DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Pandora Benton on Jan 17, 2019 19:11:29 GMT
Měla se k odchodu, vážně si myslela, že se jí podaří odejít z těch dveří. Nepodařilo. Sotva se dostala pár kroků od gauče, Victor ji chytil za zápěstí, jeho stisk nebyl nijak pevný, snad jako by jí nechtěl ublížit. Donutilo ji to zastavit, už se ale neotáčela, zůstala zírat do podlahy a poslouchala, co má Victor na srdci. A měl pravdu. Jakmile ji pustil, ruku rychle stáhla k tělu a letmo se podívala na Caru, která promluvila. Měla toho tolik co říct, možná řvát, ale zůstala potichu. Možná toho bylo právě dost na to, aby zůstala mlčet. Ohlédla se na Codyho. Stále stála na místě a rozmýšlela nad svými možnostmi. Ale měli pravdu a ona neměla na výběr. Potom jí podal talíř se špagetami a omáčkou. "Stejně nemůžu utíkat." pronesla, tentokrát bez pobaveného úšklebku, nebo jakéhokoli výrazu, který by snad něco vyjadřoval, převzala si od něj talíř a rozhlédla se. Poté udělala pár těch krůčků a sedla si na židli ke stolu. Bok ji stále bolel, noha taktéž a ruka? Co je to vlastně za otázky, ve své podstatě ji bolelo celé tělo. To však nebylo nic v porovnání s jejími myšlenkami. "Díky." letmo se podívala po Codym, její hlas byl tichý a cítila, jako by se z ní pomalu vytrácelo všechno to, co ji dělalo Pandorou.
Post by Victor Murphy on Jan 17, 2019 19:40:41 GMT
Victor si povzdechl. Moc rád by Pandoře jakkoli pomohl ale teď nešlo prostě tlačit na pilu. Do hlavy ji díru nevymluví a přepnout se na život vlkodlaka bez toho, aby si nejdřív prošla oným smířením se taky nešlo. Musel ale uznat, že to pro něj bylo dost náročné, ještě když tuhle zprávu musel říkat hned dvakrát. Jen doufal, že dokáže být dostatečnou oporou pro všechny. Že se dokáže postarat.. Že už znovu neselže, tak jako tehdy. Myšlenky mu znovu sklouzly k onomu zvláštnímu zjevení v lese a sevřel se mu žaludek. Musel za ním. Roky.. vlastně staletí před ním nestál, ale teď měl pocit, že nemůže jinak. Věnoval pandoře ještě jeden pohled. Vypadala, že si útěk nakonec rozmyslela. To byla dobrá volba. Dokud komunikovala, byla cesta ke smíření snazší. Vydal se za Carou. Nebyl úplně spokojený s tím, že by je tu měl nechat samotné ale, nemohl řešit sám úplně všechno. Proto se na dívku naléhavě zadíval. ,,Potřebuju, abys tu pro ni byla, kdyby se cokoli dělo. Jenom.. s citem prosím. Vím, že pro tebe je to přirozená věc ale ji právě skončil život, jak ho znala.. a potřebuje, abys ji ukázala, že i tenhle život má smysl, a jak úžasný dokáže být" Mluvil tiše. Vlkodlačí schopnosti se nerozvinou hned. Pandora by je tedy slyšet neměla. ,,Spoléhám na tebe" Pohlédl ji zpříma do očí. ,,A prosím, snažte se s Codym nesežrat.." Mírně se pousmál, ale myslel to vážně. Pak se otočil a promluvil už normálním tónem ,,Musím jít, vrátím se brzo ale kdybys cokoli potřebovala, tady Cara a jistě i Cody, jsou ti k dispozici. Pokud chceš, můžu se pokusit podívat po tom tvém Ninovi, abys měla jistotu, jestli je v pořádku. Určitě se zase brzo uvidíte" Povzbudivě se pousmál. Pak se vydal ven. Pořád se necítil úplně dobře, že je tam nechává ale věřil Caře.. a popravdě už věřil i Codymu. Možná byl nevyrovnaný, zato zodpovědný a uvědomoval si, čeho je schopný. Věřil, že to zvládne.
Jistě toho teď měla Pandora na jazyku moc. Vypadala tak. Ale brzy zjistí, že být vlkodlakem není až tsk zlé. Pak zazvonil budíček v kuchyni. Lehce nadskočila, protože se zlekla. Jen to prostě nečekala. Vůně jídla jí narazila do nosu. Od snídaně nic nejedla, takže byla celkem hladová. No aspoň jí pak doma bude chutnat. ,,Dobrou chuť" popřála Pandoře, která si ten pokrm vzala. Pak se k ní přiblížil Victor, kterého si mlčky vyslechla. Ráda si vezme někoho pod křídla. Obvzlášť, když je to pro smečku a pro Victora pomoc. ,,Jistě kapitáne" zazubila se na něj. ,,Já a Cody? Ublížit si? Pfff nehrozí. Že Cody." pronesla s úsměvem a podívala se při tom na Codyho. No posnaží se, ale kdyby byla opilá, bylo by to asi jednodušší.
,,Vždycky můžeš utíkat," nesouhlasil Cody. ,,Jen musíš počítat s tím, že čím dýl budeš utíkat, tím horší to bude, až přestaneš, řekl jenom. Sám si nabral jídlo. Nakonec, byli vlkodlaci. Počítal s tím, že Pandora nebude jediná, kdo bude mít hlad. Všichni tady měli hlad. Pořád. Byl to nekonečný cyklus, kdy všichni chtěli jist. Přišlo mu to zábavné, třeba že jenom momenty. Posadil se ke stolu a pustil se do svých špaget. Ignoroval, co říká Victor a Cara, i když je slyšel velice dobře. Jestli se Victor bál, že se Cody s Carou sežere, proč je nechával spolu? Nespokojeně zafrkal a jen se podíval na Pandoru. ,,Víš, Cipísku, je tady teď hrozná hromada ženských. A tys říkala, že nemáš ráda slepičení, tak se ti k tomu, jakej mám životní příběh klidně přiznám sám, když to teda preferuješ," zazubil se na ni. Možná by ji trochu uklidnilo, kdyby zjistila, že on si prošel tím samým. Teda, na tak docela. Jeho nepokousali. Jeho prokleli.
Post by Pandora Benton on Jan 18, 2019 18:49:21 GMT
Cukly jí koutky. "Já spíš myslela skrz tu nohu," dlaň položila na svůj bok, "a tohle." pokrčila rameny. Jinak by možná raději utekla, ne daleko, vlastně vůbec, spíše jenom nahoru a do toho pokoje, který na ni uvalil depresi. Ne na moc dlouho, potom přišel Cody a její den byl náhle zase plný sluncem zalitého sarkasmu. Teď? Teď to všechno bylo trochu jinak. Ohlédla se za Victorem, který mířil ke Caře. Nevěnovala jim pozornost, raději jí poděkovala, když jí popřála dobrou chuť a pustila se do jídla. Tu si k ní přisedl Cody. Mírně zvedla hlavu a vcucla špagetu. To muselo být komické. Potom už jen poslouchala, co jí říkal a následně kývla. "Mhh, jasně." byla by i zavtipkovala, ale proteď raději držela jazyk za zuby. A jedla ty špagety. Sakra, fakt měla hlad.
Post by Cara O‘Conner on Jan 18, 2019 19:45:25 GMT
Otočila se zpátky těm dvěma. Zakručelo jí v břiše při pohledu na ty jedlíky. ,,Ani byste mi nevěřili, že mám hlad, jako vlk." pronesla a chytila se za břicho. Momentálně by byla schopná sežrat celou srnu naráz. ,,Takže mohu si prosím taky dát taky?" zamrkala na Codyho. Nebyla si jistá zda li se vůbec může přiblížit k jeho výtvoru, pokud to zrovna není objednávka v baru. To ji připomělo, že se blíží den D. Tak snad má toho doma dost. Ale to teď není důležité. ,,Jo a Pandoro. Myslím, že by bylo fajn, o tomhle nemluvit s tím chlápkem. Vlastně asi s nikým. Bude to takové malé tajemství dobře?" usmála se a udělala krok směrem ke kuchyni.
Chvilku se rýpal ve špagetách, ale pak si dokonce i vzal. Vypadal poněkud nervózně. Odkašlal si. ,,No, asi ti došlo, že jsem poněkud... Starší než vypadám. A i vzhledem ke svému věku bych dávno měl být vyrovnaný ale nejsem. Jsem si jistý, že ti někdo vysvětlí rozdíl mezi pokousaným vlkodlakem nebo vlkem jako jsem já - prokletým. Vyrůstal jsem ve městě, těsně vedle splašků a krys. Viktoriánská Anglie nebyla ani z půlky tak zajímavá, jak historikové tvrdí. A taky nenávidím steampunk." Jak by taky mohl mít rád něco, co bylo založené na období, kdy si narodil a které nesnášel? ,,Byl jsem obyčejně dělník, někdy jsem vzal práci, co se nabízela. To je ale dost nezajímavá část a tak ji přeskočíme." Podíval se po Caře. Nebyl moc nadšený že tu je, tohle vyprávěl Pandoře. Aby se uklidnila. Aby zjistila, že v tom není sama. No, co už. Teď už nemohl vycouvat. ,,Spousta lidí si často zkracuje cestu přes uličky. Taky jsem to tak dělával. A vymstilo se mi to. Když jsem chodíval chudinskou čtvrtí, vždycky jsem viděl několik žebráků, jak prosí o drobné. Málo kdo jim něco dal. Všichni jsme chtěli nakrmit svoje rodiny. Hladových krků... Bylo prostě až moc. Tak se někteří rozhodli, že si to vezmou." Chvilku mlčel, jedl. Musel se srovnat s tím, co právě plánoval říct. ,,Nechali mě ležet na zemi, vykrvácet. Dodnes se pamatuju, že to tam smrdělo jako chcanky a zvratky," oklepal se. Vážně se mu pach vybavil, jakoby byl starý sotva pár minut a ne pár desítek let. ,,Démonka, co mě našla, se zeptala na otázku, jestli chci žít. Kdo by v ten moment neřekl ano? Tak... To nějak všechno začalo. Jane. Byla krásná, ale stejně chladnokrevná a šílená jako každý jiný démon. Užívala si, když zabíjel člověk a ne vlk. Vzrušovalo ji to." Zíral na jídlo. Přešla ho chuť, když si vzpomínal, co všechno ho nutila dělat. Bylo snad logické, že byla sadista. Cody ale masochista nebyl ani vzdáleně. ,,Donutila mě zničit mou minulost, abych se neměl k čemu upnout." A stejně mohl. Jeho syn přežil, i když jeho žena... Zemřela. A spolu s ní jejich nenarozené dítě. Vždycky tvrdila, že to bude holčička. Cody jí to vymlouval a tvrdil, že se dočkají dalšího chlapce. Přivřel oči a zíral na stůl. Nebyl na tohle připravený. Teď ne. Ještě ne. ,,Zbytek příště. Když mě omluvíte, dámy," zvedl se od ani ne napůl dojezeného jídla a zamířil pryč. Nebyl schopný s příběhem pokračovat. Byl až moc živý a vyvolával moc vzpomínek. V další moment... Vyrazil do lesa. A proměnil se. Potřeboval něco ulovit, cokoliv. Cokoliv...
Post by Pandora Benton on Jan 23, 2019 20:26:36 GMT
Koukla na Caru. "Chlápkem?" chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že vlastně zřejmě mluví o jejím spolubydlícím. To se o něm zmiňovala? No jistě, nejméně dvakrát, třikrát, možná třeba víckrát, co já vím. Vlastně to bylo asi uzpůsobeno také tím, že na něj nemohla přestat myslet. Co když se tomu blbci něco stalo? Ježišmarjá, to by mu neodpustila! A sobě zřejmě také ne. Snažil se ji popohnat a ona byla pomalá. A z ní teď byl vlkodlak. Vlkodlak... Zatajila dech. Až po chvíli si uvědomila, že dýchat potřebuje. Zalapala po dechu a zavřela oči, jako by chtěla něco odehnat. To se jí před očima objevil ten obraz. Pohled na zvíře, které jí tohle udělalo. Nebo člověka? Co to vlastně bylo? "Jo aha, myslíš Nina." povytáhla jedno obočí a přikývla. Už měla otevřené oči a snažila se působit tak nějak vyrovnaně. "Nejsem přece pitomá, nebudu o tom říkat každýmu na potkání." i když utajit svému spolubydlícímu, že jste vlkodlak bude asi docela oříšek. Bude si muset něco vymyslet. Potom už pozornost věnovala Codymu. Začal totiž vyprávět a ji to opravdu zajímalo. Jenomže čím déle vyprávěl, tím více vnímala jeho změnu výrazu, neuvědomovala si, jak to muselo být bolestné. Dívala se na něj s pohledem plným lítosti, bylo to hrozné. Natáhla se, aby mohla v dlani sevřít jeho ruku, v tu chvíli se však zvedl a oznámil, že zbytek dopoví příště. Přikývla. Byla by ho objala, ale nějak se k tomu neodhodlala. A tak se s ním rozloučila pouhými slovy a poté pozornost přenesla opět na Caru. "Podívej...jsem zasvěcená, alespoň okrajově, do té celé vlkodlačí věci, a vím, že nejsem úplně v nejlepším stavu, ale je mi líp a vážně bych potřebovala vidět Nina, je jako brácha, nebo tak něco, tak... nevadilo by, kdybych vám tu třeba nechala svoje číslo, nebo něco a šla za ním?" Potřebovala ho vážně zoufale vidět a vědět, že je v pořádku. A živý. "A odvoz by se mi asi taky docela hodil." uchechtla se a dojedla své špagety.
Post by Cara O‘Conner on Jan 24, 2019 14:52:51 GMT
Všimla si, že Pandora začala až lehce panikařit, po tom co se zmínila o tom Ninovi. Že by láska? Je kruté zamilovat se do někoho, koho přežijete o několik stovek let. Mezitím si nabrala ty špagety a přisedla k nim ke stolu. Cody se rozpovídal. Podle jeho výrazu když se na ni podíval jasně usoudila, že by byl radši sám, ať si Cara zbalí saky paky a neposlouchá jeho příbeh. Ona není ten typ, který musí vyzvídat kdo si v kolika letech zlomil poprvé ruku. Jistě je dobré znát lehkou historii, ale když o ton beradi mluví, je jejich věc jestli si přejí aby to věděli i ostatní. Mlčky jedla špagety a spíš se snažila nevnímat. Od talíře ji vytrhl Cody, který odcházel. Rozloučila se a zadívala se na mluvící Pandoru. Je jasné, že dnes toho na ni bylo hodne. ,,Ne nevadí to, jen se nezapomeň zase ozvat. Kdyby bylo cokoliv s čím by jsi potřebovala pomoct, tak se na mě můžeš obrátit." věnovala Pandoře úsměv. ,,Auto bohužel nemám, ale můžu tě třeba doprovodit." zamrkala a vrátila hlavu ke špagetám.
Post by Pandora Benton on Jan 25, 2019 16:23:13 GMT
Souhlasně přikývla. "Jo, beru to na vědomí." chápala, že teď to bude asi hodně změn, i když jedna její část tomu stále nemola uvěřit. Vlkodlak? A ona? No potěš koště. Zhluboka se nadechla a kulhavým krokem odnesla talíř na kuchyňskou linku. Pohledem vyhledala nejbližší hodiny a zkontrolovala čas. Aha! Už věděla kolik je! "To je dobré, nemusíš, půjdu sama, no, tady je..." rychle na kousek papíru naškrábala své číslo "moje číslo, pro jistotu." pousmála se a nechala papírek ležet na místě s propiskou jako těžítkem. Potom už se s Carou rychle rozloučila a vydala se z chaty domů.
Post by Adrian Brennan on Mar 19, 2019 16:13:21 GMT
Adrian si vesele hopkal po lese. Dopis měl pečlivě schovaný pod bundou, aby se mu nic nestalo. On sám ale nevypadal, že by moc spěchal, ačkoli si byl vědom faktu, že má velice důležitý úkol. Po celou dobu, co vyšel z domu se nedržel žádné pěšiny. Les znal opravdu dokonale a co se pohybu v něm týkalo, byl skoro přeborník. Spokojeně se usmíval a broukal si nějakou melodii. Přitom si dával pozor, aby nelomil žádnou živou větvičku, nebo na nic nešlápl, i když teď tak brzo na jaře nebylo moc na co dávat pozor. Po nějaké době prošel kolem krmelce, který byl skoro dokonale vybílený od srnek. Napadlo ho, že by něco takového mohl vyrobit i u jejich domu. Ačkoli i tak do lesa nosili jídlo, tohle vypadalo pěkně. Když pak pokračoval dál, po chvíli už se před ním objevila chata, kterou mu máma ukazovala. Nadšeně se usmál a rozběhl se k ní.U dveří zastavil a napřed zaklepal. Zvonek tam nikde neviděl. Ruce sepl za zády a čekal,až mu někdo otevře. Pokud vůbec.
Post by Armia Wetherbee on Mar 19, 2019 16:56:30 GMT
Nevěděla, co očekávat, když se náhle objevila v chatě, ve které se probudila s tím, že je jedna z vlkodlaků. Mohla jít k sobě domů, ano.. Jenže cosi jí v tom bránilo. Pokoj, ve kterém byla, byl stále ve stejném stavu, možná ji to překvapilo. Avšak řekli jí, že je tady vítána. A tak se tady ocitla. Nikdo zde nebyl a jí to naprosto vyhovovalo. Nedokázala by teď čelit jinému vlkodlakovi. Myslela si, že to všechno zvládá dobře, ty věci s přeměnou, nesmrtelností.. Ale jen to potlačovala a bylo otázkou času, kdy všechno vypluje napovrch. Nechtěla vypadat jako slabá, jenže stejně se tomu nakonec nevyhnula. Seděla v křesle se zamyšleným pohledem a četla si knihu. V tom by až takový problém nebyl, ten byl v tom, že už hodinu četla tu samou stránku pořád dokola a prostě nedokázala ty slova vnímat. Trochu sebou trhla, když její citlivé smysly uslyšely zaklepání. Všechno bylo o moc ostřejší, až ji to děsilo. Chvíli jen tak seděla a doufala, že ten dotyčný odejde. Nakonec své zvědavosti prostě nedokázala vzdorovat. S povzdechem se postavila na nohy a knihu odložila na opěradlo křesla. S nerozhodným výrazem se vydala k hlavním dveřím, které se zaváháním otevřela a pohled jí padl na malého chlapce. No dobře, zase tak malý nebyl, ale tipovala ho na dvanáct až čtrnáct let. Na její tváři se objevil milý úsměv, s nadzvednutým obočím. ''Ehm.. Ahoj, můžu ti nějak pomoct?''
Post by Adrian Brennan on Mar 19, 2019 17:09:52 GMT
Adrian se viditelně zarazil. Asi čekal někoho jiného. Vlastně, když ho Peggy poslala za Victorem, čekal tu tak nějak jeho. Ani ho nenapadlo, že by to mohl být někdo jiný. Napřed trochu znervózněl ale pak si připomněl, že má úkol. ,, Dobrý den, já jsem Adrian Brennan. Maminka mě poslala, abych sem donesl dopis. Nevadí, že jsem přišel?" Řekl, když si trochu odkašlal. Dívku neznal a vypadalo to, že spíš, než že by se ji bál se trošku stydí. Očima mírně těkl po Chipovi. Ptáčkovi, který ho měl doprovodit. Byl by moc rád, kdyby už s ním uměl mluvit tak, jako maminka. Pak si rozepl bundu, aby vytáhl už trošku zmuchlaný dopis. ,, Musím ho předat osobně panu Victorovi. Je tady?" Snažil se působit důležitě ale dívce do očí moc dlouho koukat nevydržel. Možná to byla i podvědomá reakce. Tak nějak počítal, že když je tady, bude asi vlkodlak a vlkům by se do očí koukat nemělo. Alespoň to se učil u zvířecího chování.
Post by Armia Wetherbee on Mar 19, 2019 17:58:15 GMT
Všimla si jeho zaražení, ale nechtěla se ho nějak dotěrně ptát, ostatně.. Nakonec jí sám pověděl důvod své návštěvy. Její tvář neopouštěl úsměv, dokonce se při jeho slovech mírně zvětšil. ''Těší mě, Adriane. Já jsem Armia Wetherbee, říkej mi jak ti to vyhovuje, třeba Am.'' Představila se mu a natáhla k němu svou ruku, aby si mohli potřást. Chtěla mu tak ukázat, že rozhodně není nijak nebezpečná a že se jí nemusí bát, pokud se tedy bál. Ona sebe trochu ano. Spíše to ale vypadalo, že se stydí. ''Ale vůbec ne, jen jsem.. Nevěděla, že máš dorazit.'' Neměla to ani jak vědět, už při jejím příchodu tady nikdo nebyl a přišlo jí chlapce trochu líto. Při jeho slovech se zamyslela. Victor.. To byl ten vlkodlak, co se jí snažil šetrně vysvětlit, kdo je zač, dokud to tak trochu nepřekazila Camille, ta vzpomínka ji donutila se pousmát a zakroutiti hlavou v záporném gestu. ''Victor tady není. Vlastně jsem tu sama, ale jestli chceš, já mu ho předám.'' Avšak při jeho slovech jí vzápětí došlo, že jej pravděpodobně předá pouze Victorovi. ''A nebo tady můžeš se mnou na chvíli počkat, jsem si jistá, že se tady dříve či později objeví.'' Škoda, ani neměla na Victora telefon, aby mu zavolala. Najedou jí přišel její zbrklý útěk od všeho, jako špatný nápad, na druhou stranu by to udělala znovu, pokud by si mohla vybrat. Tiše si povzdechla a založila si ruce na hrudi. Vůbec netušila, co má teď dělat, nevěděla, kdy se Victor vrátí. Pohledem zkoumala chlapce a trpělivě čekala, jestli přijme jednu z jejích dvou nabídek.
Post by Adrian Brennan on Mar 19, 2019 20:38:15 GMT
Adrian chvíli mlčel a asi mu v hlavě šrotovalo. Pak pomalu přikývl. ,,Tak já na něj počkám" řekl pomalu a přeměřil si dívku pohledem. ,,Já vás neznám. Teda celkově neznám moc vlkodlaků ale.. no.." začervenal se, jak ztratil nit toho, co chtěl vlastně říct. ,,Promiňte" pípl a přitom si zase schoval pomuchlaný dopis. Jak si ji tak prohlížel, v očích mu hrála nejen stydlivá nátura, ale i zvědavost jemu vlastní. O vlkodlacích toho věděl spoustu ale jen teoreticky. Vlastně donedávna ani žádného neviděl. Máma se bála je seznamovat. O to víc si ale vážil úkolu, který mu svěřila. Pomalu se vydal ke dveřím, aby mohl jít dovnitř. Kolem chaty zatím jen procházel, když mu ji Peggy ukazovala. Zajímalo ho, jaká je asi zevnitř. ,,Vy tady bydlíte všichni?" Zeptal se poněkud hloupě ale když sem byl poslán, vážně čekal, že najde smečku vlkodlaků.