Nějakou chvíli byla sama. Nikdo ji nerušil. Bylo však slyšet, že v celém komplexu úplně sama není. Kroky, nějaké šramocení a sem tam trocha mumlání za dveřmi. Vážně to byl jen shluk vzdálených zvuků. Nakonec se však kroky přiblížily ke dveřím jejího pokoje. Někdo vzal za kliku a pomalu otevřel. Muž, který vešel ji byl pravděpodobně cizí. On sám si neuvědomoval, že by ji někdy dřív viděl. Když si všiml, že je vzhůru, na tváři se mu objevil mírný úsměv.. ačkoli věděl, že onen nepříjemný okamžik, kdy ji bude muset odhalit pravdu se blížil. ,,Prosím lehněte si, musíte být pořád zesláblá. Včerejší zážitek vás musel vyčerpat" Pronesl trochu ustaraným hlasem a vydal se k ní blíž. Snažil se působit klidně a přirozeně. Nějak ji vyděsit byla ta poslední věc, kterou teď chtěl. ,,Mohu zkontrolovat, jak je na tom vaše ruka?" otázal se pro jistotu. Byla zlámaná a nevypadalo to moc hezky. Victor se ji snažil narovnat, hned jak dostal tu možnost. Bylo třeba jednat rychle, než kosti srostou špatně. Pak by je musel znovu lámat. Teď se však nezdálo, že by bylo něco špatně a vše se hojilo v pořádku. Vlastně v noci skoro nespal a obě dívky pro jistotu hlídal.

Victor přišel až k ní. Byl rád, že přese všechno, co měla za sebou ho poslechla. Vlastně to věci dost ulehčovalo. Přisedl si k ní, aby se nemusel sklánět. Nezdálo se mu, že by to pro ni bylo příjemné. Na druhou stranu, to že byl tak blízko být příjemné nemuselo taktéž. Teď ale nebyla doba ptát se na zdvořilosti. Neustále si opakoval, že v první řadě musí vypadat že ví, co dělá. Vzal jeji dříve zraněnou ruku do dlaní a začal ji prohmatávat a kontrolovat kosti. Ještě úplně zahojené nebyla. Proces regenerace se teprve nastartoval. Příští zranění zmizí rychleji a to další ještě rychleji. Regenerace vlastně fungovala ve smyslu, čím častěji se budeš léčit, tím rychleji to půjde. Podobně fungovala i samotná přeměna. Bylo tedy možné, že Armia ucítila ještě nějakou mírnější bolest, když vlkodlak víc zatlačil. Jak však doufal, vše se hojilo dobře. To vedle bude mít větší problém. ,,Vím, že máš asi spoustu otázek..Mrzí mě, že to takhle dopadlo." Mírně si povzdechl. ,,Každopádně já jsem Victor. Rád tě poznávám, i když rači bych byl za jiných okolností. Teď po tobě ale potřebuju jednu věc. Na otázky ti odpovím, nejdřív ale potřebuju slyšet, co přesně si myslíš, že se s tebou stalo" Byla možnost, že o vlkodlacích ví. Potřeboval zjistit, jak moc, pokud vůbec. Pomohlo by mu to v tom, jak se k ní má dále chovat.

Dveře chaty se otevřely. Cara vešla pomalu dovnitř. Byla velmi zvědavá na nové přírůstky. Taky to nechtěla celé nechat na Victorovi. Určitě měl dost starostí. Chtěla mu aspoň trošku pomoct. A taky jaké asi ty dívky budou? Protivné jako Cody? Ukecané? Rozhlídla se po místnosti. Byla prázdná. Victor asi obíhával nováčky a tak se rozhodla zatím zůstat tam a nikam se necpat.

Victor přicházející dívku slyšel, vlastně ji i cítil, takže ho nepřekvapilo že přišla. Šokovanému výrazu se však stejně neubránil. Vlastně se chvíli nezmohl na nic jiného, než na tupé němé zírání na příchozí osobu, která právě dokonale zrujnovala jeho snahu o pokud možno šetrné objasnění situace dívce, která už tak musela mít všeho plnou hlavu. A teď tam navíc stála, jak tedy odtušil ze slov vlkodlačice, její známá, nahá a ještě to snad vypadalo, že tedy vlkodlaky zná. V tu chvíli odignoroval úplně všechno co řekla a jako první s s hlasitým povzdechem stiskl kořen nosu. ,,Zdravím.. vybrala sis skvělý čas a způsob nástupu, to musím uznat" konstatoval a zvedl se. Vlastně chytl ručník, který tam byl nachystaný pro to, kdyby se jejich host chtěl náhodou osprchovat a v tuto chvíli ho hodil po Camille. ,,Aspoň se něčím zakryj.." zamručel. Chápal že je to pro ni přirozené, v tuhle chvíli to ale bylo docela nevhodné. Poté ucítil i další pach. To musela být Cara. No.. ta doufal nahá nebyla.

Tak tam ležela dál. Ona a její bolest těla, nebylo to snad jen o zraněných, celé tělo měla dolámané a záda měla ztuhlá. Stačilo by párkrát zakroužit rameny, aby se ozvalo nepříjemné křupání, to ovšem bylo to poslední, co teď chtěla slyšet a proto dál téměř nehybně ležela. Náhle se ozval hlas. Měla pocit, že to snad bude jen v její hlavě, přesto se rozhodla odpovědět. "Tak hele, chlapíku, je mi fakt mizerně a na nějaký hrátky s myslí nemám sílu, ale jestli nejseš jenom zatracenej hlas v mý hlavě, tak sem hodlej naklusat, krucipísek!" houkla na osobu, která se možná nacházela, a možná nenacházela za dveřmi. Popravdě doufala v první možnost, jelikož nějaké odpovědi by fakt přišly vhod. Mezitím se pokusila nějak dostat do sedu, jen takového polovičního, stále se opírala o stěnu, jen by ráda na svého návštěvníka viděla z jiného a přijatelného úhlu.

Docela ji překvapilo, že za těmi dveřmi stála nějaká osoba a ne jenom její výplod fantazie. Ale to víte, Zaca Efrona by uvítala v jakékoli situaci. Jenomže těmi dveřmi vstoupil trochu jiný človíček, Zacovi se sice nevyrovnal, ale koukat se na něj dalo a tak se na její tváři vytvořil spokojený úsměv, ruce si zkřížila na břichu a koukala na něj. "Dík, ty taky." šlehla po něm jedno to mrknutí, když už byli u takových pěkných komplimentů a potom se i přes neustálé vnímání bolesti snažila udržet pozornost i na tom klučinovi. Byl jí nějaký povědomý, určitě už ho někde viděla. Jenomže co si pamatovala, naposledy byla na té charitativní akci a když byla na pódiu, koukalo tam na ni několik lidí. A ona ochotně to tupé čučení oplácela. "Mám takovej pocit, že už jsem umírala i jinak, než hlady." poznamenala, zatímco se snažila ignorovat jeho prohlížení jejího děsnýho stavu. "Tyjo, a já si tě s ní skoro spletla," předstírala smutný povzdech, "ale vlastně to je dobře, páč to by nevěstilo nic dobrýho, ježišmarjá, buď rád, že tu ženskou neznáš." mávla rukou a zasmála se, načež stiskla pevně látku povlečení mezi prsty. "Jauvajs, víš jak je děsný, když se nemůžeš ani od srdce zasmát? Fakt hrůza. Jo a když pozdní oběd, kolik že je to hodin? Ne, že by mi běžel nějakej seriál, na španělský telenovely nekoukám, ale víšco, musím uložit svýho spolubydlícího a takový kejdy okolo," pronesla se značně ironickým tónem hlasu, "což mě vlastně taky přivádí k tomu, kde to k čertu jsem, a fakt doufám, že je to nějaká obdoba nemocnice, počkej, vypadá to tu jak na chajdě tety Ellie. Nejsme na chajdě tety Ellie, že ne? To místo fakt děsne nesnáším." na chajdě tety Ellie byla jednou v životě a spadla ze schodů na verandě, proto ji neměla ráda. Tehdy jí bylo asi šest, ale ono je to jedno. Ono se zdálo, že to bere vlastně docela v pohodě, ale co si budeme, ve skutečnosti uvnitř šílela a měla chuť si trhat vlasy, ale už tak ji bolelo všechno a byla docela ráda, že vlasy mezi to všechno počítat nemusela. Není všechno jako všechno! "Prayer? Hele, no jasně! A když už o tom tak mluvíme, sakra, teď bych si dala radši-" koukla na něj, "hm, spíš až po jídle. A prosímtě, kde je sakra Nino?" její zmatenost byla asi kapku nepoznatelná, ale to bylo těmi sarkastickými poznámkami, které se z ní hrnuly právě díky tomu, jak byla celá vyjukaná. V podstatě takový obranný mechanismus. "Nevim na co bych měla přicházet, napad mě zmutovanej obří vlkouš a zázrakem jsem přežila, všecko co potřebuju vědět, jsem vděčná vesmíru, nebo kdo za to může, ale teď bych ti fakt ráda oznámila něco, cos asi nečekal," zhluboka se nadechla, připravena na velké odhalení, "já byla vždycky děsně dobrá v matice." další z jejích poznámek, a tím se snažila jen zamaskovat její dokonalé hroucení a strach. Strach, který vzbuzovala vzpomínka na obrovské monstrum, určitě jí to jedno nebylo. Ale to všichni chtěli slyšet, správně? "Jestli je mi na to moc špatně nezjistíme, když to nezkusíme, tak mě sakra už chňapni a odnes, začínám z toho pokoje chytat depky. A s tím házením na gauč opatrně, už tak jsem dost rozbitá." zvedla ruce do vzduchu, připravena chytit se kolem krku svýho prince v blejskavejch džínách.