DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Okolo města se táhne les, který je přerušen pouze silnicí, která sem vede. Kdyby nebylo Heathens na vyvýšeném místě, nejspíše by sem kvůli stromům ani nedopadalo světlo. Jedná se o různé stromy, ať už smrky, buky, břízy nebo modříny - jedná se o les smíšený. Ačkoliv někteří obyvatelé vykáceli dříve všechny stromy krom smrků, s myšlenkou monokultury, z nějakého záhadného důvodu se vrátily i stromy listnaté. Občané se vzdali pokusu těžit a nechali stromy tak, jak měly být. V lese je neskutečně mnoho zákoutí, na některá lidská noha nikdy nevstoupila. Některá z těchto míst dříve i patřívala k městu, ale nyní jsou opuštěná za hradbami stromů. Les není udržovaný a proto nedoporučujeme se pohybovat mimo vyšlapané cestičky. Signál tu totiž nefunguje a ne jednou tu zmizel nějaký nepozorný turista. Někteří tvrdí, že za to nemohl les, ale něco jiného. Kdo ví?
Post by Peggy Brennan on Oct 20, 2018 21:21:18 GMT
Dlouhé, dlouhé nožky. Nastražené uši a zvědavé oči. Laň zlehka našlapovala a mířila si to k jednomu ze zákoutí lesa. Nezdálo se, že by snad očekávala přítomnost. Zvláštně v momentě, kdy se zastavila o kamene, který už seskočila na lidských nohou. Sehnula se pod něj, vytáhla batůžek s oblečením a nasoukala se volného trika, spodního prádla a kraťasů. Navzdory zimě přešla bosky skrz potůček, který jí stál v cestě a sykla, když šlápla na jeden ostřejší kámen. Nezdálo se ale, že jde o velký problém, brzy totiž pokračovala v cestě - v cestě mimo všechny lesní cesty a že jich tu v okolí byla spousta.
Post by Victor Murphy on Oct 20, 2018 21:46:36 GMT
Les byl v noci tichý. Vypadal, jako opředený tajemstvím, které s ranními paprsky mizelo. Victor už dávno nevěřil na pohádky. Tajemný les v něm ale stále probouzel jistý pocit okouzlení malého, nadšeného dítěte, sledující maličké světlušky, myslíc si, že jde o bludičky. Procházel po pěšince. Prsty přejížděl lístky stromů, které se teprve snažili, vydobýt si své místo ve světě, vedle svých vzrostlých příbuzných. Bylo to dlouho, od doby, kdy tu byl naposledy. Spousta věcí se změnila, ale les vypadal stále stejně. Alespoň on měl ten pocit. Mírně zakláněl hlavu a nasával jemné pachy. Skrz koruny stromů na jeho tvář dopadalo měsíční světlo v mozajce, způsobené spletitými větvemi už téměř holých stromů. Pak se ale zastavil. Nebyl sám. Osobu cítil už z dálky. Otevřel oči a s jasným cílem se vydal směrem, ze kterého vítr vůni přinesl. Když siluetu spatřil, zrovna seskakovala z jednoho z kamenů. Zastavil a jen dívku pozoroval. Nechtěl ji rušit, ne v téhle chvíli. Vždy obdivoval, jak krásná a ladná druidí proměna je. Když se dívka oblékla a vydala se dál, Pomalu se vydal za ní. Sešel z cesty tak jako ona a mírně přidal do kroku. Docela ho zajímalo, co tu v tuhle hodinu dělá, i z toho důvodu ji zatím neoslovil, i když ji neplánoval dál tajně sledovat nějak dlouho.
Post by Peggy Brennan on Oct 20, 2018 22:04:18 GMT
Druidka se příliš nerozhlížela. Neměla důvod cítit se ohroženě a taky se tak ani necítila. Ačkoliv nebyla paní lesa, bylo tu opravdu malé pronceto, že na ni něco vyskočí zpoza stromu a pokusí se jí to ublížit. Peggy to velice dobře věděla... les stál na její straně. Alespoň nyní - byla jediná, kdo se o něj staral. Nejspíše i proto byla překvapená, když k ní nepřišlo žádné zvíře. Liška, srna, ani sovu nezahlédla. Tak nějak tušila, co to znamená. Někde okolo byl lovec, kterého se ta zvířata bála. Proto se dnes držela dál, proto odmítala jí k Peggy blíže. Neměla ráda bezdůvodné lovce, ale jinak... jí nevadili. Každý musel jíst, každý musel nějak přežívat. Přesto poněkud znervózněla, když si uvědomila jeho přítomnost. Zastavila na místě a přejela pohledem okolí. Před sebou. Věděla ale, že nic nezahlédne. Jak by taky mohla. Pokud ji něco sledovalo, šlo to za ní. Otočila hlavu a podívala se přes rameno. ,,Připadám si... jako Karkulka na cestě za babičkou. Akorát místo košíku batoh."
Post by Victor Murphy on Oct 20, 2018 22:24:27 GMT
Dívka chvíli šla, nevypadala, že by něco tušila. Pak se ale zastavila. Vlkodlak cítil její nervozitu. Už o něm ví. Byla to jen otázka času. Jeho záměr však ani nebyl v tom, tajně ji sledovat. Mířil k ní stále stejným tempem. Nezpomalil, nezastavil. Neměl důvod. Když se otočila přes rameno, nesnažil se schovat. Udělal dalších pár kroků přímo k ní, a poté se zastavil, aby ji stále nechal dostatečný prostor. ,,Hádám tudíž, že se ode mně čeká role zlého vlka." odtušil z jejích slov a rozpoložení. Mírně se při tom pousmál. ,, Vaše přirovnání však není úplné, chybí vám červená čapka. Proto dovolte i mně jisté odchylky od originálu"
Post by Peggy Brennan on Oct 20, 2018 22:47:53 GMT
Zamrkala a sledovala zrzavého muže, jak se blíží. Otočila se k němu ale čelem a hrudí, aby se na něj nemusela dívat přes rameno oděné jen v ošklivém triku. ,,Mám ráda zlé vlky. Za jistých okolností. Lidem jako jsem já většinou neubližují," přivřela oči v úsměvu. Ocenila, že zastavil v dostatečné vzdálenosti. Nejspíš na ní byla ta úleva i vidět. Přejela si jazykem po vrchním rtu a zamyslela se. ,,Červená čapka," souhlasila. ,,Pravda, to je rozhodně nedomyšlené." Poklepala si prstem na spodní ret. ,,Zvláštní, potkat někoho uprostřed noci. A ještě aby mi vykal. Je to hezká změna," pronesla vesele a zamávala batohem, který nyní držela v levé ruce za poutko.
Post by Victor Murphy on Oct 20, 2018 23:07:42 GMT
žena na něj působila zvláštním dojmem. Nějak si ji neuměl zařadit k charakterům, které znal. Tím byla zajímavější. Už dlouho nepotkal pro něj tak záhadnou a jedinečnou osobnost. Tedy alespoň zatím. ,,Schopnost mluvit s půvabnou ženou by měla být mužskou předností" Pokývl mírně hlavou v gestu, kterým chtěl poukázat na to, že ho její slova potěšila. ,,Myslím však, že je větší šance, setkat se v lese při měsíčku s vlkem, než s osaměle se potulující druidkou. Smím se tedy ptát, co tu někdo, jako vy v tuto hodinu pohledává?"
Post by Peggy Brennan on Oct 20, 2018 23:31:26 GMT
Naznačila nadzvednutí sukně a lehkou úklonu, kterou většinou ženy prováděly... roky, desítky roků zpět, kdy ještě nosily dlouhé sukně. V očích se jí pobaveně zablýsklo. ,,Vlci tu neběhají, pane. A když ano, nelze je postřehnout. Naučili se o sobě nadávat vědět, když kráčí v blízkosti lidí," znovu se na něj usmála. Oba dva věděli, o čem mluví. Kdyby byl obyčejný člověk, zvířata by se nebála přijít dřív. Netušila ale, jestli to je démon nebo vlkodlak. Epifanii vyloučila, ta by byla překvapená, že ji vidí - a ona se navíc teď nesnažila vidět. Na démona mluvil příliš slušně, tvářil se příliš mile. Jenže to oni uměli, proto je i teď zvažovala. ,,Ráda běhám, třebaže sama. A běhat v noci... pokud se nebojí daná osoba vlků, je to ten nejlepší čas. A co vy - nebojíte se setkání s vlkem? Třebaže maličkým?"
Post by Victor Murphy on Oct 20, 2018 23:58:04 GMT
Mírně ji přejel pohledem. I přes to, že nebyla oděna do zrovna reprezentativních šatů, musel uznat, že na osobitosti ji to neubralo. ,,Jistě, máte pravdu, zdejší vlci jsou opatrní, avšak je zřejmé, že vám nejsou utajeni. Nejspíše bych se měl cítit mírně nesvůj, ovšem, moc lidí po lese také neběhá v podobě laně. Co když mám tedy důvod bát se spíše vás?" pousmál se. Věděl co je zač. Za svůj život už se s pár druidy setkal. Připadali mu.. působiví. Od jisté chvíle obdivoval jejich učení. Konec konců, zdravý les byl jejich společným záměrem. Na druhou stranu jejich mysl nikdy tak úplně nechápal. ,, Myslím, že bych se měl představit. Jmenuji se Victor Murphy" pronesl s dalším mírným pokývnutím. Nechtěl, aby měla dívka důvod cítit se zle. Konec konců, ať už byl kdokoli, od něj ji nebezpečí nehrozilo.
,,Máte důvod se bát laně?" optala se jej. ,,Navíc... dokud nemám ostré zuby a drápy, není třeba se mě bát, ne?" věnovala mu další ze svých širokých, veselých úsměvů. ,,Těší mě, Victore," odvětila s ještě širším úsměvem na tváři. ,,Na Victora mi nepřijdete. Možná Charles nebo Eric. Ale Victor je taky pěkné jméno," připustila a spustila ruce i s batohem do klína. ,,Moje jméno je Peggy. Peggy Brannan."Alespoň momentálně to je Peggy... S tím přejela muže před sebou od hlavy až k patě pohledem. ,,Vlastně... začala. ,,Docela mě překvapuje, že někdo jako Vy přede mnou stojí jako člověk. Zvlášť takhle v noci." Ano, prakticky na sebe prásknul, že je vlkodlak. Nevadilo jí to, vlkodlaky zdráhavě obdivovala. Sama měla vlčí podobu, takže jak by ne. ,,Často je zábavnější běhat na čtyřech. Mám vlastní zkušenosti." Věnovala mu další veselý úsměv a ucouvla o jeden, dva, tři kroky. S tím se otočila. ,,Pojďte, přeci tu nebudeme stát až do svítání." Zjevně se rozhodla, že už se k němu může otočit zády.
Ano jistě, laně neměl proč se bát, když však začala vyjmenovávat jména, mírně znejistěl. Co tím chtěla naznačit? A co bylo špatného na jeho jméně? Bylo zjevné, že už si jeho maličkost zařadila, a on ji to nevyvracel. Konec konců vypadala jako inteligentní žena, takže se to dalo očekávat. ,, Jistě, běhat po čtyřech je zábavnější ale raději se představuji vzpřímeně. Přijde mi to slušnější" pokrčil rameny. ,,Navíc, vždy nezáleží pouze na tom, co chceme." Stále se snažil volit správná slova, i když měl dojem, že by snad ani nevadilo, kdyby mírně zvolnil. Dívka ho pak vybídla k tomu, aby ji následoval. Toho, že se k němu otočila zády si velmi cenil. Jistě, bylo by to lehkovážné v jiné situaci. On se ale snažil vydávat podněty, které značily, že se nemá čeho bát. A jak se zdálo, opravdu je pochopila. Vydal se pomalu za ní. ,, Kam máte namířeni, smím-li se zeptat?" neodpustil si mírně všetečnou otázku.
Peggy se naučila za svůj život riskovat. Bylo to vždy zábavnější než přemýšlet nad krokem druhé osoby, nebo snažit se vymyslet, jak v dalších deseti letech přesně ovládat svůj život. ,,Slušnější to je," připustila druidka vesele. ,,Ale pro mě to nemá význam. Někteří se běžně představují na čtyřech, protože jinak to dělat ani nemohou. Nebudu nutit srnu, aby si stoupla na zadní," zazubila se a představila si ten obrázek v mysli. ,,Vždycky záleží na tom, co chceme." Byla to první, nějakým způsobem, hluboká věta, kterou Peggy řekla za dobu, kdy jej potkala v lese. ,,Mířím domů," odpověděla bezstarostně. ,,Je zima a já nemám teplý kožich nebo bundu," zatahala se za vytahané triko, co jistě zažilo lepší časy. ,,A s člověkem nebo ne, vždy si raději popovídám nad hrnkem čokolády a nebo čaje. Zvlášť, když je druhá osoba slušná tak, až je to roztomilé," vrhla po něm přes rameno veselý úsměv. ,,Vážně, nepřijdu si na vykání zas tak stará. Vy ano?"
Post by Victor Murphy on Oct 21, 2018 11:32:18 GMT
Už poznal spoustu lidí. Někteří byli slušní, jiní už méně. Tahle dívka se však nejdřív snažila mu ukázat, že je chytřejší než on, v zápětí mu prakticky oznámila, že jde k ní domů a její následující slova mohl pochopit i jako mírnou urážku. Kdyby ovšem chtěl. Netušil, jestli je její způsob vyjadřování ovlivněn faktem, že je druid, nebo proste tím, že je žena. Obojí bylo možné. Každopádně ostatní na něj reagovali mnoha způsoby, ale označení jeho vyjadřování za roztomilé už opravdu dlouho neslyšel. Musel se mírně pousmát. Přidal do kroku a zařadil se dvedle ní. ,,Nerad bych soudil věk, jen se snažím předejít špatnému prvnímu dojmu. Znate to, tykání navrhuje muž žene, starší mladšímu.. mnoho aspektů. A stačí mala chyba, aby člověk vypadal jako neomalenec. Předpokládejme však, že jsem starší a že jsem muž." Na chvíli se odmlčel. Pak se po ní otočil a podal ji ruku, už méně formálně. ,,Victor" pronesl s přátelským podtónem.
Post by Peggy Brennan on Oct 21, 2018 14:16:29 GMT
Docela ji pobavilo, že před své vlastní pohlaví postavil, že to mají předpokládat. No, v dnešní době na tom asi už nebylo nic špatného - vlastně tvrdit, že je někdo nějakého pohlaví, je ještě neslušnější než nic jiného. No, to se nám ta doba hezky vyvíjí, že ano? Že se zařadil vedle ní jí ale zjevně ani trochu nevadilo. Jen se na něj usmála. ,,Jako neomalenec tu vypadám spíš já," pronesla s úsměvem. ,,A takové chování by si spousta vlkodlaků nenechala líbit. Jsem ráda, že mám ještě hlavu na krku," poklepala si ukazováčkem a prostředníčkem na tvář. Následně k němu nazpět natáhla ruku. ,,Peggy," stiskla mu ji. Na tváři se jí znovu usadil úsměv. ,,Každopádně... ještě jsem tě tu neviděla. Přistěhoval ses nedávno?" zeptala se. Nebo to možná bude tím, že já tu dlouho nebyla. Pokud je ale starý, měla bych ho znát... ne?,,Možná jsme se ale jen míjeli," dodala.
Post by Victor Murphy on Oct 21, 2018 15:06:12 GMT
Zahleděl se znovu před sebe a mírně vydechl. ,, Ne, je pravda, že tu nejsem dlouho. Nevím, čím je zrovna tohle místo tak výjimečné, ale začali se tu objevovat vlkodlaci bez vedení. A myslím, že není v ničím zájmu banda pudem hnaných vlkodlaků bez špetky lidskosti" Jeho hlas zněl trochu zasmušile, ačkoli se snažil mluvit věcně. ,, Jistě vám neunikly poslední problémy dřívější smečky" Jindy by takovou věc nevytahoval. Bohužel onen poslední incident otřásl celým územím. Poslední alfa byl starý moudrý muž, na němž se však čas již podepsal. Jeho postupující šílenství způsobilo disharmonii smečky, kdy chybělo jen málo k jejímu odhalení. Už to nebyla jen věc vlkodlaků. K ochraně lidí museli přispět i ostatní. I to byl důvod, proč byl tady. Něco dlužil, a přišel čas dluh splatit. ,,Po smrti alfy bylo potřeba pár věcí vyřešit. Spousta vlkodlaků přišla o zázemí, spousta se přestala ovládat.. byla nutná.. opatření pro bezpečí ostatních" vydechl. ,, Jsem tu, abych pomohl těm, co zbyli. Obzvlášť, když se objevují stále nové případy opuštěných nově zrozených vlkodlaků. " Odmlčel se. Mírně sklopil oči. Tohle místo bylo také mezi vlkodlaky označováno, jako místo s největším výskytem prokletých. To značilo problém s démony. O to víc bylo třeba obnovit na tomto území harmonii a on byl připravený pro to udělat vše, co bude v jeho silách. Do tohoto tématu však nechtěl zacházet hlouběji. Objasnil jen věci, o kterých už musela slyšet, nebo jich být svědkem. Zároveň chtěl dát najevo, že vlkodlaci mají znovu nastolený řád. Po dalších pár krocích v tichosti si z ramen stáhl koženou bundu a mimoděk ji ji podal. I když nevypadala, že by se přímo klepala zimou, přišlo mu nepatřičná, nechat ji jít jen v onom tričku.