DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Zraněný. Ten člověk nebo co to bylo byl ztraněný. To bylo to jediné, na co Marina dokázala myslet. Jeho zranění a to, že jí připadal tak bezpečný. Známý a neznámý zároveň. Popostoupila o pár krůčků zpět a zatvářila se jako pes. Jazyk jí automaticky vypadl ze zakrvavené tlamy jak se snažila tvářit přátelsky. Hrozně moc si najednou přála, aby ji ten nově příchozí pohladil a podrbal za ušima. Měla chuť se proměnit do lidské podoby a zjistit co je zač a proč se cítí jak se cítí ale alfa vedl celou situaci dobře, takže se ovládla a vyčkávala, co bude dál.
Cody se spolu s ostatními nějakým tím způsobem sešikoval do skupiny a sledoval, jak přichází ta divná osoba. Vlastně divný muž, který se zdál být jejich přítomností naprosto zmaten a vyděšen. Cody tiše zakňučel a zavrtěl ocasem. Cítil se divně, jakoby to nebyl on... a naráz jakoby to byl on jak už roky ne. Oči mu sjely k Marině, která vypadala, že cítí stejné rozporuplné pocity jako on - to aspoň odhadoval. Chtěl se jít nechat pomazlit a poplácat po hlavě. Prostě... se postarat o to, aby se ten člověk cítil bezpečně. Vždyť to teď byl Codyho obláček klidu. Takže... proč by mu to nemohl nijak oplatit? Zůstával však na jednom místě a rozhlížel se po smečce. Krom alfy zatím nikdo nic nedělal, což jej mátlo. Měli v plánu stát a zírat? No, on to vlastně dělal taky.
Našpicovala oči a upřeně se dívala na cizince. Jeho pach byl prazvláštní, ale spíš jí zajímalo, co tam vlastně dělá? Proč je tak pomlácený? A proč se děje tohle všechno? Zachovala klid a po očku mrkala po alfovi. Nemyslela si úplně, že člověk, který vidí smečku vlků jim nadšeně půjde naproti, aby je poplácal po hlavách. Ona by v jeho situaci asi měla nervy v kýblu. Usoudila, že bude prostě nejlepší vyčkat na jeho reakce.
Vtipný nebo ne, minimálně k smrti vyděšený. A když se k němu vydal přerostlí, šedivý vlk? Každý obyčejný člověk by se buď sesunul a nebo dal na útěk. Tenhle navzdory všem dříve zmíněným lidským věcem, udělal něco... jiného. Jistě, stále byl k smrti vyděšený, což z něj zajisté cítil každý z vlků okolo. Jak hezky byl překažen jejich lov. No, alespoň že ty bytosti, které měly pojít, zabily jejich zuby dříve, než nemoc rozšířily. Otázkou tedy zůstávalo... měl i tenhle potkat jejich zuby, které naprosto lehce objaly jakýkoliv krk? Záleželo na nich. Nyní ta bytost, člověk, nebo jakkoliv tomu chtěli říkat, klečela. Ruka natažená před sebou, dlaň směrem nahoru. Muž drkotal zuby, kdo ví jestli ze strachu a nebo ze zimy. Konec konců, nebyl úplně dobře oblečený a jeho oblečení brázdily rýhy po skle, kterým nejspíš propadl. Každopádně vypadal, že čeká, až se jej alfa dotkne a do té doby si dal bobříka nehýbání se. Avšak jeho oči létaly z vlka na vlka a nejvíc vyděšeně se díval právě po Marině s Codym, ačkoliv právě jeho přítomnost je s největší pravděpodobností uklidňovala. Mohl snad cítit jejich vnitřní rozpoložení? Očima kmitl i Caře, na které se chvilku zarazil a jeho obočí se trochu stáhlo. Pak ale opět zapomněl na ostatní vlky a zíral na šedivého se žlutýma očima. Ne, strach tu stále byl. Stejně jako Victor, byl by šílenec, kdyby polevil v ostražitosti a přestal se bát. Tak to nefungovalo. Jenže zvláštní, uklidňující pocit, se začal otírat i o Victorovu mysl, brzy se rozlil jako vlna po všech vlcích, nejen po Marině a Codym. Otázkou bylo, jestli to dělala ta vyděšená osoba, protože i on se nedržel tak křečovitě. Víc se uvolnil. Byl tu snad někdo další? Hrál to muž? Kdo ví, vlkodlaci nikoho nemohli cítit ani kdyby se snažili.
Čím víc se blížil, tím pomaleji šel. Nakonec pokládal tlapku za tlapkou, jako když se blíží ke kořisti. Šlo však tentokrát jen o ostražitost. Nebylo to tak, že by se bál, jen si mužem nebyl jistý, a chtěl být připravený, kdyby ho mělo cokoli náhle překvapit. Když však muž poklekl, trochu víc se napřímil a ta vteřinku zastavil, aby zhodnotil situaci. Ubožák před ním se chvěl. Tak nějak odhadl, že pokud to není strachem, bude to nejspíš zimou. Konec konců sám věděl, jak umí být zima krutá. Když byl dostatečně blízko, s hlavou hrdě vztyčenou se posadil. Se stařenýma ušima se zahleděl na ruku, kterou k němu muž natahoval. V hororu by teď asi přišel ten okamžik, kdy mu ji zdánlivě klidné zvíře, za doprovodu nějakého šíleného zvuku, puštěného až moc nahlas, uhryzne. Nic takového však nepřišlo. Victor klidně seděl, stále hodnotíc zvláštní bytost před sebou. Při své výšce se teď klečícímu muži vyrovnal. Snad ho i mírně převyšoval. K dlani nakonec pomalu natáhl hlavu, i když byl u toho značně napjatý, a špičkou vlhkého čumáku ho opatrně drbnul do jednoho z prstů. Vyděšeně ale ucukl, když se mu do hlavy vplížil pocit, který nebyl původně jeho. Byla to však otázka maximálně sekundy, než tuhle zkutečnost pustil z hlavy, pod nově nabytým náporem klidu. Tohle všechno mu najednou přišlo tak.. přátelské, a plné optimismu.. Jak mohl být tenhle zraněný muž hrozbou.. naopak by se o něj měli co nejdřív postarat. Navzdory všemu, co by kdy jindy udělal, teď mírně zavrtěl ohonem a nastražil uši. Pak ale v tu nejméně střeženou chvíli prostě zvedl packu a s touhou po pozornosti ji hrábl před sebe. Nebyl to útok, ani to nebolelo, jediný mužův nepřítel byl v tuhle chvíli tlak, kterým ho packa možná trochu převážila dozadu. Co však byl asi větší problém byla trajektorie skluzu packy při hrábnutí od břicha dolů. Tímto však povolilo veškeré napětí, které ke smečce vysílal, krom samotného pocitu klidu, který na ně působil tedy i Victor potvrdil, že nebezpečí pominulo.
Marina potěšeně sledovala, jak alfa reaguje a když povolil v ostražitosti, rozhodla se, že je na čase tomu muži pomoci. Člověk nebo ne, musel být zmrzlý. To se dalo napravit. Když však ten neznámý bude chtít. Také se pomalým krokem vydala k němu. Opatrnost už byla zcela pryč, šla pomalu jen aby ho nevyděsila. Došla až kousek za alfu, vrtěla ocasem a pořád se tvářila jako pes po misce prvotřídních odřezků. Ráda by nabídla teplo svého kožichu, aby neznámého zahřálo ale neutekl by? Každá příčetná bytost, která vyruší vlkodlaka na lovu se pokouší prchnout. Zůstala proto raději stát a jen trochu sklonila hlavu, jako by se ptala, zda smí přistoupit.
Všechno se odehrává ávalo tak pozvláštně rychle. Několik pohledů a akcí a bylo po nebezpečí. Nebo ne? I přes pocitu klidu a alfův signál se jí stejně ten člověk nelíbil. Chtěla mu pomoci, chtěla pozornost, ale i přes to mu stoprocentně nevěřila. Když si všimla Mariany, která k němu zamířila, rozhodla se, že dá nedůvěri stranou a udělala pár pomalých kroků blíž.
Cody byl neskutečně zmatený. Z toho všeho, co se dělo. Cítil tíživý klid, díky kterému by spal tak klidně, jak už dlouho nemohl. Přesto... se cítil zvláštně napruženě. Asi v reakci na to, jak se cítili i jiní vlci. Klid však všechno brzy převálcoval a zbyl jen pocit, že by se měl chovat klidně a vyrovnaně. Když začal něco podobného dělat i alfa, Codyho to jen a pouze utvrdilo v tom, že je to nyní bezpečné a může se tedy chovat tak, jak by rád. Vydal se blíž k oběma, asi rychleji než Marina nebo Victor před tím. Po cestě zvesela vrtěl ocasem. Něco ho ale uvnitř pořád nabádalo k ostražitosti, ač to ignoroval. Jistě, něco tu bylo, asi instinkt. Nebo snad zdravý rozum? To byla taky možnost. Každopádně se necítil tak úplně ve své kůži, což bylo logické. Klid byl umělý, nebyl jeho vlastní, pouze si jej vypůjčil. Ač potlačoval úplnou ostražitost, pořád nebyl jeho.
Vlci se k němu blížili. Nyní už to nebyl jen ten jeden, šedivý. Ten však zvedl packu a prakticky jej shodil na zem. Muž vážně neměl dost dobrou rovnováhu na to, aby ten roztomilý útok ustál, takže skončil na zadku. Pousmál se, asi v tom poznal něco psího. Vážně, jak málo bylo třeba, aby se z bandy vlkodlaků stali psi? Zdálo se, že jen trocha klidu a důvěry, třebaže vypůjčené od někoho cizího. On sám ale netušil, co přesně se děje a jeho oči, klidnější než před chvílí, pořád sledovaly a studovaly vlkodlaky. Pak potřásl hlavou a protřel si oči, jako jakákoliv lidská bytost. ,,Vy... nejste psi. Že?" okomentovala ona bytost očividné a dál sledovala každého jednoho z nich. Klid z nich udělal ovečky, gaučové psíky. Alespoň většinu z nich. Skutečně, co by dělali, kdyby na ně teď někdo vedl útok? Přestože se nic takového nekonalo a klid byl stále tak příjemně svůdný, některé možná napadlo, že ten člověk měl vážně utíkat. Tedy, alespoň podle pudu sebezáchovy. Místo toho seděl na zadku, klepal se zimou a očima sjížděl k Marině, která se opovážlivě blížila. Nezdálo se, že by mu nějak její blízkost vadila. Či blízkost jakéhokoliv vlkodlaka. Ne, na to byl nyní až moc uklidněný.
Alfovy oči se mírně zablýskly. Šedivý vlk se zvedl a díky oné atmosféře si ho začal obcházet až s ledovým klidem. To že byl Victor klidný však neznamenalo bezpečí. Jediné, co se dalo říct je, že absolutně nejde poznat, co se mu honí v hlavě. Stejně jako chaos zatemňoval mysl, klid zase umožňoval si věci dokonale srovnat. Vlkodlak tedy došel k závěru, že ačkoli člověka nezná, není dobrý nápad, nechat ho utéct. Věděl o nich a to znamenalo problémy. Navíc, jejich přítomností byl muž opravdu zaskočen a teď vypadal řekněme dost uboze. To že neutíkal dokazovalo jen to, že si je své moci nejspíše i vědom. A není to ledajaká moc. Faktem však stále bylo, že je minimální šance, že by tohle všechno plánoval, tudíž jim nepřišel ublížit. Byl si vědom, že klid je navoděný uměle.. a taky, že to může představovat problém. Zajišťoval vyrovnanost, soustředění a uvolněnost. Nemohl však tušit, jak se která osobnost ve vyrovnaném stavu chová. Victor teď nebral v potaz ostychy, ani nic, co mu ostražitost jindy zakazovala. Když si tedy muže obešel, ve značně těsné blízkosti, bez jakýchkoli okolku ho přitlápl k zemi a čumák mu strčil k obličeji, až chybělo jen pár milimetrů, než by se dotkl jeho tváře. Mírně zafuněl a pořádně nasál, jeho pach. Byl stále zvědaví, no a teď, teď mu zmizely zábrany. Pokud byl umělý klid navozen záměrně kvůli obraně, byla tu jedna věc, se kterou muž jistě nepočítal. Zbavil sice vlkodlaky obav a strachu z neznámého, něco však mohl alfa říct s naprosto klidným srdcem už v první chvíli, kdy muže spatřil. Odejít ho nenechá.
Marina cítila odhodlání svého alfy a sezdávala to jako rozumné. Zadržet toho člověka či co to bylo bude jistě rozumné. Ale to neznamená, že ho tu nechá zmrznout. Když alfa přimáčkl muže k zemi, chvíli počkala, pak už zcela bez ostychu přišla vedle něj a lehla si. Bokem se přimáčkla k tomu muži, aby mu nabídla teplo a přemýšlela, jestli by nebylo na čase proměnit se zpět. Stydlivost by měla jít stranou potřeboval ošetřit a na to byly potřeba ruce, ne pracky. Ale pořád si nebyla jistá, jestli by jí to alfa dovolil. Takže jen k němu stočila tázavý pohled, myslela na starost o zranění, čumákem se lehce dotkla jedné z ran a zakňučela.
Post by Camille Bellerose on Dec 6, 2018 12:49:32 GMT
Udělá několik váhavých kroků v před a zastaví se. Sklopí ouška a packou několikrát zahrabe v zemi nejistá, co vlastně má dělat. Na jednu stranu chápu potřebu své smečky dělat to, co dělá, zvláštně když jsou zahaleni tím prapodivným klidem... na druhou ale je to právě ten klid, který ji mate a to je možná právě to, proč se navzdory své povaze nevrhne okamžitě dopředu. Jakože vážně. Jestli je ten muž nebezpečný, nebo je tu okolo něho něco takového, pak se tihle vlci nechají v tom lepším případě hned zabít. Mírně sklonil hlavu a z hrdla se jí vydere další tichý sten. Ale nakonec přeci jen se přiblíží víc ke své smečce, ale nepřipojí se k tomu, to oni dělají.
Pořád ji vrtalo hlavou, co tam vlastně dělá. Přešlapovala ze strany na stranu a vymýšlela různé teorie. Z fantazírování ji vytrhl kořen, o který málem zakopla. Naštěstí se tak nestalo a nemusela se válet po zemi. Pak se zadívala zpátky na muže a vlky, co u něj byli. Pak se otočila na Codyho. Připadalo jí divné, že i on je jako kouzlem klidný. Ráda by věděla čím je to způsobeno. Bylo by fajn z něj dělat ovečku častěji.
Bylo zvláštní, že alfa měl ten pocit, že pokud si je muž své moci vědom, nechá se přirazit na zem. Stále zde však byla otázka, jestli vážně byla jeho. Mlha se zde stále spokojeně válela, ačkoliv cinkání zvonkohry dávno zmizelo. Možná vážně znamenala právě mlha ten divný klid. Možná... kdo ví. Každopádně muž beze jména přišpendlil k zemi a ten dokázal jen vyrazit ze svého hrdla přiškrcený výkřik. Momentálně už jej iluze klidu začínala opouštět, šok byl nejspíš jeden z nejlepších léků. Do muže se začínala promítat panika a neskutečný strach, který dráždil vlky v čenichu. Když se k němu ještě položila vlčice, naprosto ztuhl, nejspíš si to vyložil jinak, než že by jej snad chtěla zahřát. A mlha? Mlha začínala mizet. Možná reagovala na prolomení svého účinku, možná to byla skutečně jeho práce a nyní se nedokázal dost soustředit. Teorie vedle teorie, nikde žádné podklady na pravdivém základu. Každopádně muž vyděšeně zíral střídavě na stříbrného a bílého vlka. Klid bílou vlčici a čokoládového vlka pomalu opouštěl, konec konců, je dva pohltil první. Tedy, opouštěl je vynucený klid. Mohli se samozřejmě chovat tak jako doteď - jejich pocity se neměnily ze sekundy na sekundu, pouze nebyly utlačovány falešným klidem. Alfa byl třetí, kdo se vymanil. Ostatní? Ostatních se ještě držel.
Jakmile začal muž panikařit, Victor chvíli nechápal proč. Najednou však umělý klid zmizel a jeho hlava byla zase plně jeho. V očích se promítlo zmatení a pak kruté uvědomění toho, co se vlastně právě stalo. Prudce vycenil zuby a na muže nehezky zavrčel. Poté se ohnal a scvakl zuby po Marině, která byla až moc blízko toho divného stvoření. Kdyby to bylo nebezpečné, čert vem, že by byl v ohrožení on ale takhle by to schytala taky. Tady bylo ale něco sakra špatně. Oči mu přímo zaplály nenávistí, když si vzpomněl na ty časy, kdy neměl svobodnou vůli a někdo jiný diktoval. Tohle tomu bylo sakra podobné. Na hrátky, byl to nebo nebyl on teď kašlal. Byl jediný, koho tu cítil, navíc divně smrděl. Až se objeví někdo další, bude uvažovat nad dalšími alternativami, každopádně, když už byl tak blízko, nemělo cenu couvat. Proč taky, dostat by ho mohl i v jiné pozici, pokud byl tak mocný. Zůstal tedy stát nad mužem, připravený mu při jakémkoli nezvyklém pohybu, nebo jen grimase ukousnout hlavu. Už ho nebral jako někoho, koho si chtěl jen očíhnout a zjistit, co je zač. Do hlavy se mu nikdo cpát nebude. Nepřiznal by to ale popravdě ho dost vyděsilo, že to i po těch letech někdo dokázal. Ačkoli výhrůžně vrčel, své vnitřní já uklidnil. Stejně jako předtím ostatní svolal, teď dal najevo, že lov je u konce a můžou jít domů. Vyřešit věc s vetřelcem teď byla jeho práce a bylo na ostatních, zdali u toho chcou být, nebo mají lepší věci na práci.