DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Pozorně se na ni díval, stejně tak i pečlivě poslouchal její slova a lehce pokýval hlavou. “Jsem zde ze stejného důvodu. Čerpání energie.” Řekl pak a nenuceně pokrčil rameny. Kdyby tak věděla, že ve skutečnosti potřeboval ke své existenci úplně jiný druh energie, temný a pro člověka jako ona jistě i nebezpečný, druh, který Chaeha naprosto ničil, ale zároveň jej potřeboval. Zvrácený vztah, ano. Dlouho už ve Stříbrném městě nebyl a také to na svém těle dosti pociťoval. Jenomže on se všechny návštěvy snažil co nejvíce oddalovat, i když pak jeho kondice byla na velmi špatné úrovni a on se permanentně cítil jako na umření. Stejně tak i nyní, byla mu větší zima, než by mu bylo za normálních okolností a jeho ruce byly až nezdravě studené. Nejspíše takovou odpovědí zklamal její očekávání, jak by ne. A možná kdyby jí řekl pravdu, konečně by uspokojil ten její věčně zvědavý pohled. Ale zase.. nebylo to snad to, co na ní právě bylo tak okouzlující? Bez něj by to pak nebylo ono. Zamyslel se nad tím. Nakonec jej však vrátila zpět do současnosti její slova, myslela vážně, co řekla? Že mu vyberou jméno spolu? Jeho oči se překvapením zvětšily, upřel na ni rozpačitý pohled. “Co když už jméno má.” Odvětil s pohledem tak přímým, jakoby jí snad viděl až do duše. A pak jen potvrdila, co už si před tím myslel. Jistě, nemluvila se zvířaty. Za to však musel ocenit, že mu na tu otázku odvětila způsobem, jakoby to byla úplně normální věc. Na malý okamžik před sebou viděl malou dívku, i když doopravdy vypadala stejně stará, jako on. “To ano.” Šeptl, bylo by to krásné, velmi. Mohl by se alespoň toho psa konečně zeptat, jak se sakra jmenuje.
Post by Clarisse T. Harvey on Feb 15, 2019 17:47:32 GMT
''Ach tak.'' To ke všemu, jak mu věřila tu věc s energií, ale nevyptávala se. Pokud jí to nechtěl říct, nebo k tomu měl nějaký důvod, tak byla ochotná to přejít a spíše se zaměřila na jeho další větu. V první chvíli vypadalo, že je více otevřený a začíná se s ní bavit, jenomže teď.. ''To nevadí. Jako jestli umíš mluvit se zvířaty ty, tak prosím, zeptej se ho na to jméno.'' V jejích očích se něco podivného zablesklo, ale hned to bylo pryč. ''Ale já bych navrhovala mu nějaké vymyslet, aspoň prozatím. Nebudeš na něj přece volat pse.'' Mrkla na něj a založila si ruce na hrudi. Bránila se tak před jeho přímým pohledem, který ji prošpikoval skrz naskrz. Jen silou vůle se neoklepala a neuhnula pohledem, to nebyl její zvyk. Jenže tady žádně zvyky jakoby neplatily. A když ke konci šeptl dvě jednoduchá slova, na tváři se ji vykouzlil rozpustilý úsměv. ''Víš co? Tak já se ho zeptám.'' Nasadila na oko vážnou masku a sehnula se ke psovi. ''Tak co, kámo, jaké je tvé jméno?'' Naklonila hlavu mírně na stranu a pes udělal přesně to samé, jakoby jí rozuměl. Za to jej prostě musela pohladit po hladké srsti. ''Rex nebudeš, moc obyčejné. Co takhle nějaké zajímavé jméno, Zane, například?'' Jestli teď vypadala jako idiot? Rozhodně, o tom nebylo žádných pochyb. Na druhou stranu v tom bylo určité kouzlo, věnovala Chayovi úsměv a hned na to se zvonivě zasmála. Bavit se snad ještě mohla, no ne? A jestli má u toho vypadat jako pablb, proč ne.
Aniž by od děvčete odvrátil pohled, vydělal ruce z kapes a podřepl si ke psovi, načež prsty zabořil do jeho tmavé srsti. Naklonil se k jeho hlavě, co nejblíže to šlo a zavřel na chvíli oči, když na tváři pocítil jeho teplý dech. Uklidňující. Snad jakoby na chvíli zapomněl na přítomnost dívky, spočinul takhle ještě pár sekund, než oči opět otevřel a naklonil hlavu na stranu. “Kdybych uměl mluvit se zvířaty, zeptal bych se ho nejen na to.” Promluvil tiše, skutečně, kdyby měl ten dar, jméno by bylo poslední, co by jej zajímalo. Měl tolik otázek na toho čtyřnohého tvora, odkud se vzal, proč Chaeha našel, jak vždy přesně věděl, co si myslí... bylo toho tolik. Jenomže jak je známo, některé otázky jsou lepší nezodpovězené. Chaeho byl vždy velmi zvídavý. V tomhle mu ta dívka připomínala sama sebe, své mladší já. Měl tolik otázek, tam, ve Zlatém městě a čím více odpovědí dostal, tím více to prohlubovalo jeho zájem. Byl to v podstatě začarovaný kruh. Jakmile člověk dostane odpověď na svoji otázku, touží po dalších víc a víc. Proto bylo tak nebezpečné s Clarrise mluvit. Chae si to uvědomoval, viděl v jejích očích ten zájem o tajemno a měl strach cokoliv říct, poněvadž věděl, že nakousnutí nestačí a on by se jí nezbavil. Donutila by ho svěřit se se vším. A to nemohl. Postavil se, ruce opět schoval tam, kam patřily a párkrát přešlápl na místě. Chtěl namítnout, že na psa většinu času nevolá, že to není třeba, ale rozhodl se raději mlčet. Jako vždy. Jenomže pak začala s tím menším divadýlkem a Chae poprvé po dlouhé době cítil, že se mu v nitru rozlévá teplo a on se ze srdce touží plně usmát. Tento fakt podpořil ještě nádherný zvuk smíchu, který vydala právě Clarrise. A on to nevydržel a jeho koutky úst se mírně pozvedly, na pár vteřin zůstaly tak a v ten moment už nic jiného nebylo podstatné. A i když mu maska za chvíli opět překryla tvář, jeho oči se stále smály. Nepatrně, ale smály.
Post by Clarisse T. Harvey on Feb 16, 2019 11:04:03 GMT
Sledovala jej, když podřepl ke psovi. V tu chvíli vypadal tak klidný a vůbec ne tak moc odtažitý. Mírně přivřela oči, když promluvil, bylo zvláštní jak rychle se jeho nálada a celkově on měnil. ''Máš pravdu.'' Řekla jen. V hlavě se jí honilo tolik otázek, na které by jí pes mohl odpovědět, kdyby mu rozuměla. Jenže možná by ty odpovědi ani nechtěla slyšet, možná by jí taky dost překvapily. Kdo ví. Nic takového přeci možné nebylo, ne? ''Tak jo, myslím, že to jméno asi nezjistíme.'' Pokrčila rameny po chvíli, když se postavila a přeskakovala pohledem z jednoho na druhého. Je možné, aby si byli tak podobní? A jak se ten pes vlastně k Chayovi dostal? Neměla právo na tyhle otázky znát odpověď, vlastně nemusel dělat a říkat vůbec nic. Divilo ji, když tam pořád stál a neodešel. Vždyť byla nanejvýš obyčejná, i když její zvědavost neměla meze. To byla pravda. Hodila pohledem k jezeru a na chvíli se zapřemýšlela. ''Byl by hodně špatný nápad tam skočit, že?'' Zasmála se s pohledem stále upřeným na jezero a přešla k jeho kraji, kde si dřepla a smočila kousek ruky do vody. Byla studená, to jí ani nepřekvapilo. ''Mohl bys mi prosím podat tu knihu, která je položená pod tamtím stromem?'' Upřela na něj svůj nicneříkající pohled a přidala k tomu menší úsměv.
Škoda, že nebylo lepší počasí. Měl pocit, jakoby mu krev přímo tuhla v žilách, jaká mu byla zima. Ale jak již bylo zmíněno, nejspíš za to mohla hlavně jeho dlouhodobá absence ve Stříbrném městě, i když ledový vítr tomu moc nenapomáhal. Právě proto nechápal, jakým směrem se ubíraly myšlenky dívky, když se zmínila o skoku do jezera. Chae se na ni rozpačitě podíval, myslela to vážně? Kdyby bylo třicet stupňů, tak možná, ale teď? Už jen to pomyšlení s ním otřáslo. Sledoval, jak se blíží k vodě a už tak narůžovělé ruce od zimy do ní vkládá. Chvíli ji pozoroval jako v tranzu a pak se rozhodl uposlechnout její prosby a vydal se ke knize, o níž požádala. Nehleděl na obal ani na její název, vzal ji jednoduše do ruky a už si to mířil zpět k blondýnce. Pardon, ale na tohle se nemohl dívat, ten pohled jej mučil. Volnou rukou děvče chytil za paži a silou vytáhl zase na nohy, náhle se octla velmi blízko k jeho tělu, asi jako tehdy v knihovně, když se o něj zachytila. Předpokládal, že to udělá i teď, přeci jen mohla tak prudkým pohybem ztratit lehce rovnováhu. Ale on zde byl, připraven ji zachytit. Kdykoliv. Na čele mohla cítil jeho teplý dech, pozoroval její tvář, její paži stále svíral. “Budeš nemocná.” Řekl nakonec s pohledem upřeným na její ruce. Ah, tohle byla tak zvláštní situace. Co to jenom dělal.
Post by Clarisse T. Harvey on Feb 16, 2019 20:05:11 GMT
Chvíli jej sledovala jak jde ke knize, potom otočila hlavu zpět k vodě ve které měla ruce a párkrát s nimi zkusmo zahýbala. Na tváři přitom měla úsměv i když uvnitř se cítila.. Smutná a hlavně jí byla zima. Když slyšela kroky k ní, očekávala, že jí normálně knihu podá a tak měla na tváři úsměv. Avšak ten zmizel ve chvíli, když na své ruce ucítila stisk, který ji vyzvedl nahoru, jakoby nevážila vůbec nic. Přidušeně vydechla a hnědá očka upírala do těch Chaye. Naštěstí jakž takž udržela rovnováhu, a tak do něj nevrazila úplně. Jen tak, jako v té knihovně. Tázavě zvedla obočí a zasmála se. ''Co je? Já do té vody nechtěla skočit, hlupáčku.'' Zvedla ruku a cvrnkla ho s ní do nosu. Hned potom jí stáhla dolů a tou druhou mu sebrala knihu z ruky. Nevnímala ledové ruce, které téměř necítila a taky zrychlené bušení srdce od toho jak se lekla. Nečekala to a dost jí to vyvedlo z míry. Avšak dlouho se na Chaye nekoukala, sklopila pohled ke knize a jemně přejela prsty po jejím obalu. ''A nebudu nemocná, vždyť je to jen voda.'' Zamumlala potichu. Kdy naposledy se někdo staral, jestli bude nemocná? Nebo obecně. Kdy se vůbec někdo staral, co s ní bude? Možná proto jí jeho reakce tak překvapila. A možná i příjemně.
Ucukl, když mu prstem cvrnkla do nosu, nebolelo to, ale nebylo to bůh ví jak příjemné. Už jen z toho důvodu, že se ho dotkla na holou kůži. Pustil její paži a o krok odstoupil. Sledoval její počínání, jak hladí knihu po jejím obale, skoro až jakoby hladila nějaké malé štěňátko. “Voda. Ledová voda.” Odvětil s lehce svraštěným obočím. Proč on se vůbec staral. Pes je mezitím tiše sledoval, seděl kousek od nich a Chae cítil jeho spalující pohled na svých zádech. Opět si ruce vrazil do kapes a pomalu se rozešel směrem pryč od jezera, taktéž i od dívky. Zastavil se asi pět kroků od ní, kde seděl jeho černý přítel a otočil se, aby opět mohl hledět do její tváře, jak jinak než opět ledovým pohledem. Pak sklouzl zrakem ke knize a náhle jej velice zajímalo, co tak Clarrise zrovna může číst, nezeptal se však. Již neměl v plánu toho dnes říkat víc, protože už tak dnes vypustil z úst tolik slov, jako za celý předešlý měsíc dohromady. Když už měl být jednou introvert, tak alespoň pořádný, no ne? Na druhou stranu nebohé děvče, jeho společnost jí musela být nanejvýš nepříjemná s takovou, ačkoliv na to rozhodně nevypadala. Ale co, Chae neuměl číst v lidech. Myslel si, že je jeho Dae dokonalý člověk a přeci ho zradil. Ne, on už si nechtěl o lidech myslet nic, protože věděl, že i když se tváří přátelsky a mile, vždy nakonec neváhají a vrazí vám nůž do zad. A Chae ještě neměl dostatečně zhojenou ránu na to, aby mohl začít vkládat důvěru do někoho dalšího. Poněvadž přeci jen, další bodnutí už by nemusel přežít.
Post by Clarisse T. Harvey on Feb 18, 2019 17:38:37 GMT
''Ano, ledová voda.'' Potvrdila mu a zadusila smích, který se z jejího hrdla téměř vydral. ''Víš, jsi zvláštní.'' Promluvila k němu po chvíli, když od ní odstoupil asi pět metrů a koukala se na něj zpod svých řas. ''Ale to už jsem ti myslím jednou říkala.'' Tak nějak čekala, že už z něj další slova nevydoluje a proto se na něj mile usmála a přešla ke stromu, kde měla taktéž složenou deku, kterou rozložila a přitom se na něj párkrát podívala. ''Ta kniha, kterou čtu a tebe to jistě zajímá, ale nezeptáš se, je moje. Já ji napsala.'' Začala pomalu a tím mu odhalila kousek z ní. Nepředpokládala, že udělá totéž, ale možná čekala, že časem.. Se z nich stanou přátelé, i když teď se tomu docela bránil. Samozřejmě, kdyby jí řekl, že ho má nechat být, že je to jeho přání, tak jej nechá, jenže když jen mlčí.. Je těžké si něco myslet a něco z toho vydedukovat.
''První kniha.. Je většinou tou nejlepší. Píšeš od srdce, nedíváš se na to, jestli se to bude ostatním líbit, hlavně, že se to líbí tobě...'' Začala a s odmlčením si konečně na deku sedla, přičemž stále svírala knihu v rukách. ''Když se kniha uchytí, máš čtenáře, taky peníze. A rozhodneš se psát dál. Avšak většinou už ne jako ze začátku. Spíše si říkáš.. Co by se jim líbilo? Tohle je moc a tohle je zase moc těžké na porozumění. Zkrátka, už to není podle tebe. A to je většinou špatné. Nejsi náhodou tvůrcem knih ty? Pokud se jim tvá práce nelíbí.. Ať si napíší svou vlastní.'' Její oči tančily po jezeru a vsakovaly do sebe jeho tmavou barvu, takže její oči získaly ještě tmavší odstín, než byly normálně. Vzpomínala na ty časy, ach, jak na ně ráda vzpomínala. ''Možná tě zajímá, proč si čtu svou vlastní knihu..'' Řekla po chvíli a otočila k němu hlavu s tázavým výrazem. Musí se sám rozhodnout, jestli jí nechat mluvit. Možná mu to chtěla říct, ale když před chvíli spatřila jeho ledový pohled, nevěděla, jestli to bude chtít on.
Zvláštní, jak komické její slova byla. Málem se rozesmál. Prý zvláštní. Kdyby jen věděla... Ale ona nemohla vědět. Jak by mohla. Nyní už mu ten pohled, jenž na něj upírala, nepřišel zrovna příjemný. Lehce znejistěl. Sledoval ostražitě její pohyb, jak bere deku a když se pak opět ozval její hlas, upřel pohled na knihu, o níž byla řeč. Ať už si to chtěl přiznat, či ne, tahle slova jej zaujala. Přesto však pouze stál a mlčel, jen jeho oči jakoby ožily, klouzaly sem tam z dívky na onu knihu, bez jakéhokoliv ostychu. A pak, když opět začala mluvit, zaposlouchal se do všech těch věcí, co vypustila z úst a jeho zrak pomalu přešel na vodní hladinu. Jakoby mu promlouvala z duše, cítil se náhle zvláštně, vesele a zároveň smutně, jako když je člověk těsně před pláčem. Atmosféru už jen dotvořil náhlý poryv studeného větru, Chae si připadal jako v nějakém románu, ačkoliv žádný v životě nečetl. Za tu dobu, co byl mezi lidmi však pochytil, co co znamená, a tak chápal význam tohohle přirovnání. Téměř přeslechl její poslední větu, ještě chvíli stál nehnutě a vypadalo to, že jí zkrátka odignoruje, jenomže pak se pohl jejím směrem, přišel až k ní a po krátkém zaváhání si přisedl k ní na deku. A opět ticho. Natočil hlavu tak, aby na ni pohodlně viděl a chvíli pouze sledoval její tvář, než se konečně rozhodl promluvit. “Zajímá.” Pouze jedno jediné slovo z něj vypadlo po tom všem, co mu ona řekla a on by si někdy vážně zasloužil praštit. Po hlavě. Novinami. Chae si to dokonce uvědomoval, jenomže... jak mohl ze dne na den změnit sám sebe? Nebo spíše tu temnou energii, jež sužovala jeho útroby... ovšem, proč vlastně ne? Pokud se zvládl změnit ze dne na den tehdy, když padl, dokázal by se jistě změnit i nyní. Jenomže to bylo těžké. Sakra těžké. Poněvadž on by se nejraději jenom litoval, jako každý smrtelník. Asi další věc, co pochytil při svém vstupu do Heathens.
Post by Clarisse T. Harvey on Aug 26, 2019 18:16:41 GMT
Otevřela se mu, to jí kolovalo hlavou, když čekala na jakoukoli odpověď z jeho strany. A chtěla se mu otevřít víc, možná doufala, že ji pochopí? Kromě táty a jejích sourozenců snad jako jediný? Bylo to riskantní? Na to snad ani není potřeba odpovídat. Vždyť si tady povídá skoro s úplně cizím člověkem, u jezera. Uprostřed ničeho a zároveň všeho. Kdyby tady byla její máma.. No.. Co by vlastně udělala? Teď, když se Clarisse ocitla tady, v tomto zvláštním městečku, jež přímo dýchalo neodhalenými tajemstvími a nevysvětlitelnými věcmi, přišlo jí, že vlastně svou matku vůbec neznala. Ne její opravdové já. A nezná ani tohoto podivného.. člověka Chaeho. Mluvil tak málo a přitom jeho oči vykládaly celý jeho životní příběh. Na to Clarisse ani nepotřebovala zapnout své vynikající dedukční schopnosti, aby věděla, že Chayo ukrývá velké bolestivé tajemství, se kterým se pravděpodobně nikomu nesvěřil. Očividně si toho prožil hodně. Každý si něco prožil, dokonce i Clar neměla, nemá a ani mít nebude žádný dokonalý život, stěžovala si však? Jak by mohla, život se přece neskládá jen z těch chyb a přešlapů. A kdo byla ona, aby si mohla otevřeně stěžovat? A na co vlastně? Že je k ní život nefér? Možná i ano, ale je snad na ní, jak se k němu postaví a za co v něm bude bojovat. Někdy je to však opravdu těžké, některé věci vás tak srazí na kolena, že ani nejste schopni donutit své plíce k činnosti, pomalu vás opouští život a není nikdo a nic, co by vám dokázalo pomoci od té nekončící bolesti. Jasně, tohle ona znát nemohla, že? Je přeci tak mladá a životem nezkušená. Ano, je pravda, že je mladá a v mnoha ohledech i zoufale nevědomá, avšak něco ví. Vzdát se není slabost ani volba. Vzdát se, je někdy ta nejmoudřejší a nejtěžší volba, v celém vašem životě. Přesto jistě přináší jakousi úlevu, čas na to, abyste načerpali síly a pokusili se znovu zabojovat, nebo to ukončit. A taková ta zlatá, neutrální, střední cesta? Každý má jinou, jen ji musí najít. Ona tu svou našla. Píše, aby našla klid, absolvuje nebezpečné a adrenalinové koníčky, aby se na chvíli oprostila od všeho, co ji tíží a dala prostor mysli si odpočinout. Nechat za sebe myslet jen tělo. Je toho spoustu, ale opravdu ta největší neutrální střední cesta je právě to psaní.. Jenže teď o ni přišla. Ten most k ní je značně poničený a ona mu musí nějakým způsobem posílit základy, aby se nesložil k zemi. Studovala přímým pohledem Chaeho reakci, kdy ze svých úst vypustil jedno jediné slovo, co Clarisse popohnalo vpřed. Aby začala odhalovat kus své duše zcela ne tak úplně neznámému člověku. ,,Vlastně nevím, jestli je to to pravé řešení, ale přišlo mi přinejmenším jako dobrý nápad. Osvěžit si staré časy. Vzpomenout si na tu dobu, která ve mně tolik zanechala. Ono vlastně ani moc nezáleží o čem píšu, ale jakým stylem píšu, jestli mi rozumíš.'' když svým pohledem před svými slovy uhnula, teď se s ním zase vrátila do těch jeho tmavých očí. Snažila se porozumět jeho pohledu, ale opravdu to byl oříšek i pro ni. Ono ani nebylo moc důležité, jestli chápal, stačilo, že naslouchal. Samozřejmě nikdo nerozumí všemu a Clarisse mluvila tak docela v hádankách. Občas nerozuměla sobě samé, ale to už k životu tak nějak patřilo. No a hádanky jsou k tomu, aby se rozluštily, nebo ne? Někdy bylo lepší nechat tajemství neodhalené. Vážně ano. ''Jde o to, že v nějakém čase, ani nevím přesně, kdy jsem na to přišla, jsem si uvědomila, že je něco špatně. Celý život se mi totiž proměnil v stále se opakující rutinu.'' odmlčela se a vůbec si nevšimla, že se zvířecí přítel Chaeho usadil mezi ně, dokud neucítila jeho teplo těla na svém boku, jen se malinko usmála a jemně jej pohladila po hlavě. Měl tak chytré oči, jimiž bedlivě pozoroval ty její modré a mírně vrtěl ocasem. Byl u toho tak roztomilý, i tak ale stále vypadal nějak nadpřirozeně? Nedokázala to slovy popsat. Nesl kolem sebe takovou zvláštní auru. Měly ji zvířata běžně? Cítila se v jeho přítomnosti klidně a uvolněně. To platilo i u osoby, sedící z druhé strany psa. Nepůsobil nebezpečným dojmem, i když tak možná chtěl na své okolí působit, aby si je udržel od těla? A možná to na ostatní lidi fungovalo, na Clar však ne. Ta dokázala odhalit mnohé, ani se nemusela snažit, prostě asi měla takovou svou unikátní schopnůstku. Vnímala chlad, jež propůjčoval této krajině studený vítr, odkloněné slunce, skoro až zapadající, přesto se pár slunečních paprsků ještě snažilo dosáhnout na trsy trávy a pohladit je tak svým teplem. Clarisse nastavila tvář té žhnoucí kouli a přivřela oči. Tato chvíle se jí vryla hluboko do paměti. Aniž by to věděla. Krásy přírody bylo další, za co hodlala vložit svou snahu do hledání toho, jak opravit tu poničenou věc, uvnitř ní. Není přece rozbitá, nikdy by se tak neoznačila. Jen dočasně vychýlená z osy. Ano, tak tomu říkala. ,,Takže jsem si sbalila kufry, našla nejvýhodnější let a dostala se sem. Kde to všechno začalo. Upřímně.. nedoufala jsem, že se sem ještě někdy vrátím. Rozhodně ne v tomto životě.'' lehce naklonila hlavu dopředu a tiše se zasmála. Možná trochu smutně, zároveň však s nadějí a určitým optimismem, jež z jejího uvažování a činů nikdy nevymizely. ,,Ale je to tak, jak to je. Vrátila jsem se do míst, kde se narodil nejdůležitější člověk v mém životě. Snažím se napravit pár věcí a taky se s nimi vyrovnat. Kdo ví, možná právě to musím udělat.'' dokončila svou poslední myšlenku, co chtěla říct a rozpačitým pohledem uhnula někam do neurčita. Možná řekla příliš.. ''Promiň, občas, když se rozmluvím, nevím, kdy přestat.'' nevinně mykla rameny a oddechla obláček páry, jež se jí šířil od pusy.