DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Jakmile vydal alfa pokyn Gaston se vrhl vpřed. Teď si teprve uvědomil že úplně zapomněl na to jak vyniká v boji. Běžel přímo v před na jednu srnu který se dala na útěk hlouběji do lesa. Byla sice nemocná ale stále stala o svůj život a nechtěla se ho jen tak snadno vzdát. Díky její nemoci však brzy ztratila takový elán a rychlost a toho Gaston okamžitě využil. Díky svim silným nohám se odrazil a mohutným skokem se vrhl srně po zadní noze. Trefil šlachu. Srna začal padat. Doslova na hubu. Kvůli tomuto pádu udelali Gaston i srna docela nešikovný kotrmelec přes jeden z balvanů které byli poblíž. Cítil že si narazil zadní tlapu o něco tvrdého. Ano bolelo to ale ten adrenalin a rychlý regenerace udelali své. Když se postavil viděl jak se srna snaží utéct po třech nohách. Nebyl to už takový problém proto ji skočil po krku a zakousl ji. Ze srna vytryskla krev jako když podriznete prase. Srna byla mrtvá. Hned se otočil a dál se cestou zpět na mitinu aby se podíval zda je ještě něco potřeba.
Victor vyrazil hned po tom, co vydal povel. Neměl čas moc nad tím přemýšlet, srn bylo hodně a nemocných kusů cítil osm. Vlkodlaků bylo míň, a i když pro ně nebyl problém srny strhnout, les byl teď největší nepřítel a rozprchlé stádo by mohlo věci dost znepříjemnit. Udělal tedy pár skoků ke stádu, pak se však odtrhl stranou. Všiml si Codyho a Mariny, kteří si už každý vybral oběť. I Gaston se za jednou pustil, zatímco Cara vypadala, že se do přímého útoku moc hrnout nechce. Takže, to by byly tři srny. Pět zbývá. Rychlost byla Victorovou předností. Neměl tedy problém srny stíhat. Na žádnou však neskočil. Spíš, jakoby je chtěl držet pohromadě. Ostražitě sledoval každý jejich krok, nenechal je oddělit se od sebe, krom kusů, které už si někdo vybral. Vlastně držel stádo stále v okolí, aby měli ostatní šanci práci dokončit bez zbytečných problémů. Po tom, co uběhl nějaký čas a srny již padly, přeběhl kolem stáda a vlastně jim zatarasil cestu. Stádo zazmatkovalo a bylo složitější je udržet pohromadě, nakonec se však otočili. Vypadalo to, že tohle vlkodlak nedělá poprvé. Teď tedy srny mířily směrem ke Caře a zbytku smečky.
Marina zahlédla, co Victor dělá a rozhodla se mu pomoci. Dva ovčáci zvládnou víc než jeden. Dávala si pozor, aby se mu nepletla do cesty a spontáně si přivlastnila jednu stranu, kterou hlídala a vrčením naháněla hlídané zpět do hloučku. Srnám se nechtělo spolupracovat, dávaly jí zabrat a schytala pár tvrdých nárazů, když bokem zarážela pokusy vitálnějších kousků prchnout. Pomalu se začínala modlit, ať už to skončí, nebo jí brzy ani rychlá regenerace neochrání před vnitřním zraněním od zhmožděných a polámaných žeber.
Když se Gaston vrátil zpět do místa kde byli zbylé srna viděl že jich zbylo pět. Bílá vlčice začal pomáhat Viktorii s nahanenim, ale vypadalo to že začíná mít drobné potíže. A také si všiml srna který se proti vlcici otočila a běžela přímo proti ní. Vlastně to ani nebyla srna ale mladý hrnec a měl drobné paruzky. Gaston na nic nečekal a vrhl se po srnci. Jelikož ho měl z boční strany vyrazil k němu a skočil. Vypadalo to jakoby hrál americký fotbal a srazil protihráče. Ovšem s tím rozdílem že se do sekce okamžitě pustil zuby. Když srnec padl vysílány a mrtvý k zemi teprve se ohlizel po dalších. Bohužel si ale nevšiml že mu z druhé strany běží pořádně rozběhla srna který neměla v úmyslu zastavit.
Post by Camille Bellerose on Dec 1, 2018 22:12:53 GMT
Jednu chvíli běží bok po boku s Codym, ve druhé se smečka rozprchne. Čím více se blíží ke stádu zvířat, tím víc je pach nemoci silnější. Proniká jejím nosem, svědí ji. Z hrdla se jí vydere zavrčení, vlčice cítí snadnou kořist. Přesto však nevyběhne okamžitě vpřed, spíše se na moment zastaví, aby zhodnotila situaci, tedy alespoň v rámci možností toho, co její lidská část chce. Všimne si, o co se Alfa a Marina snaží a připojí se k nim. Tedy ne přímo k nahánění, ale běží za stádem, kam se pomalu začínají propadávat nemocné kusy. Zaměří se na tu nejblíže, jde jí po nohách. Snaží se zakousnout do jejích kloubů, strhnout ji na zem. Schytá sice pár kopanců, ale nic strašného a tak brzy leží zvíře na zemi a Camille mu prokousává hrdlo. Opět se dává do pohybu, připojuje se ke smčce, aby dorazili poslední kusy.
Neváhala ani chvíli a zareagovala na Victora. Když proti vám běží několik srnek, není to moc hezký obrázek, ale vůbec jí to neděsilo. Nechtěla aby se stádo rozuteklo na všechny strany kvůli ní. Poodskočila z trasy běžící hromady kopyt a přidala se k nahánění. Nechtěla dostat kopačku, ale nechtěla se Marině a Victorovi motat pod nohama, tak se tedy držela víc vzadu. Pokaždé když si nějaká ze srn pomyslela, že by snad mohla změnit směr a utéct jinak, prostě za ní skočila. Naznačila, že ji kousne a pořádně při tom zacvakala zubama.
Cink, cink, cink... Vlkodlaci naháněli srny, aby jim neutekly. Pranic nedbali, že nějaká z nich může někde mít mladé. Ne, nezajímala je ani bílá mlha, která se rozplazila po zemi a zhoršovala jejich vidění. Dokonce ani tichá zvonkohra. Snad ji tu někdo zavěsil? Nedaleko skutečně byl někdo další. Zvíře. Vlk, rezavý. Jeho oči pozorovaly, co se děje. Byl maličký, jeden by si ho popletl s obyčejným vlkem... Alfa však jistě věděl, kdo to je a i pár dalších poznalo jeho pach. Vlk tiše zakňučel, když padla další ze srn. Jakoby... se loučil. Bolest, kterou cítil, byla naprosto jiná než hlad a další pocity, co popoháněly ostatní. Přesto... se dal na útěk. Již brzy.
Ryleyho vedla mlha a obrys zvířete do lesa. Zvonkohra... zněla dál. Co to bylo, nějaký vtip? Zvíře však zůstávalo nahoře, drželo se daleko od vlkodlaků, kteří však jej i lidskou bytost mohli cítit. Co se asi dělo? Ryley... nejspíš žádného z vlků neviděl. Jenom mlhu a zvíře, co měl následovat. A také... slyšel onu zvonkohru. Krásný, tichý zvuk, který jej vedl skrz les. Nedovoloval slyšet to, co se dělo dál. Jednoduše nesměl slyšet, co se dělo dál. Kůň zafrkal a jen uši natočil směrem, kterým byli vlkodlaci... ale trasu nezměnil. Teď už bylo jasné, že někam Ryleyho vede.
I u vlkodlaků se něco změnilo. Srny přestaly běhat tak splašeně, tak rychle. Zvolnily. Jakoby tu bylo něco, co je náhle uklidnilo. Něco mocnějšího, než byla ona mlha. Okolo však nic nebylo. Možná to byl jen pocit? Možná jen vlci podlehli vlastní dychtivosti? Ne, něco se změnilo. Na okamžik se všechny otočily jedním směrem, jen aby zase běhaly v kolech, znovu, hnány psy, kterými se dnes alfa a Marina stali. Co se dělo? Souviselo to s mlhou? Muselo to souviset s mlhou... Jistě, proč by jinak všechno bylo náhle takovéto? Klidné? I Cody i Marina cítili větší klid v duši. Netížila je minulost, netížilo je nic. Byli tam, lovili, pomáhali lesu. Tak to bylo správně. Tak to mělo být.
Mlha se mu plazila po nohou, když skočil po další ze srn. Tentokrát to byla jedna z těch, co Cara neulovila a místo toho jim prodlužovala utrpení. Ale jeho... chuť po mase a krvi slábla. Tentokrát srnu složil rychle a zastavil se. Nastražil uši a začenichal. I přes všechen ruch cítil další bytosti v okolí. A taky další hlas, kňučení, co nepatřilo ani jednomu ze členů smečky. Cítil zmatek, ale taky divný, tíživý klid. Rád by si lehl a šel spát. Nechtěl další krev. Ale... bylo to třeba. Skolit další srnu. Cítil divné odhodlání, někde z hloubi sama sebe. Proto se dal na lov dalšího zvířete. Běhal okolo a hledal další. Přitom se cítil poněkud... osvobozeně. Jakoby vlk spal. Krásný pocit. Klid a mír, víra, že dělá něco správně. Otočil se po ostatních vlcích. Slyšeli? Cítili? Nebo to byl... jen on?
Post by Ryley Campbell on Dec 1, 2018 23:12:09 GMT
Byl v lese. Jak se tu tak rychle dostal? Cítil se divně, kráčel dál za koněm a ignoroval vše okolo, nehleděl na to, kde přesně by mohl být, zda je v lese teprve chvíli, nebo zde kráčí už nějakou dobu. Vedla ho jen zvonkohra, která se ozývala směrem od tvora. Věřil mu, překvapivě. Očekával, že jej někam vede, věděl, že má někam namířeno. A teď jej zajímalo jen to místo. Zima byla irelevantní, možná by právě teď i mrzl, to tedy kdyby nebyl v takové situaci - viděl pouze obrys a slyšel jen ladné zvonečky, nohy mu jako by samy kráčely kupředu. Občas ale i pohledem musel uhnout, byly zde ty nepatrné chvíle nejistoty, které opět zmizely. Nic tam nebylo, ovšemže. Jen pokračoval, chtěl už být na místě, zvědavostí by mohl každou chvíli snad umřít.
Victor se ohlédl na obě strany. Cara uskočila srnám z cesty a přidala se k pronásledování. Stejně tak se snažila pomáhat Marina. Dva vlci byli na tuhle práci pro tentokrát víc než dost. Zrychlil tedy a vybral si jednu ze srn. Chybělo už jen pár skoků, když si periferně všiml Gastona, ke kterému se právě řítilo zdivočelé zvíře. Vlkodlak si ho zjevně nevšiml, jelikož u něj ležela další ze srn. Stáhl uši a změnil směr. Nebyl daleko, stačilo pár skoků. Pak se po srně vrhl a vahou svého těla ji strhl z dráhy. I se srnou se svalil na zem a vlastně přes ni přepadl. Udělal dva kotrmelce, poté se mírně otřepal a zvedl se na nohy. I Srna se zvedala. Nebyla nemocná. Naznačovalo to i její chování. Ohlédl se po Gastonovi, který vypadal v pořádku. Ulevilo se mu a otočil se zpět ke stádu. Zarazil se však, než se znovu rozběhl. Stočil uši a rozhlédl se po okolí, které pozvolna zahalovala mlha. Něco se dělo. V první chvíli se mu chtělo zavrčet. Pak ho však polil stejný pocit klidu, jako všechny ostatní. Kdesi v dáli uviděl mihnout se zrzavého vlka. Musela to být Peggy. Rozeznával tenkou stopu pachu, která se k němu donesla. Trochu stáhl uši v obavě, jestli přecejen nejednal moc radikálně. Kdyby to tak však bylo, druidka by jistě zasáhla. Co ho teď mátlo byla mlha a to co ji následovalo. Opravdu cítil člověka? Tady a teď? Za tak zvláštních okolností? Ohlédl se po své smečce, která se vypořádávala s posledními zbytky nemocných zvířat. Co ho zaujalo snad nejvíc, byl Cody. Vypadal tak.. vyrovnaný. Byl to silný vlk a právě teď prokazoval svou platnost pro smečku víc než dost. Victora až zahřálo u srdce, když je všechny takhle viděl. Na chvíli se mu v hlavě opět usídlila myšlenka, že půjde dát zase všechno dohromady. Když padla poslední nemocná srna, krátce zavyl, aby ohlásil konec lovu a zároveň upozornil smečku na dění kolem. Chtěl je teď u sebe. Jakkoli dobře aura právě působila, nikdy si nemohl být jistý, jestli to není past. Tohle neznal. Postavil se čelem k pachům, které se blížili a čekal.
Post by Camille Bellerose on Dec 2, 2018 13:22:32 GMT
Poslední nemocné zvíře padlo a to znamenalo konec lovu, její vlčice by však ráda zakousla něco dalšího. Camille přesto z běhu pomalu přejde do chůze, až nakonec zastaví a nastraží uši, jako by něco zaslechla, sama si však není jistá co, jen to, že se jí pod packami objeví mlha. Tohle není přirozené. Spolu s nimi se objeví i pachy, z nichž si jeden označí jako člověčí. Zakňučí a začne se rozhlížet, ale stejně jako ostatní jí zahalí podivná vlna klidu. Zazní zavytí, to je Alfa svolává k sobě. Až se děje co se děje, tohle vyřeší jako smečka. Nebo jako něco, co se jako smečka snaží tvářit. Kdo ví. Dává se do pohybu a brzy stojí u svého hlavního vlka, nyní se již ale zaměří i na to, co se děje s Codym, kdyby ji náhodou potřeboval.
Když Viktor srazil srpnu běžící na Gastona, Gaston s sebou škubl. Trochu se lekl, když mu došlo že mohl mít vážně zranění vzhledem k tomu že by to schytal bočně do hlavy. Sice má rychle hojení, ale hlava je pořád hlava a je citlivá Jen se zadíval na alfu aby pohledem vyjádřil své díky, když v tu chvíli si všiml podivné vlny mlhy která se začínala valit pod nohama. Uvědomil si že kromě srn cítí ještě další pachy. Identifikoval člověka a ještě něco, ale nedokázal to zařadit. Ale co by tu teď vlastně dělal člověk? Bylo to celé velice zvláštní. Z přemýšlení ho vytrhli alfovi vytí které znamenalo konec lovu a splněny úkol. Rozklusal se směrem k Viktorovi a zastavil se až těsně u něj, v pohledu měl otázku, co bude dál?
Marina byla ráda, že je konec lovu. Její vlčí část by lovila dál nebo se aspoň nažrala ale Marina se naučila ovládat tak, že se držela na vodítku a příkaz alfy jí byl úlevou. Mlha co je zalila ji znepokojovala, i přes tlumivý účinek co měla. Bála se toho neznámého klidu. Bála se, že je to trik, který ji má oslabit a pustit vlka ze řetězu, to že se vlčí část stahovala pokládala za léčku. S důvěrou v ochranu přiběhla k alfovi a Gastonovi, který jí ušetřil rozpáraný bok. Po cestě ucítila známý pach. Tak přece jen se v Peggy nespletla. Zvuky zvonků však dál jitřily její strach, který ji opouštěl, ač se ho zkoušela dál držet. Zejména proto, že zaznamenala nový pach, člověčí. Kouzelná mlha, lidský pach, zvonky... Cítila se sice tak vláčně a klidně, rozumem se však držela posledních vláken obav z toho, co to zase je.
Mlha se začala ztrácet. Mizet. Bílé mléko pomalu odtékalo, kam patří. Kdo ví, třeba do vašich zítřejších cereálií... Každopádně země byla čistší a čistší a ukázalo se, že je tam třetí pach, který příjemně štípal v nose. A skutečně, divný pach, který vlka mírnil snad ještě víc než sama mlha. Jednalo se však o pach, který to způsoboval? Někdo k nim ale skutečně mířil. K celé té vlčí smečce, co se sešikovala, aby se na něj snad připravila? Inu, to co se ukázalo... na to se nedalo připravit.
Vlastně to byl člověk a vypadal velice, velice zmateně. To rozeznal každý vlk. Krom toho... byl mladý. A zraněný. Vypadal, jakoby si ho někdo vzal do parády a párkrát s ním třískl skrz sklo. O tom aspoň vypovídala proděravěná mikina. Ten člověk musel momentálně mrznout, což vlastně podporovalo to, že vypadal... nevinně? Žádný úmysl ublížit z něj nebyl cítit. Naopak, Marina s Codym měli neochvějnou chuť mu složit hlavu do klína. Zvláštní pocit důvěry zalil dvojici vlků, která nyní nebyla tak úplně vyrovnaná. Zdálo se však, že jej zalil úplně jiný pocit. V momentě, kdy vlkodlaky uviděl, pach nepach, bylo na něm vidět, že začal panikařit. Z jeho slovníku to bylo taky rozeznatelné. Předtím měl na tváři úsměv, nyní jej ale nahradilo něco jiného. Spíš vypadal, že mu zatrnulo. Seriózně zatrnulo. Nyní to byl tedy cizinec, stojící naproti smečce, která po něm mohla skočit a prakticky ho kdykoliv sežrat. Dal ruce před sebe a dal se na pomalý ústup. No, aspoň se neotočil a nezačal utíkat hned, ne? Měl dnes někdo chuť na lidské maso, co se naservírovalo přímo na podnose? Ano, ne? No, pojďte si ho vzít!
Alfa se narovnal a díval se přímo před sebe. Přesně do míst, kde ucítil další pach. Byl jiný.. zvláštní. Nic podobného nikdy necítil.. Nebo.. možná? Nad tímhle nemohl přemýšlet. Zrovna teď nebylo dobré se nechat rozhodit. Pootočil ucho po zbytku smečky, která se pomalu scházela poblíž. Uklidnilo ho to. Chtěl je pohromadě. Stále si nebyl jistý, jestli je to co se děje opravdu dobré. Hlavně to bylo neznámé, takže kdokoli osamocený mohl být v nebezpečí. Mlha začala ustupovat, až pomalu odhalila postavu, mířící jejich směrem. Victor nastražil uši. Silueta byla humanoidní, co tady však někdo takový dělal.. zrovna teď. Pomalu a pečlivě si blížícího se muže měřil. Zároveň však byl připravený téměř na cokoli. Mlha se rozplynula a oni stanuli tváří v tvář. Alfa se uvolnil. Ne, nečekaný návštěvník nepřišel škodit. O tom svědčil jeho výraz, když si smečky všiml. Vlastně to bylo dost vtipné. Nastal tu však problém. Ačkoli nevoněl, jako člověk, vypadal jako člověk.. a taky ho zjevně nikdo tady neznal. Kdo mohl tušit, co všechno by mohl říct o tom, co v lese viděl třeba mezi lidmi.. pokud se tam pohybuje. Bylo to velké, co kdyby, i tak se však nedalo ignorovat.Jakmile začal couvat, alfa se nadzvedl a rozvážnými kroky se vydal blíž k němu. Nedělal prudké pohyby, nevrčel.. vlastně se snažil vypadat da se říct.. přátelsky? Ostražitost však neztrácel. Pokud byl tenhle muž přece jen hrozba pro jeho smečku, dlouho ji nebude. O to se postará.