Ospalost měla docela velký vliv na jeho vnímání, to bylo snad nulové. Zaměřit se tak mohl pouze na tři body – Pandoru, sebe, a tu vzdálenost, která je dělila. Obvykle, kdyby k Pandoře cítil onu známou vlnou pomyslné nenávisti za to, co spáchala, tak by se asi zahrabal pod postel. Teď, když ale cítil jen stesk a nedávné vzpomínky, tak nedokázal zareagovat. V hlavě mu panoval zmatek, přesně takový, který mu libovolně tahal za provázky. A zdravý rozum byl tou poslední věcí, kterou by snad mohl najít. Opět si promnul oči, pročísl vlasy v naději, že by se dokázal přivést zpátky do bdělého stavu, což zrovna nezapracoval tak, jak si přál. Oddychoval, vyčkával na její odpověď, která jej zmátla ještě více. Odsunul se k okraji postele, aby mohl položit nohy na zem, konečně. Věnoval jí tak prostor, který zjevně oba potřebovali. Nebo alespoň on. Co si to myslel? V mysli by se hlasitě smál, zatímco by si pomalu kopal hrob pro svoji hrdost. Stále se cítil i unaven, avšak spánek byl teď tím posledním, co chtěl. Otočil se na Pandoru, na tváři mu hrál docela zmatená výraz. „Jestli něco budeš potřebovat, řekni.“ Věnoval by jí i starostlivý pohled, to tedy kdyby nějaký znal. Nic víc asi udělat nemohl, dle všeho stále cítila bolest. Proto se nabídl, přeci jen tam venku mohlo být něco, co by alespoň lehce pomohlo, nechalo ji se vyspat. To on taky potřeboval.

Zatřásl hlavou, tentokrát si promnul celý obličej, pak už si jen zívl. To zívnutí z něj zjevně vypudilo poslední kapky únavy, protože zase konečně cítil vlastní obličej. A nohy. V podstatě už to byl zase Nino, ten nový Nino, z kterého se brzo mohl stát nějaký úžasný rytíř v bavlněném brnění a s červenými punčochy. Ale nebyla to zrovna chvíle, kdy by si chtěl kritizovat šatník, ba naopak, po spatření kupy prádla, na které jeho nohy usedly, měl chuť kritizovat prázdnotu jiného šatníku. Neučinil tak. Pár chvil věnoval tedy prázdnotě, očima hleděl do zdi, přemýšlel. Vážně by vedle ní dokázal usnout? Dokázal by to vlastně vedle někoho jiného? Měl pocit, že společnost nenávidí do takové míry, že by s nikým jiným ani bydlet nemohl, což jej přivádělo k dalším myšlenkám, které vyhnal. Proč právě s ní? Této otázce se vyvaroval, opět se na ni otočil, když vyřkla svá přání. Dalo se říci, že chuť uškrtit jejího klona docela rostla. Gauč? To možná bral, tedy samozřejmě, ale když přišlo k čaji, tak musel zaváhat. Kdy ho měl naposledy? Raději nevzpomínal nad svým nezdravým vztahem s kávou. A taky měl sádru, takže se modlil v to, že si ji nenamočí. „No,“ pousmál se, to spíše právě proklínal svůj výběr otázky, „dokáže tam paní dojít sama?“ No, jiná možnost zjevně nebyla, mohl by si třeba sehnat vozík, nebo ji přehodit přes ramena, ale to by asi skončil i s vyvrtnutým ramenem.

Nebylo těžké poznat, že krev Angličana u něj nehrála zrovna velkou roli, ba-li ne žádnou. Nebyl to ten typ muže, který by ráno trávil u oplatků a čaje s cylindrem na hlavě někde v čajovně, vlastně to dělal už málokdo, ale stále by přísahal, že většina těch Angličanů, které viděl, mu krásně seděla k popisu těch namyšlených nóbl lidí. „Jak myslíš,“ odfrkl si, jistým způsobem byl rád, že jeho pomoc nepotřebovala, zároveň měl ale obavy o to, zda se k onomu gauči vůbec nějak doplazí. Samozřejmě by ji asi prvně musel nechat spadnou, aby si uvědomila, že až tak silná není. Ale zvládla to, překvapivě. Stále nebyla zcela v pořádku, tomu se nedivil, přeci jen to chtělo čas, dost čau. Sledoval, jak se pomalu staví na nohy a odchází, přičemž mu sdělila své další přání. Úsměv, nepatrný úsměv. Zatřásl hlavou, postavil se a pokračoval za ní. „Jako bych měl kam jít,“ protočil očima stejně, jako ona sama před chvílí. Ne, nenechal by ji. Role se vyměnily, teď si mohla Pandora užívat pohodlí na gauči, on se vrhl do chystání čaje.

Chvíli si tak prohlížel kuchyni v naději, že se onen čaj dokáže udělat sám. To by potřeboval, protože jeho schopnost něco připravit byla minimální. Měl Pandoru, ta by to zvládla, ne? Kéž by. Povzdychl, dal se do práce a začal tím, že z poličky vytáhl hrnek. Růžový samozřejmě, ty své už dokázal poznat. Pak hrábl do krabičky něčeho, co mu vzdáleně připomínalo značku čaje, pytlík nějak zvládl hodit dovnitř. Zbytek už byl snad lehký, ne? Stačilo ohřát vodu, konvici ještě používat uměl. Tedy až tak nemožný nebyl. Čekání si zpříjemnil tím, že při její vzdušné pusince pomávl. Aby vyvětral tu její lásku, či co mu to posílala. „A ovladač,“ dodal s úšklebkem.

Tu chvilku, co se vařila voda, věnoval Pandoře, tedy spíše pozorováním Pandory. Věděl, že se mu to nepodaří, ale snažil se její stav nějak vyhodnotit. Byla zdravá? Ne, zcela ne. Co s ní bylo? Rád by věděl. Věděl ale, že vzpomínky byly něčím, co k uzdravení nevede, proto jen mlčky přemýšlel. V tom ho vyrušilo až pískání konvice, chopil se ji, tiše si zaklel, že má k dispozici jen jednu ruku, a čaj zalil. Ještě něco? Ne, asi už ne. Chopil se tedy hrnku, přičemž opět podcenil jeho teplotu, což vedlo k dalšímu nemilému slovíčku, ale docela rychle si tak uvědomil, že hrnky mají ucha. Tak jej uchytil a pomalu odkráčel ke stolku, tam ho konečně položil, aby se vrátil pro cukr a lžičku. Doufal už jen v to, že nic jiného nepotřebovala, protože se už hodlal pohodlně usadit ke stolu. „Nevím, co za čaj to je,“ pousmál se, zatímco pomalu usedával, „ale snad to čaj je.“

Měl na Pandoru docela dobrý výhled, což bylo tak jediné, co právě potřeboval. Možná chtěl i další šálek kávy, ale jeho lenost jej přesvědčila o tom, že ho nakonec vážně nepotřebuje. Stejně by za chvíli třeba usnula, pak by si mohl schrupnout na křesílku. Do té doby ale ne. Ruce složil na opěrátko židle, hlavu zase na ně, příliš pohodlné to tedy nebylo, ale viděl. A sledoval její činnost. Jeho otec by s ním samozřejmě zcela souhlasil, přeci jen jeho matku sbalil tak, že jí několik měsíců nespustil z očí. To ale nemohl být stejný příklad, ne? Určitě ne. „Nemáš zač,“ přikývl. Chtěl vlastně i říct to, ať mu příště řekne, na který zrovna má chuť, v blízké budoucnosti se ale neviděl, jak chystá další čaj. No, jestli hodlala zůstávat v tomtéž stavu, tak asi jo. „Dostalas nějaký prášky?“ otázal se nakonec. Chvíli se té otázce i vyhýbal, ale její stav jí přesvědčil o tom, že něco potřebuje.