DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
,,Nebudu chodit kolem horké kaše," usmál se. ,,Na zemi jsou i nelidé. Většinou nejsou vidět, ani se jich nejde dotknout. Ale mají moc. Ummm, ne, nic jako bůh neexistuje, to jsou báchorky. Ale čáry jako takové tu jsou. A vždycky budou." Podrbal se ve vlasech. ,,Asi teď zním jako blázen... ale po tom, co jsi dnes viděl a možná i cítil, bys mohl věřit v nějakou... vyšší moc," díval se kamkoliv, jenom ne na Connora. Jeho nervozita byla jasná. ,,Je to poprvé co něco takovéhohle dělám... jsem v tom řekněme nováček," připustil a podíval se i po Caře. ,,Dneska se na náměstí něco stalo. Dá se to popsat jako střet. Střet magie. Jedna byla dobrá a nezkažená, ta druhá patřila démonovi. Oba dva ti, kteří se tam ukázali, byli neskutečně mocní, proto to pocítili i lidé a proto... se staly i další věci. Ti dva byli... archandělé." Konečně se podíval po Connorovi, jestli tomu věří.
Connor seděl a mlčky muže sledoval. Démoni? Archandělé? Pitomost. Nic takového není. Codyho něco zabilo v baru a nikdo proto nehnul ani brvou.. Všichni to tutlali a teď si tu vymýšleli démony a archanděly? Měl toho plně zuby. ,,Nic takového není" řekl rozhodně a zvedl se od stolu. Hrneček tam nechal. ,,Tyhle hlouposti odmítám poslouchat.. Ještě dodejte, že je to tajné a tak není možné předložit důkaz, ale prostě to tak je. Ne, něčemu takovému neuvěřím, dokud to neuvidím.. Moje matka kvůli těmhle řečem skončila v blázinci, takže když dovolíte, rád bych se vrátil domů.. Cítil se absolutně v koncích a rád by se vrátil do své ordinace a pořádně se vyspal.
Thomas totálně zbledl, když uviděl reakci druhého muže. Byla jedna věc mu o tom říct, jiná byla mu to ukázat. Věděl, že za tohle ho trest nemine. A že se o tom Michael dozví? Nepochyboval. Sám se zvedl a jeho náhlá změna barvy kůže byla skutečně... obdivuhodná. Jenže pak si vzpomněl na ty oči a cukl sebou. Ať to byl kdokoliv, cítil silné nutkání mu pomoci. Stál tam... stál tam s tím vlkodlakem a Thomas v něm viděl sebe. Musel mu pomoct... Byla to jeho povinnost. Hrdě zvedl hlavu a natáhl se po Connorovi. ,,Důkaz mám," odpověděl jednoduše a už jej táhl na pánské záchodky. Bez Cary, samo sebou. Vypadal, že tam sebou někde sekne a už se nezvedne. Žaludek mu dělal nervózní skoky a Thomas se zavřel s Connorem na pánských záchodech. Byl tam pisoár i normální záchod, ale daly se zavřít i vstupní dveře, což byla dost velká výhoda. Zamknul, samozřejmě že zamknul. Rozhlédl se, pohledem přejel celou místnost. ,,Dobře... trochu těsné, ale stačí to." Connorovi to nejspíš tak těsné nepřišlo. ,,Zůstaň u dveří," ucouvl a odkašlal si. Někde uprostřed se to stalo. Tam, kde bylo prázdno se teď... ukázalo peří. Tedy, na jeho zádech. Křídla měl složená. Neměl ale problém je roztáhnout. Nejdřív si protáhl jedno a lehce s ním zatřepal. Pak zopakoval celý proces i s druhým s tou výjimkou, že si jej přitáhl dopředu a narovnal pár peříček. Vypadalo to, že Connorovi věnuje vážně málo pozornosti. Ve skutečnosti byl tak nervózní, že sebou mohl třísknout o zem a zůstat tam ležet jako neboštík. Navíc mu věnoval plnou pozornost. ,,Mám... ehm, mám křídla. Ale mám bílá, to znamená, že ti neublížím," zamával rychle rukama před Connorem. Pak nervózně stáhl i druhé křídlo. Kdyby snad Connor poprosil, roztáhl by je, nyní je ale nechal složená jako brouk krovky.
Co se to tu dělo? Proč ho ten divný týpek vedl na záchody? Chtěli se ho zbavit, tak, jako Codyho? Protože to viděl, když to chtěli ututlat? Hlavou se mu honily naprosto nepředstavitelné scénáře. Když muž zamkl, bylo to ještě horší. Raději tedy zůstal u dveří, tak, jak mu řekl a podezíravě ho sledoval. To co se stalo potom ho donutilo prásknout zády o dveře, když podvědomě couvl. Vykulenýma očima hleděl na to.. stvoření před sebou. Cítil, jak se mu chvějí kolena a přebíhal mu mráz po zádech. Byl to anděl.. Stál před ním opravdový anděl. Takže, to všechno byla pravda? Rychle zavrtěl hlavou.,,Ne ne.. to není pravda" Promnul si oči. Křídla tam však byla pořád. Pomalu, se odlepil od stěny a vydal se k němu. ,,Ty jsi.. Vážně anděl.. Opatrně si ho obešel. Byl naprosto užaslý. Tiky se znovu začaly projevovat ale on je nevnímal. Opatrně se dotkl jeho paže. Oči se mu při tom zaleskly. Chvěl se. Byla to nádhera, ale tak strašně to bolelo. Ta realita, která na něj dopadala. ,,To.. to je krása.. Po tváři mu stekly první slzy. Jeho matka nebyla tak šílená. Měla pravdu, když je připravovala. Schoval si tvář do dlaní a přímo před ním si dřepl. Potřeboval chvilku. Tvář schovanou a nehýbal se.
Když člověk padl na kolena, Thomas zazmatkoval. Měl by ho? Instinkty mu jasně říkaly, že tomu člověku musí pomoct. Přišel mu zlomený. Opatrně si k němu klekl a natáhl k němu paže. Něžně ho stiskl v objetí a křídla? Neměl je jen tak na parádu. Přikryl jimi člověka, který trpěl. Měkká a hebká. Thomas obětí bylo podobné. Něžné, přívětivé. Dokonce po čemsi voněl, snad po pomerančích a čokoládě. Byla taková poněkud sladká vůně, ale nebyla extrémně výrazná. Thomas pohladil muže po zádech, nejdřív jen hladil, ale pak přejel i nehty. Potřeboval, aby se uvolnil. Teď hned. ,,Všechno bude v pořádku. Ty budeš v pořádku. Neublížím ti, přísahám. Nikdo ti teď neublíží. Můžeš mi věřit." Netušil, co spustilo slzy. Netušil, jestli věřil v někoho jako byl on a dostalo se mu v životě zklamání. Nebo jestli lidé takhle reagovali na každého anděla. Ne, skutečně neměl zdání. Prostě... se jen snažil pomoct, i když pochyboval, že vůbec ví jak. S lidmi nemluvil a ani je neviděl léta. Věděl ale, že je pro ně vždy těžké pochopit a přijmout to, čeho se nemohou dotknout. A teď, když před něj postavil tu skutečnost, že tohle je fakt, jednoduše skončil na podlaze. Cítil se kvůli tomu špatně a měl strach, momentálně jen o Connora. Nemohl být tak sebestředný, aby se bál o sebe, i když mu hlásek vzadu v hlavě šeptal, že ho Michael krutě potrestá, až si ho k sobě příště předvolá.
Když se ho anděl dotkl, projela jím divná vlna. Pak ho ale objal a zabořil mu hlavu do ramene. Všichni ti psychologové a odborníci, kteří mu cpali do hlav svoje moudra. Tolik let vyrovnávání se se ztrátou rodiny.. a za celou tu dobu ho nikdo skutečně a upřímně neobjal. Nevěděl, co to spustilo.. nejspíš to, že naproti němu byl vážně anděl. Cítil zvláštní úlevu. Ačkoli to bolelo, všechno začínalo dávat smysl. Ani, kdyby to lidé věděli, matku by mu to nejspíš nevrátilo. Byla posedlá nadpřirozeným. Bála se o sebe a svou rodinu.. A pak, když se pokusila zabít jeho bratra.. Nevěděl, jestli měla vážně schyzofrenii, nebo za to mohlo nadpřirozeno, každopádně měl asi štěstí. A Teď? Žil jak chtěl. Měl práci co miloval, a snad poznal i pravdu o světě. Tohle všechno už snad mohlo být jen lepší. Mlčky se držel anděla kolem krku ještě chvíli, než se poodtáhl a utřel si oči. ,,Já.. omlouvám se.. Už je mi dobře.. Děkuju" Poodtáhl se, a užíval si ten dotek jemných křídel, kterými ho anděl objal, a které se mu teď svezly po pažích. Takže.. je Cody naživu? Byl to ten vlk, co vyšel? Dávalo vy to smysl.
Něžně ho drbal na zádech a zdálo se, že nemá potřebu jej pouštět. Nakonec se však druhý muž sám od sebe stejně odtáhl, takže neměl cenu jej dál držet. Zlehka mávl křídly a složil si je znovu na záda. ,,Nechtěl jsem tě rozplakat. Vlastně... ani netuším, co mám s lidmi dělat."Budu mít takový průšvih...,,Nevím, jak ti pomoct s tím, aby sis... zvykl na to, co je okolo. Nemůžu tu zůstat. Musím se vrátit domů."Pokud mě nevyrazí.,,Ale rád bych. No... ani neznám tvoje jméno. Já jsem Thomas." Postavil se a podal mu na ruku napůl s úmyslem jej postavit a napůl s úmyslem nějak zpečetit jejich seznámení. Musel se pousmát. Přišel mu... zvláštní. Ten člověk brečel a nyní vypadal tak.. klidně. Ne klidně, klidněji. Klidný být po tomto snad ani nemohl. Kdyby byl on sám člověk, nejspíš by jej taková zpráva naprosto položila. Divil se, že ten druhý to tak neměl.
,,Connor. Jmenuju se Connor. A děkuju ti" Byl vlastně rád, že mu to všechno řekl. ,,Kdysi už jsem na nadpřirozeno věřil. Moje máma mi o tom často vyprávěla. Věděla toho hodně.. Oandělích sice tolik ne, ale o démonech a vlkodlacích, a různých temných bytostech. Učila nás s bratrem, jak přežít. Asi to přeháněla ale, jsem rád, že ji teď můžu být vděčný za to, co mě naučila." Vydechl. ,,Prosím, než půjdeš.. Ta dívka. Ona není člověk, že? A Cody..On je vlkodlak?" tuhle větu říkal pomalu. Nebyl si jistý, jestli nemluví o kravinách, jen mu to logicky sepínalo tak, jak se to učil. Vlastně mu i docházelo, že ho Cody mohl zabít, a že měl štěstí. V Hloubi duše však pocítil, že doufá, že má pravdu, protože by to znamenalo, že je živý.
,,Těší mě, Connora. Můžeš mi říkat Thomas," usmál se na něj. Přišel mu trochu jako křehké mládě. Křehké mládě, o které je třeba se postarat. ,,Ne, ona není člověk. A on... jestli myslíš toho černého vlka, který vyběhl před bar, tak ano. On je vlkodlak. Jí se zeptej sám, co je zač." Náhle ale zvážněl. ,,Poslouchej. Vlkodlaci jsou stejní jako ty nebo snad já. Mají hlad, žízeň, mají sny. Neublíží ti, pokud se ovládají. To, co se dnes stalo, způsobil démon. Hodně silný démon. Jinak by se vlkodlak dobrovolně tak veřejně neproměnil a neukázal. Pokud ho znáš a neublížil ti doteď, nejspíš to nikdy v plánu neměl. Nejsou zlí, jsou oběti. Trpí svým osudem. Pokud se tomu svému příteli, nebo kdokoliv to je, začneš teď stranit protože je vlkodlak, zraní ho to a nezáleží na tom, jak dobře se znáte a nebo ne. Oni... takoví jsou. Sledoval jsem je dost dlouho. Věř mi, že vím, o čem mluvím." Dotkl se jeho tváře. ,,Přeji ti štěstí, Connore. Dnes jsi ho měl, nezapomeň na to. Pokud to půjde, vyhni se démonům." S tím... zmizel. Connor osaměl na záchodcích. Jak ironické, že ano?
Connor osaměl. Ještě chvíli stál a jen mlčky sledoval místo, kde anděl ještě před chvílí stál. Pak si najednou uvědomil, že někdo buší na dveře. Bylo zamčeno. Úplně na to zapoměl. Rychle se rozběhl ke dveřím, které poté odemkl a prudce uhnul stranou nějakému borečkovi, který se dušoval, že ho zbije, jakmile se vyprázdní. Na to Connor čekat nehodlal. Rychle se vytratil a vrátil se za onou dívkou, se kterou sem přišli. Tak nějak tušil, co čekat. I tak si ji chtěl vyslechnout taktéž. Co se Codyho týkalo, byl nervozní. Nevěděl, jestli bude schopný ho vidět hned, naposledy se s ním však neviděl. Nechtěl ho odstřihnout jen proto, že je jiný. Ne, dokud si nepromluví. Třeba mu sám řekne, co se stalo. Byl by za to vděčný. Ale třeba bude zatloukat. Každopádně byl zvědavý. Usadil se na svou židli a přitáhl si svůj už značně vychládlý hrneček. ,, Omlouvám se, trochu se to protáhlo. Chtěla jste mi něco říct? Jmenujete se Cara že? Já jsem Connor, předtím jsem se nepředstavil" Pousmál se
Po celé té době konečně věděla, jak se muž jmenuje. ,,Těší mě." řekla přátelsky, ale teď k tomu hlavnímu. ,,Nuže o Codyho se bát nemusíte." zadívala se při tom Conorovi do očí. ,,Jsme totiž.. No.." podrbala se na hlavě. Ještě váhala co řekne. Ale Connor si zasloužil vědět pravdu. I když ho znala sotva pár hodin, s Codym se zjevně znali delší dobu. Trochu se k němu přiblížila. Přece jen by nebylo dobré zařvat na celou kavárnu, že tam sedí vlkodlak. No vidle by na ni asi nevytáhli, ale problé by to byl. ,,Cody a já jsme totiž vlkodlaci. Ta vlna která projela městem. Zasáhla nás. Proto se tam Cody proměnil." řekla a odtáhla se od něj. ..Ale nemusíte se vůbec ničeho bát." snažila se to uklidnit.
Connor ji tiše sledoval a čekal, co mu řekne. Když domluvila, vypadal klidný. Vlastně už věděl, co má čekat. Mírně přikývl a napil se. Pak pomalu vydechl. ,,Takže, je v pořádku. To jsem rád. Asi jsem vám zařídil nepříjemnosti. Vsadím se, že jste tady ne snad, kvůli mému duševnímu zdraví. Jde jen o to, abyste se ujistili, že nebudu mluvit, mám pravdu?" Skoro s ledovým klidem se opřel o opěradlo židle a vydechl. ,,Nemusíte se bát, neohrozím vás, pokud se nebudete snažit vy ohrozit mě. Chci jen žít svůj život. Tak jako dřív. Beze strachu" Connor si zjevně nebyl tak úplně jistý, co by Cara udělala, kdyby nespolupracoval. Byl však dost chytrý na to, aby to nepokoušel.
Byl docela klidný na to, co mu pravě řekla. Že by mu ten druhý muž něco řekl? To se asi nikdy nedozví. ,,Neboj, není čeho se bát. Taky jsme dá se říct lidi a neubližujeme. A taky bylo by lepší pro nás oba, kdyby jsi o tok tedy nemluvil no." usmála se na něj. ,,Je mi líto, že jsme se vlastně poznali takhle. Snad to ani neovlivnilo vaše názory na Codyho. To mi připomíná, bylo by asi lepší, kdyby Cody nevěděl o tkm, že tohle víte." zamrklala na něj a dopila její kávu.
Connor tiše poslouchal a pak přikývl. ,,Jistě, rozumím. Nebudu o tom mluvit, dokud se nezmíní sám. Ale lhát mu nebudu" Mohlo tohle nějak změnit jeho názor na Codyho? Nejspíš ne. Zas tak dobře ho neznal, takže si názor teprve utvářel. ,,Co se týče vašeho tajemství, mám pusu na zip." pousmál se. Stále si ji ovšem mírně měřil. Poté dopil i svoje pití a mávl, že bude platit. ,,Děkuju, že ste mi to objasnila. Vážím si toho. Kdybych jako člověk mohl někdy pomoct, klidně zavolejte." Sáhl do kapsy a tentokrát opravdu vytáhl vizitku. Položil ji ke Caře na stůl. Bylo tam jeho číslo, i když pracovní. Soukromé tak často nedával. ,,Pokud dovolíte, půjdu. Nechci vás dál zdržovat. Přeji hezký zbytek večera" Usmál se. Pak zaplatil a vydal se domů. Na tom, že by si nejraději lehl do postele, se nic nezměnilo.
Celkem ji překvapilo, jak to celé bral. Byl to milý muž a Cara se s ním rozloučila. Když brala se stolu jeho vizitku, zezelenala. On byl veterinář? Proč? Asi to nemění její pohled na něj. Ovšem jestli na ní někdy vytáhne jehlu? Jen představa ji způsobovala nepříjemné mrazení v zádech. Sama už v kavárně zůstat nechtěla. Pomalu se zvedla a zamířila domů. Konečně se vyspat.