Přikývla k jeho plánu, proto se tedy postavil a vyrazil. Ne, úplně pohodlné to nebylo, možná už jenom kvůli tomu, že cítil tu blbou náplast na svých zádech. Rovnou by si na ní rád nakreslil obrázky s princeznami, aby to k němu sedělo. Byl taková princeznička, která spadla ze svý věže a pomalu opět šplhala nahoru. Pomalu, to se mu nelíbilo. Nebylo příliš trpělivý. Vešel do pokoje, zahlédl poloprázdnou krabičku na svém stole. A první, co se stalo, bylo to, že vzlétla. Pootočil se ze dveří, aby si byl jist, že nikdo nic neviděl. Dále? Dále už nic dělat nemusel, protože se drobný předmět rozhodl vymrštit rovnou k němu. To další? Chuť omdlet, možná chuť zajít za psychiatrem. Ale stalo se – prášky měl v ruce. Jak? Nevěděl. Otočil se, dveře pokoje přivřel rukou, tu si ihned přitiskl k tělu. Opět se to stalo, a opět se to snažil nějak vysvětlit. Nešlo to. Mlčky položil prášky a otočil se pro sklenici vody, jeho nálada klesla. Pak už se jen posadil na křeslo. Přikývl, chtěla něco přečíst. „Tak jo.“ Zpod stolu vytáhl noviny, staré. Minulý měsíc. Byly to však už jen ty nadpisky, které v něm vyvolaly nemilé pocity. Vzpomínky. „Myslím, že noviny ne,“ zakroutil hlavou, proto se tedy k parapetu nahnul pro sbírku básní. Ty měl rád.

Tak tedy začal, monotónním hlasem předčítával každou stránku, chvíli si dal na to, aby si ji mohl opět přečíst. Krátké. Pomalu při tom usínal, do té chvíle, než se mu vážně podařilo opřít hlavu o opěrátko a upadnout do limba.

I Nino se probudil doma. V křesle. V teple... Pandora tiše oddychovala a byla v bezpečí. Tvrdě spala. Bolela ho záda a taky trochu tvář, protože mu sjela hlava na rameno a nyní na tvář nehezky tlačila. Malá jizvička na rtu a trochu větší na pravé tváři. Snad se někde řízl, nebo ne? Každopádně byla tma. Ač hodiny jasně říkaly, kolik je hodin, Nina to teď nezajímalo. Bylo odpoledne, ale tma byla jako ta v noci. Ano, stačilo se přesunout do postele, promasírovat tvář a spát. A Nino? Nino byl tak unavený... Tak unavený...

Nevěděl jak, ale jednoduše usnul, to ačkoliv si už několikrát řekl, že před Pandorou neusne. Ne, dokud si nebude jistý, že je všechno zase v pořádku. Bylo? Pomalu otevřel oči, slyšel Pandořiny nádechy a výdechy, dle všeho ještě spala. A pak? Pak přišel ten zmatek. Vytřeštil oči, vypadl z křesla jako nějaká kostka lega, objevil se tak na zemi, přidržoval se rukama. Co to bylo? Vzpomínky, ne, sen. Začal si vzpomínat na ten sen. Bylo to jako by tam opět byl, viděl oheň, šel dále, viděl to auto, vzpomínal si na tu cestu, nakonec nemocnice. Bušilo mu srdce, rychleji a rychleji, únava? Ne, ne, nic takového. Nakonec se zastavil u Pandory, ale tam už pomalu nic nebylo. Jako kdyby zapomínal, zapomínal? Jistěže, na své sny vzpomínal málokdy. Ale byla tam, něco s ní nebylo v pořádku. Slzy, vážně cítil slzy? Zatřásl hlavou, jednou, dvakrát. Odkašlal si. Jen noční můra, jenom blbá noční můra. Tvář měl pohromadě, ne? Dotkl se jí, vše bylo v pořádku, tedy až na jizvu, ale té si nevšiml. Žil. A ona taky. Jenže pak to přišlo, výkřik, její. Ihned se vyšvihl na kolena, aby ji uviděl. Taky se jí něco zdálo? „V pořádku?“ zeptal se, zatímco pomalu sám oddychoval. Pomalu, ale jistě zapomínal, zapomínal na všechno až na ni. To ji vážně začínal ztrácet už i ve snech?

Stával se z toho už pomalu jeho další zvyk, ptát se na tak jednoznačné věci. Měla být v pořádku? Ne, samozřejmě nebyla, když uslyšel její výkřik. V podstatě nebyl v pořádku ani jeden z nich, ještě ne. Stále měl v hlavě ty vzpomínky, pomalu slábly, pomalu zde už zbýval jen ten pohled, ten děsivý pohled na Pandoru a tu bolest, kterou při tom cítil. Ale byl to sen, že ano? Těch měl dost, určitě nemohl být posledním takovým. „Jo,“ ozval se. Byla silná, dokázala jej přesvědčit, že je v pořádku. Konečně se dal do sedu, snažil se tak ve tmě porozhlédnout. Nebyl i tohle další sen? Ne, nebyl. Rozpoznal jejich byt, a vše bylo jistým způsobem stále stejné. Neměl se čeho bát, už byl v bezpečí, dost daleko od těch nočních můr. „Nevzbudila,“ zatřásl hlavou, její hlas ho uklidňoval, „už jsem byl vzhůru.“ To, jak se ale ocitl na zemi v slzách, vysvětlit nedokázal. Díkybohu byla tma. „Už je to v klidu,“ ujistil ji, spíše to však bylo pro něj. Promnul si tváře, povzdychl.

Do ruky vzal knihu, kterou několik hodin zpátky předčítal, pak se konečně postavil a posadil zpátky do křesla. Pohodlné, tak pohodlné. Připomínalo mu to ale tu chvíli, kdy z něj také i vypadl, na ten šok, pomalu ale už nebylo na co vzpomínat. Pohodlně si opřel hlavu, zahleděl se do tmy. Kolik tak mohlo být? Nevěděl, nějak se o to právě nezajímal, přeci jen měl volno. Krásnou dovolenou, protože asistentka šéfa se stala na chvíli nezvěstnou a protože měl tu blbou zlomenou ruku, kterou pár sekund zpátky docela blbě využil. Takhle se asi rychle nevyléčí. Pak se ozvala její odpověď, to jenom zatřásl hlavou. Jako kdyby jej měla vidět. „Prostě jsem se vzbudil.“ Ne, nepotřeboval se jí vylívat s tím, že mu zdály nějaké špatné sny. Nic to nebylo.