Jemu to vždy přišlo nepatrné, ale vážně se to dělo – věci se vracely zpátky k obvyklému. Byl všímavým, samozřejmě, banality a nepodstatné detaily prostě miloval řešit a hledat, avšak když přišlo k něčemu tak velkému, čemu se celý život vyhýbal, tak nic neviděl. Když jednou viděl Pandoru jako onu rozlítanou a nepořádnou dívku, nemohl se na ni dívat jinak, a když ji pak začal vidět jako něco, co v jeho životě patřičně chybí, co potřebuje, tak se stalo totéž. Stále se na tu osůbku v jeho náruči díval jako na poklad, jednoduše něco, co stále potřebuje. Křehkou osůbku, jemu ztracenou. K její otázce se musel pousmát, jak by se asi měl? „Měl jsem chuť si udělat tvoji kopii,“ povzdychl, ach, jak příšerné to bylo, „a tu uškrtit. Dva dny jsem hledal ovladač od televize.“ Úklid samozřejmě, ten stál za starou belu. „Kde jsi byla ty?"

Když tak přemýšlel, měl jednu Pandu u sebe. Neměl ale v plánu ji ještě škrtit, ovladač byl zatím krásně vystavený někde na stole, dokonce byl i čistý. Vzpomínal na chvíle, kdy ho aktivně hledal po celém bytě, pod gaučem, v gauči, ve stěnách, no, nakonec usoudil, že bude v jejím pokoji. Tam si zakázal chodit. Bylo to však uprostřed snídaně, kdy si chtěl vzít nůž a všiml si, že se šuplík občas zasekával. Po vytáhnutí všech šuplíků a vysypání minimálně dvaceti vidliček si uvědomil, že to byl zapadlý ovladač. Nějakým způsobem se tam seknul přesně tak, aby ho už nikdy nenašel, to kdyby si nevšiml toho detailů. A taky kdyby mu jedna z těch vidliček nezačala levitovat jako v Harrym Potterovi. Jo, pro příště by ji asi vážně uškrtil. „Už by byl mrtvej,“ dodal s úšklebkem. Už se zase začínal cítit ve vlastní kůži. Zajímalo ho, jak dlouho tam udrží ten pořádek. Ne, už by znovu tak aktivně neuklízel. Přirovnal by to k třetí světové, to trauma a zděšení už nikdy nechtěl zažít, tedy ne v blízké době. Prosil tak neviditelné bohy v to, že by vrátili všechno, čeho se ta holka dotkla, na původní místo. „Revers,“ přikývl. Možná cítil kapku hněvu z toho, že mu žádný proklatý doktor nemohl říct, kde se nějaká Pandora nachází. Ale to už byla minulost, spíše se zaměřil na ni teď, vstala. Nabídla kávu. „Jo, jasně,“ postavil se taky, namířil si to ke stolu.

V klidu se opřel o stůl, zatímco pozoroval dívku poblíž. Káva, vážně ji chtěl? Obvykle by asi řekl ne, přeci jen byla součástí jeho snídaně, obědu i večeře. Ale nemohl odmítnout, nechtěl. Bylo tu více věcí, které nechtěl – jedna z nich byla to, že z ní nechtěl spustit oči. Bál se. Mohl se otočit, ona mohla zmizet, mohl se podívat na nějaký předmět a ono by se to zopakovalo. Nevěděl, byl si však jist pouze jednou věcí, tedy tím, že tak dlouho, dokud ji bude mít na očích, tak se nic nezmění. A změny tak strašně nenáviděl, že to neudělal. Chvíli vypadala zamyšleně, nemohl se jí však divit. To on byl teď taky. Možná bylo lehké hrát, jak je vše opět při starém, avšak cítit to tak i vevnitř, to bylo něco jiného. Nechal ji, ať pokračuje v přípravě, ani jí nemusel říkat, co všechno potřebuje, nebylo to snad poprvé, co jeden z nich dělal kávu tomu druhému. „Dík,“ pošeptl, kávu si přiblížil k sobě, pak se opět otočil na Pandoru. „Měla by ses vyspat,“ navrhl. Možná by měli oba, to si ale nemohl právě dovolit. S nadzvednutým obočím sledoval její loknutí kávy, měl chuť se i zeptat. Ne, raději ne. Byla ospalá, právě přišla z nemocnice.

Obvykle by jen pokrčil rameny, řekl si, že to je její věc. Neodolal, pozvedl obočí, takhle se jí ptal, zda si je jistá, ale víc už toho dělat nemohl. Rozhodla se, dokázal s tím něco udělat? Ne, pravděpodobně ne. Uchopil se horkého hrnku, pofoukl a sledoval tekutinu, dlouho to však nevydržel. Jeden doušek, pak pohledem opět zůstal u Pandory. Stále tam byla, stále vypadala tak unaveně. Těchto detailů si všímat neuměl, ne tak lehce. Nedokázal nad tím přemýšlet dlouho, přeci jen se dívka rozhodla seskočit dolů, a když viděl, jak popadla, postavil se. Šok, musel jednat rychle, avšak uprostřed prudkého pohybu se zastavil. Ne, nemohl jednat tak prudce – opět to cítil. Brnění v ruce, zatřásl jí, klidným krokem k ní došel. „Měla bys mě poslouchat,“ zatřásl hlavou, na tváři mu opět vyrostl úsměv. Uchopil ji za bok, alespoň tak si mohl být jist tím, že mu znovu nespadne. A vedl, do pokoje. Potřebovala si lehnout, kávy měli dost.

Nějak ji zvládl do pokoje přenést. A ačkoliv se snažila bránit, nebyla moc úspěšná. Nejobtížnější bylo asi otevírání dveří, což pomocí sádry nějak zvládl. Ne nejlépe, ale zvládl, pak spolu museli překonat horu jejich věcí, které neuklidil, dokud konečně neskončili v postele. Tam ji už pustil. Úsměv na tváři mu po chvilce zmizel, nebyl na tom ještě úplně nejlépe, aby dokázal podpírat jednu osobu navíc. „Tak,“ oddychl si, „dvanáct hodin tě nechci vidět,“ pošeptal. Doufal už jen v to, že ho poslechne. Měl v plánu si taky na chvíli odpočinout, promyslet pár věcí.

Váhal. Samozřejmě to, co řekl, nemyslel nijak vážně. Dvanáct hodin? Už teď mu dělaly problém pouhé sekundy, ale věděl, co bylo dobré pro ni – spánek. On zase potřeboval… co potřeboval? Jistotu, kuráž, trochu času na přemýšlení. To všechno jistým způsobem našel u ní. Nechal ji, ať se zachumlí, nejistě pozoroval. Byla v pořádku, že? Určitě. Pochybnosti, ty ho vždy lehce vyváděly z míry, a teď, když ji viděl, tak mel rovnou několik. Ne, nechtěl ji tu nechávat samotnou, ale žádnou kameru by tam určitě nepokládal. Věděl, že to je absurdní, aby mu zmizela jen tak z postele. Stále se ale bál. Pomalu už se rozhodl, že může odejít, když v tom se ozvala. Strnul. Chtěla snad, ať zůstane? Úsměv, byla jako dítě. Oba dva byli jako děti, to bylo možná něco, co se mu na tom líbilo nejvíc. Cítil se jako nějaký strašně hloupý puberťák, který nemohl spustit oči z té holky. Z Pandory. Jak jinak. Pozvedl obočí. „Jak chceš,“ přikývl. Chvíli ji jen nevěřícně pozoroval, poté se konečně dal do pohybu. Zprvu se jen posadil na okraj postele, poté se už pohodlněji opřel o zeď. Měl ji na očích. To přeci chtěli oba, ne?

Vážně byl tohle on? Kdyby měl popravdě odpovědět, asi by řekl, že ano a zároveň i ne. Bylo to vzácné, nevídané, když dokázal natolik změknout, bylo to však i očekáváné, přeci jen byla jeho ledová zeď jednoduše rozbita na tisíce kousků. Samozřejmě ale od sebe očekával něco více, možná, když už se dokázal tak lehce položit na kolena, se mohl postavit. Odmítal. Vše bylo tak pomalé, od té jeho ruky až po změny. Nenáviděl je, jasně že, ale zároveň už chtěl zpátky svoji idylickou domácnost. Chyběl mu smích, víno, bordel, tohle mohl být snad naprostý opak, ačkoliv si nijak nestěžoval. Byli si najednou blízko, stále cítil teplo její ruky. Všechno to bylo až moc živé. Pak následoval ten její úsměv, který oplatil. Nikdy mu úsměvy nešly, ne tak moc, jak si přál, ale snažil se. A teď jeden vytvořil, jenom pro ni. V té malé místnosti v tom malém světe, který tak strašně nenáviděl. Měl chuť se tomu všemu najednou vysmát. Byl unavený, možná skoro stejně jako ona. Jen si už pomalu zvykl na to, že spánek byl cenným zbožím jeho zdraví. Opět se pousmál, když něco zamumlala, ale neptal se. Nějak věřil v to, že to vědět nepotřeboval. Pak se dokonce otočila, což zrovna nebylo nejpohodlnější pro jeho ruku, nebo třeba její. Posunul se. Blíže, aby neskončil s druhou sádrou. „Dobrou,“ zašeptal. Teď je oddělovala jen krátká mezera. Měl možnost si tak sám na chvíli přizavřít očka. Byla tam. Cítil ji.