla své oblečení. A přesto se cítila na tom správném místě, kde by měla být, což ji děsilo a přivádělo k myšlence, jak moc špatné tohle celé je. Provinilost, která se s tím poutala byla až nesnesitelná, přesto ne dost na to, aby se zvedla a odešla. A i kdyby odešla, zřejmě by se vrátila, protože podobný pocit už dlouho nezažila. Bezpečí. Z nějakého důvodu se tu cítila dobře. Vážně by si na to dokázala zvyknout. Pootočila hlavu, zvedla bradu a koukla na něj. Dívala se do jeho tváře a jen jemně naznačila úsměv. Byla spokojená, a to její nitro odmítalo. Nebo naopak? Tak i tak tu pořád byla. A měla takový pocit, že to tady nevidí naposledy. A jeho především. Byl ten typ člověka, za kterým se chtěla vracet. A ano, pořád mluvíme o té stejné Coalene. Probouzeli jeden v druhém něco, co pro ně už nějakou dobu bylo zapomenuté. Pro jednoho delší než pro druhého, ale tak i tak to byl pocitově více než nekonečný čas. A teď se náhle zdálo, že budoucí nekonečno čeká jenom na ně s otevřenou náručí a čeká, kdy mu propadnou.
Post by Victor Murphy on Apr 10, 2019 16:39:36 GMT
Byla to zvláštní situace. Dva lidé, kteří se vlastně vůbec neznali spolu seděli, jako staří dobří známí a pro oba to byl divně provinilý pocit. I přesto tak zůstávali dál. Byl to Victor, kdo se nakonec zvedl první. ,,Um no, podívám se, jestli už máš suché oblečení" řekl a s tím celkem spěšně zmizel ve dveřích. Jakmile byl sám vydechl a protřel si oči. ,,Co to sakra děláš.." zamručel si pro sebe tiše. Co po tomhle setkání teď vlastně čekal? Že budou sedět vedle sebe a jen se těšit ze své přítomnosti? Vždyť Coal vůbec neznal, i když si stokrát mohl připadat, že ano. Vydal se pro její věci a zatím nespěchal. Vypadalo to, že tričko je ještě docela vlhké ale kalhoty vypadaly v pohodě. Vzal je a vydal se zpět k ní. ,,Na, už uschly, ať se nenastydneš" Uculil se a kalhoty ji podal. ,,Tak jsem si říkal, je sice super tady tak sedět ale.. co si někam vyrazit? U mě doma je docela nuda" Navrhl. Chtěl někam mezi lidi.. a asi jen on sám věděl proč.
Post by Coalene Octavia Shane on Apr 17, 2019 19:32:23 GMT
Jako lusknutím prstu se vše rozplynulo. Victor se zvedl a ji jako by cosi udeřilo. Co to tady vůbec dělá? Měla by se vrátit domů. Ano. K sobě domů. A jakmile odešel Victor s tím, že zkontroluje, jestli už nemá suché oblečení, hlavu schovala do dlaní a zavřela oči. Jak podivné. Ponižující. Nepříjemné. Zvláštní. Nežádoucí. A další slova. Hned na to se vrátil, to se zase vrátila do normální pozice, načež se zvedla a převzala si od něj kalhoty. Naznačila mu, aby se otočil a navlékla si je. Jelikož tričko ještě suché nebylo, nechala si pořád to jeho dlouhé. Vlastně se jí docela líbilo. Bylo obyčejné a normální trička větší velikosti jí sedla docela dobře. Tedy co se pohodlnosti týče. Potom přišla řeč na to, co budou dělat dál. Déšť už zmizel a tak mohli vyrazit ven. Coalene ale sžíralo svědomí a začínala pociťovat jakousi úzkost. "To by... to by bylo skvělé," přikyvovala hlavou, přičemž ho obešla a otočila se k němu čelem. "Nicméně... mám opravdu pocit, že..." pomalu couvala k místnosti, ve které si nechala boty a podobně. "že..." odkašlala si. "Už bych měla jít, protože mám opravdu spoustu věcí, které musím zařídit a... a... a tak." rozhodila rukama a nevinně se usmála, vlastně spíš skoro provinile. "Snad se uvidíme, ještě, a- ahoj." zmizela za dveřmi s poloobutými botami a kabátem pevně na sobě, ovšem své tričko nechala u něj a jeho měla na sobě. Což si ovšem uvědomila až když vyšla z budovy a přišlo jí pozdě se vracet. A tak raději udělala to, co jí šlo moc dobře. Utekla rychlým krokem pryč.
Post by Victor Murphy on Apr 17, 2019 20:13:40 GMT
Victor za ní trochu překvapeně koukal. Tak rychlý odchod nečekal. Možná mu to bylo ve výsledku i trochu líto. V odchodu ji však nebránil.Jistě se ještě někdy uvidí a snad ne jen kvůli tričku, které si nechala. To, že tam svoje nechala si zatím neuvědomil. Chtěl ji aspoň vyprovodit, když mu zazvonil telefon.Vydechl a zkontroloval, kdo volá. Kdyby se nejednalo o někoho ze smečky, asi by to teď nechal být. Takhle to ale nešlo. Proto hovor přijal. Nadechl se k otázce, co se děje, když na něj známý dívčí hlas spustil dřív, než stihl říct jediné slovo. Zarazil se a chvíli jen poslouchal. ,,Caro, je ti dobře?" otázal se potom. ,,Kde jsi?" Nejspíš ho ani nevnímala. Když však zmínila pole, tak nějak odtušil, že bude tam. ,,Zůstaň tam a nikam nechoď. Počkej na mě jasný?" Opět si nebyl jistý, jestli ho slyšela a proto si raději pospíšil.
Post by Cara O‘Conner on Apr 17, 2019 21:14:21 GMT
Celou cestu nezavřela pusu. Kdyby nebyla opilá, asi by si sama pusu zašila a pak jí ještě přelepila lepící páskou. Ale s tím nic dělat nemohla. Když ten pan kamínek určitě musel být osamělý. Když opravdu dorazili k Victorovi, píchla mu ukazováčkem do líčka. ,,Šťouch. Hehe" uličnicky se pousmála a pak se k němu přitulila, jakoby se mu chtěla schovat. ,,Jsi lechtivý?" najednou řekla a ani nečekala na odpověď. Prstíkama zatoulala do jeho podpaží ve snaže z něj vyloudit smích. Celou dobu se červenala, ale nebylo jisté jestli to způsobovala ona látka, či to byla opravdu ona. Jasné bylo jedno, tohle si určitě pamatovat nebude. Také bylo jasné, že střízlivět v nejbližší době nebude.
Post by Victor Murphy on Apr 17, 2019 21:31:41 GMT
Když došli k Victorově bytu, pokusil se z kapsy vyštrachat klíče, aniž by ji položil na zem. Nebylo to tak těžké, tedy až do momentu, kdy ho začala lechtat.Victor sebou cukl, vyjekl a Cara letěla se vší parádou na zem. ,,Promiň! "vyhrkl a začal ji zase zvedat. ,,Ano, jsem lechtivý, už to nedělej" Řekl vážněji ale pak se pousmál. Otevřel dveře do bytu a vzal ji dovnitř, kde se ji pokusil postavit v předsíni. Pak za sebou zavřel a povzdechl si. ,,Sundej si ty věci, jsou úplně od bahna.. Vyperu to. A ty by ses měla taky vyprat. Napustím i vodu" Prohlásil a vydal se do koupelny. ,,Chceš bublinky?" Otázal se z otevřených dveří. Stále se ji však snažil po očku kontrolovat.
Post by Cara O‘Conner on Apr 17, 2019 21:48:55 GMT
Lechtání nedopadlo úplně podle představ. Tedy částečně jo, protože se jí to podařilo, ale rána která se ozvala chodbou už jí tak příjemná nebyla. ,, Au. Bolí." zakoukala se štěněčím pohledem na Vitcora. V zápětí ji to však přišlo vtipné. ,,Něco hapalo." zamumlala, když ji Victor sbíral ze země. ,,Určitě už to nemám dělat?" zamrkala a hodila ruce kolem Victorova krku. Když byli konečně v bytě, Victorův pokus o to ji postavit byl úspěšný. Sice se trochu kývala, ale aspoň se znovu nezřítila. Její pozornost si znovu získal Victor, který na ni mluvil. Kupodivu ho vnímala a hned se tam začala svlékat. Bylo í to jedno, protože jako vlkodlak oblečený neběháte. Vtipná představa vlka s kšandama. To by přece nefungovalo. ,,Bublinkyyyy" zajásala a málem při tom ztratila rovnováhu i s tričkem odhalujícím její bříško.
Post by Victor Murphy on Apr 18, 2019 13:09:42 GMT
Po chvíli už byla slyšet puštěná voda a Victor vykoukl z koupelny. ,Jo, bublinky, tak šup, než ti všechny utečou" Uculil se a pomohl ji do koupelny. Pro jistotu. Bylo mu jasné, že ji bude muset ve vaně pohlídat. Nechtěl by, aby se náhodou utopila. Nakonec ji ze zbytku oblečení pomohl sám a jako malé dítě ji posadil do vany, která už se plnila vodou, plnou bublinek. ,,Musíme z tebe dostat to bahno" ušklíbl se a sám si šel umýt obličej, zatímco její oblečení hodil do prádla. Asi teď nemělo cenu vyzvídat, proč se tak opila. Nebyl si ani jistý,jestli je dobrý nápad ji pak brát domů a nechávat ji samotnou, takže to vypadalo, že tu dnes nejspíš přespí.
Post by Cara O‘Conner on Apr 18, 2019 14:31:57 GMT
,,Bublinky ale nožičky nemají, takže nikam neutečou. Bublinky jsou kamarádské." pousmála se s tričkem seknutým kolem krku. Nějak se jí nedařilo ho dostat z hlavy. Ani by ho roztrhala, kdyby jí nepřišel Victor pomoct. Na pěnu byla velmi natěšená, takže zbytek promočených a zablácených hadrů z ní klouzaly docela rychle. Skoro by zapomněla na ponožky jak se těšila do vody. Naběhla do vody a vklouzla do vany. Spíš skočila šipku. Chvilku trošku cákala, ale pak se uvolnila, jakoby chtěla usnout. Opřela se o stranu vany a víčka jí pomalu začala padat. To vše ve vteřině, když se od ní Victor otočil. Dítě přece nesmíte nechat bez dozoru ani na vteřinku. Hlava jí však na stěně vany zůstala držet dál. Na štěstí. ,,Victor krasavec." mumlala, když začala lehce podřimovat.
Post by Victor Murphy on Apr 18, 2019 16:58:08 GMT
Victor si povzdechl a zapl pračku. pak si dřepl k vaně, aby Caru pohlídal. ,,Nespíme krasavice. Usmál se a plácl ji mokrou žíňku na hlavu. Pak zapl vodu aby ji mohl umýt hlavu. Sama se k tomu asi neměla. Opatrně ji podepřel hlavu a spláchl všechno bahno z jejich vlasu. Když byl hotov, mokrou žíňkou ji ještě umyl obličej. ,,Není ti zle?" zeptal se starostlivě, když ji vytahoval z vany. Byl z toho celý mokrý ale co mohl dělat. Zabalil ji do ručníku, aby ji trochu usušil. Pak přes ni přehodil svůj župan. ,,Půjdeme do postele dobře? A ty se z toho vyspíš." řekl a vzal ji do náruče. S tí se vydal do ložnice, kde ji posadil do postele. ,,Tak, zachumlat a spát"
Post by Cara O‘Conner on Apr 18, 2019 17:21:19 GMT
Spokojeně si podřimovala ve vaně, když v tom jí vyrušil mokrý předmět v obličeji. Byla to žíňka do které se zakousla, protože se lekla. Začala trošku prskat, aby dostala z úst tu pachuť mokré hubky. Co si povíme, žíňky nejsou věci určené pro kousání. Když se ji Victor snažil umýt, nebylo to úplně to, co zrovna chtěla, ale plácat kolem sebe vodu, to byla větší zábava. Když je mokrá ona, tak proč by neměl být i on. ,,Horko." mrmlala, když se si snažil Victor vytáhnout z vany. Celou dobu se při tom ale usmívala. Doteky Victora jí byly příjemné i když neuměla říct proč. Dostat se z koupelny do postele v náruči někoho už byla otázka chviličky. Seděla tam a koukala jako dítě, kterému někdo právě vzal hračku. Otočila se na Victora. ,,Zimka." Vypadalo to, jakoby chtěla brečet a pak se natáhla pro Victora jakoby ho chtěla strhnout do postele. To byl taky její záměr. V případě úspěchu by se k němu mohla přitulit a udělat si z něj osobní topení.
Post by Victor Murphy on Apr 18, 2019 17:30:51 GMT
Chytit se ji ho nepodařilo ale všiml si její snahy. ,,Zavrtej se do peřiny." usmál se a pak ji zabalil jako roládu. Líbl ji na čelo, jako malé dítě a zakřenil se. ,, tak, a spát. šup" Kývl k ní. Sám se smířil s tím, že dnes bude spát na gauči. Ne, že by mu vadilo ležet vedle Cary ale.. ten alkohol, co zní táhl byl celkem nepříjemný a celkově tohle nebyla situace, kdy by si k ní chtěl lehat. Odtáhl se a vydal se ke dveřím, kde zhasnul světlo. ,,Dobrou noc" Řekl a ještě ji pro jistotu k posteli postavil kývl. Pak se vydal do obývacího pokoje, kde vyštrachal jednu starší deku. Gauč nebyl určený k tomu, aby na něm někdo spal a byl poměrně malý ale dalo se to.
Post by Cara O‘Conner on Apr 18, 2019 18:25:18 GMT
Její skvostný plán nevyšel a to se jí taky vymstilo. Dopadla jako sushirollka. Kroutila se jako žížalka do chvíle, než ucítila jeho rty na čele. ,,Ale já nechci." začala se znovu kroutit. Rázem už jí zima nebyla, teď jí spíš bylo zase horko, ale nic s tím udělat nemohla. Kroutila se víc a víc, ale nedařilo se jí uvolnit. Pak se zhaslo světlo. Ještě chvilku tam sebou házela, než na ni zase padla únava. Usla poměrně rychle. Sen žádný neměla. Ráno přišlo docela rychle. Pomalu se posadila stále zabalená jako ona sushirollka. Hlava ji třeštila. Připadala si jakoby stála přímo pod velikým zvonícím kostelním zvonem. A pořádně velkým. Jo kocovina je nepříjemná věc. Otevřela oči a se zděšením se rozhlédla po pokoji. Nepoznávala ho. Ani nevěděla jak se tam dostala a jak se z ní stala rollka. Paměť z včerejšího dne byla úplně pryč. Jakoby jí někdo vymazal paměť. Jediné co na tom místě poznávala byl Victorův pach. Že by to byl jeho byt? ,,V...Victore?" špitla a pak sebou radši zase plácla na postel.