DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Peggy Brennan on Oct 21, 2018 16:14:33 GMT
Potřásla hlavou. ,,Měla jsem toho starého muže ráda. Byla jej škoda," povzdechla si. ,,Uměl rychle běhat a nezaskočila ho ani náhlá změna pravidel." Naklonila hlavu lehce na stranu a na okamžik přivřela oči. ,,Myslíš... pokousaných a nebo prokletých?" zeptala se jej přímo. Bundu přejela pohledem a stáhla obočí, takže vypadala lehce nesouhlasně. Zjevně reagovala na kůži Avšak přijala ji a zachumlala se do ní. ,,Díky," řekla prostě a jednoduše. ,,Jsem ráda, že tu nebudou po lesech běhat naštvaní vlkodlaci... spousta lidí jim utéct nedokáže. A chudáci zdejší astry... o úplňku se zamykají a tváří nepřítomně," zastrčila loknu vlasů na ucho. Jistě, ona mohla uletět, problém to nebyl... ale astromágové, co se po nocích toulali venkem? To byl jiný oříšek. Zvlášť když za úplňku byli nejslabší - litovala je. Bylo ale pravdou, že oni si mohli zvolit, čím se stanou. Lehká kořist pro vlkodlaky byla jen jedna z voleb. Vždyť i ona ji měla na výběr. ,,Zdejší komunita je ale poměrně... nemilá. Máme tu problém s tenebris. Baví se ničením toho, co ostatní budují. Dej si na ně pozor. I s vlkodlaky si rádi hrají - nejspíše nemají všech pět pohromadě."
Post by Victor Murphy on Oct 21, 2018 17:05:22 GMT
Dobře, tahle druidka vypadala opravdu v obraze. Nepřišlo mu, že by byla hrozbou, každopádně za pozornost stála. ,,Mám na mysli prokleté. S pokousanými je to všude stejné, tedy převážně. " naklonil hlavu a znovu se zahleděl před sebe. Jakoby spíš mluvil sám k sobě. Mohla také postřehnout, že jeho pohled často působil zasněně nebo nepřítomně. Vlastně občas vypadal, jakoby druhého ignoroval. To však nebyla pravda. Poslouchal a byl připravený reagovat, jen tak nepůsobil. Bylo to něco jako zlozvyk. ,,I dle tvých slov soudím, že tu o démony nebude nouze. Vypadá to, že tu bude ještě veselo" řekl s pohledem stále zabořeným kamsi do dáli. Pak se na ni s úsměvem otočil. ,,a mimochodem, není to pravé, ale ten výraz stál za to" neodpustil si. Byl jeden z lidí, kteří neradi kupovali drahé věci. A kůže byla drahá. Navíc, jako vlkovi by se mu taky nelíbilo, kdyby jeho kožešina vysela někde na stěně, a tak to bral i v případě jiných zvířat. Sice to nedal najevo, ale její slova mu přinesla víc starostí, než původně čekal.
Post by Peggy Brennan on Oct 21, 2018 20:50:34 GMT
Druidka... se netvářila příliš nadšeně, když zmínil prokleté a lehce potřásla hlavou. Nebyla moc nadšená z toho, že tu pobíhají proměnění vlkodlaci. Chtěla tu najít pár nadaných lidí a naučit je pár věcem, které sama uměla. Možná... možná konečně v klidu zestárnout. Nežila zas tak dlouhou dobu, ale pořád viděla umírat dost svých přátel. Nikdo by neměl navštívit tolik pohřbů. Nechápala vlkodlaky, kteří si za svůj život i našli lidské druhy a družky. Když promluvil o pravosti bundy, krátce zmateně zamrkala a pak potřásla hlavou s nově usazeným úsměvem na rtech. ,,Takhle si mě dobírat... to je ošklivější, než tykání." Přesto její tón hlasu naznačoval, že to nemyslí tak úplně vážně - zjevně jeho vtip přijala tak, jak byl. Pak se zarazila, ačkoliv pokračovala dál v chůzi. ,,Je asi docela nezodpovědné jít domů s někým koho neznám. Každopádně... tuším, že se nemám čeho bát, že?" zazubila se na něj. Pak přidala do kroku.
Post by Victor Murphy on Oct 21, 2018 21:55:06 GMT
Byl rád, že žert vzala s nadhledem. U žen člověk nikdy neví, jaká maličkost je může urazit. Když přidala do kroku, napodobil ji. ,,Nikdy neříkej nikdy, ale ne, nemám v úmyslu komukoli nějak ublížit. Možná bych přežil i kočku" zaculil se. Vlastně měl kočky celkem rád. Napětí, které cítil, když je viděl, bylo srovnatelné s nadšenci do fotbalu na zápase. Taky by se rádi zapojili, ale vlastně bohatě stačí si to představovat. Rychle zahnal myšlenku na kočky a znovu se zaměřil na cestu před sebou, která celkem rychle ubíhala. Nebyl tu moc dlouho, les už si však stihl projít, a měl celkem povědomí, kde zrovna je. Stačilo jen osvěžit paměť. ,, Předpokládám, že máš vlastní les. Asi by bylo dobré, znát jeho polohu, nerad bych nějaké problémy, co se území týče." zamyslel se potom. Nemohl se řídit něčím, co tu platilo kdysi. Věci se mění, a on to musel brát v potaz.
Post by Victor Murphy on Nov 26, 2018 21:35:12 GMT
Z kavárny do lesa už to šlo celkem rychle. Alfa zastavil na okraji a zhluboka se nadechl. Miloval tu vůni. Trouchnící dřevo a mech.. Spadané listy byly mokré a ve vzduchu šel cítit jemný chladný závan. Blížila se zima. Nejspíš začne každým dnem sněžit. Při myšlence na první sníh se zatetelil, jako malý kluk. Miloval ten den, kdy se z nebe po dlouhé době začaly snášet sněhové vločky, a válení se v závějích bylo skoro tak dobré, jako válení se v listí. Tady co slyšel byly navíc zimy pořád ještě zimy. S tím však přicházela i jistá povinnost. Jídla bylo málo, to znamená, že zvěř strádala. Doma měl však nastřádaných několik pytlů s kaštany a taky objednal nemalou zásobu sena, kterou však nechal na své chatě v lese, na jejíž koupi padla značná část jeho úspor. Ačkoli to byla investice, byla na dobrou věc, nechal totiž udělat hned několik klíčů pro každého člena smečky. Chata měla fungovat, jako takový společenský prostor, kam si mohl kdykoli kdokoli ze smečky zajít, když to bylo třeba. Pokojů tam bylo dost. Nedaleko, avšak ne moc blízko, aby zvěř rušili, začal stavět krmelec. Byl odhodlaný se o les starat, stejně jako o zvířata v něm. Konec konců si to příroda zaslouží po tom, co všechno jim poskytuje. Aniž by se ohlédl na Gastona, stáhl ze sebe oblečení, které složil a uložil k jednomu ze stromů. Potom se celkem rychle proměnil a stříbřitě šedého vlka, s téměř, jak se říká, modrými odlesky a bílou skvrnou na hrudi. Nebyl moc mohutný. Spíš měl dlouhé nohy a poměrně atletickou postavu. Ta byla ovšem pevná a v postoji jistá. Jeho šedozlaté oči v noci zasvítily. Pak se usadil a čekal na kamaráda, který ho následoval.
Když přišel k lesů stejně jako Viktor nasal ten úžasný pach lesa a svobody. Konečně byl doma a nemusel si na nic hrát. Chvíli stal a pozoroval Viktora jak sedí a zírá na něj. Chvíli přemýšlel a sám nevěděl jestli ano či ne. Od doby co byl sám se proměňovat jen velmi zřídka když to bylo nevyhnutelné. Ale teď měl zase s kým být tím čím je. Možná tomu ani nemohl věřit ale byl opět šťastný, nebo si to alespoň myslel. Byl to zajímavě blažený pocit. Po menším zaseku se také vyslikl a šaty úhledně porovnal vedle alfovich. Proměna mu trvala podstatně déle než alfovi, jelikož nebyl zvyklí tak si zaskucel bolesti a chvíli zůstal nehnute ležet aby to rozdychal. Vždy zapomene na to jaký to je bolest se proměnit. Jak ležel vrátily se mu záblesky minulosti zpět do podvědomí. Když to odeznělo tak se postavil. Byl oproti Vikimu mohutnější v hrudníku. Ne o moc, ale byl takový těžkotonážnější než alfa. Vypadal sice nemotorne, ale v běhu byl velice zdatný a obratný. Srst měl jako klasický vlk, byl trošku tmavší sedí a jediná zajímavost co na něm byla tak ta že levou zadní packu měl bílou jakoby nosil ponozku. Když stanul před alfou najednou zavetril něco zvláštního. Bylo to jako stádo srnek, ale něco mu na tom zápachu nesedělo a tak se tazavim pohledem obrátil na alfu zda si toho všiml taky.
Post by Victor Murphy on Nov 28, 2018 21:06:07 GMT
Mlčky ho sledoval. Asi se neměnil zrovna často. Nevěděl proč, každopádně, byla to jeho volba, jen cítil mírný smutek za něj. V lidském těle mu utíkalo tolik úžasných věcí. Nehnul ani brvou a dal mu čas se srovnat. Přitom jen seděl, a aniž by to dal najevo, skenoval si okolí. Přišlo to, ani nevěděl odkud. Ta vlna zodpovědnosti za zranitelného člena smečky, kterým Gaston při proměně bezpochyby byl, stejně jako kterýkoli jiný vlkodlak, jelikož během proměny se nebrání moc dobře. Pak se pomalu zvedl s hrdě vztyčenou hlavou. Trochu natočil uši a sledoval Gastonův pohled, ve kterém vězela nevyřčená otázka. Ano, o stádu věděl. Ucítil ho chvíli předtím, než se na něj Gaston otočil. Dělalo mu to mírné starosti, ještě to však nemuselo nic znamenat. Měl nutkání zavrtět ocasem a trochu si zablbnout, teď bylo však stádo prioritou, kterou si musel ověřit. Jasným pohledem dal Gastonovi najevo, ať ho následuje a několika mohutnými skoky zmizel v lese. Chvíli běžel rychle. V lese se pohyboval s jistou ladností. Vlastně vydával minimum hluku, i když se nesnažil být zticha. Po nějaké chvíli však rapidně zpomalil. Krátce začichal a vydal se doprava, už však obezřetně. Nebyli daleko, a bohužel, to co cítil nebylo dobré. Jakoby byly srny nemocné.. A to ne jen jedna. Bylo jich tam osm. Vypadaly vyzáblé a slabé. Zimu by jistě nepřežily, pokud by se ji vůbec dožily. Alfa lehce našlapoval a zpovzdálí si je prohlížel. Dával si pozor, aby se držel proti větru a nevyplašil je tak svým pachem. Takové stádo bylo problém. Čas od času bylo některé zvíře nemocné.. Něco, co se však rozšíří po celém stádě má jistě tendenci šířit se rapidní rychlostí dál. To dopustit nemohl. Lehl si a počkal na Gastona.
Když mu alfa naznačil že má jít za ním na nic n3vahal a vrhl se za ním a takřka neslušně zmizeli v křoví. Po takové dobré bylo těžké ovládat své nohy. Byl sice obratný a tak, ale už nějakou dobu se nepochyboval takouto rychlosti a už vůbec ne po čtyřech. Chvíli mu trvalo než si opět zvykl a osvojil svůj způsob běhu a utajení. Když Viktor zpomalil málem do něj narazil. Jen tak tak to ustal jelikož při tě než se mu odjela zadní tlapa na mokrém listí. Když se srovnal, tak se přikročil a následoval alfu. Nevěděl přesně co má v plánu ale vycítil že mu stádo dělá starosti a že mu je líto toho kolik kusů zvěře bude nutno před zimou strhnout. Moc dobře si uvědomoval že pokud je to nějaká nemoc tak se bude šířit a to dost rychle a proto bylo důležité co nejdřív jednat. Také si uvědomoval že by se toto stádo stejně zimy ani nedozilo. Když Viktor zalehl tak ho Gaston kopíroval jako by byl odraz v zrcadle. Jeho pohyby byli skoro tak přesně jako ty Viktorii. Jakoby věděl co má alfa v plánu a jakoby mu četl myšlenky.
Post by Victor Murphy on Nov 30, 2018 19:47:14 GMT
Victor srny ještě chvíli sledoval. Pak se opatrně zvedl a vydal se zpět ke kraji lesa. Stádo nebylo problém najít znovu, oni sami s Gastonem se o to však nepostarají. I když byli vlkodlaci, srn bylo hodně a bez zbytečného rozruchu by se to neobešlo. Po nějaké chvíli doklusal až k louce, vedoucí od lesa, nedaleko pěšiny, která vedla do Heathens. Usadil se a chvíli hypnotizovaně sledoval městečko před sebou. Vypadalo klidně, jakoby se tu nikdy nic nedělo. Zhluboka se nadechl. Pak zvrátil hlavu a vzduch pročíslo pronikavé vytí. Jeho tón dolehl bezpochyby až k uším obyvatel. Nebylo to nic neobvyklého. Lidé byli zvyklí, že v lesích žijí všemožná zvířata, mimo jiné i vlci. Pro určitou část obyvatelstva to však nebyl obyčejný zvuk. Každý vlkodlak, který byl členem smečky cítil, že je v tom něco víc. Cítili to i ti, kteří byli dost daleko, aby již vytí neslyšeli. Alfa svolával smečku.
Marina zaslechla volání svého nového alfy srdcem. Rychle dokončila mast a pak se rozběhla. Rozloučila se rychle s veverkami s tím, že prostě musí jít a pak už na nic nečekala. Když dobíhala k lesu, měla už čtyři nohy a svůj bělostný kožich s rudým křížem na zádech. Během cesty za alfou se ještě zkusila nějak zamaskovat, jako vždy, její srst budívala posměch a nežádoucí pozornost. Když k alfovi dobíhala, začala prudce brzdit. Někomu neznalému by to připadalo jako neumětelství a nešikovnost, protože to vzala přes pár kotrmelců ale byl to zámer. Potřebovala se ještě víc zamazat a zamaskovat suchou travou, hlínou a listím.
Gaston jen tiše a slepé následoval alfu. Věděl že se něco děje a že to není jen tak. Seděl a hlídal alfovi zada kdyby náhodou. Věděl že jsou v lese samy ale měl špatně tušení. Ještě nikdy nebyl členem tak velké smečky proto byl docela nedočkaví a zároveň zvědaví co se bude dít.
Tlapka za tlapkou, čokoládový vlk šel za voláním. Cvakal zuby, oči mu plály. Plály hladem. Cody vypadal... vztekle. Ano, on tak vypadal jako vlkodlak vždycky. Velký, prokletý vlk, s cáry světlých chlupů všude po těle. Pokud by ho někdo potkal, nebylo by pochyb, že to vlk není. Chvíli nadlehčoval zadní tlapu, protože se mu dnes podařilo se zranit, ale regenerace fungovala skvěle, jako snad vždycky. Žlutooký přejížděl les pohledem. Pořád mu v mase tepaly zbytky bolesti z proměny a z toho taky pocházel onen vztek. Navzdory tomu se však nyní skvěle ovládal. Tedy, nebylo jisté, jestli by se nemohlo stát to, že by snad vlku přeskočilo. To... nebylo jisté nikdy. Když konečně dorazil, vycenil zuby na Marinu a udělal pár kroků po boku smečky. Tedy, nyní tří dalších účastníků, počítaje alfu. Nakonec se však vlk posadil, hrdě se napřímil a čekal. Kdo ví, jestli bylo víc vlků, kteří měli v plánu dorazit. Zatím... jich však bylo málo. Zajímalo jej, co Victor chce. Jistě, měl právo je svolat, ale Cody teď čas se smečkou trávit nechtěl. Marinu neměl rád ze zjevných důvodů, Gaston mu nebyl nijak blízký, s Carou se vzájemně nesnesli a Camille tu nebyla. Jediná vlčice, kterou by byl ochoten pozdravit otřením se o její bok. Cody se tedy rozhodl trochu vlka popustit. Kdyby se snad mělo něco stát, ostatní by to zvládli, byl si jistý. Nechtěl s nimi ale běžet, ještě na to nebyl připravený. Nyní tedy vyčkával, vlk mu koukal z očí a čekal na Victora, který... momentálně byl pro vlčí část Codyho něco jako záchytný bod a něco, za čím měl běžet.
Post by Victor Murphy on Nov 30, 2018 20:59:25 GMT
Victor čekal. Gaston si sedl u něj a bylo vidět, že je ostražitý. Alfa si uvědomil, že je to asi poprvé, co se potká s ostatními členy smečky. Zajímalo ho, jak se začlení, každopádně jeho ostražitost pramenila z něčeho jiného. Jistě, alfovi záda nemusel hlídat, Victor si je ohlídal i sám. I tak to však bylo.. hezké. První, kdo se ukázal byla Marina. Bílá vlčice docela spěchala. Otočil k ní hlavu a nastražil uši zrovna v tu chvíli, kdy zabrzdila a předvedla dokonalou sérii kotrmelců. Bylo to.. zvláštní ale budiž, každý máme jiný styl příchodů. Mírně zavrtěl ocasem na pozdrav. To už však ucítil další pach. Byl vlastně rád, že se Cody ukázal. Zrovna u něj by i čekal, že nepřijde. Mírně si vlkodlaka přeměřil pohledem. Vypadal divoce. Dokonce to vypadalo, že mírně kulhá. Kdo ví, co za tím stálo, každopádně to byla Codyho věc. I jeho krátce pozdravil a poté se zvedl a zavětřil, jestli se neblíží i někdo další.
Když Gaston ucítil nový pach tak se díval kdo se objeví. Na kraji louky se vynořila bílá vlčice. Celkem neobvyklá barva pro vlka a také celkem vzácná. Nebyla ovšem obyčejná. Její příchod působil roztodivne a zbrkle. Upřímně nevěděl co si o tom pomyslet. Ale když se vlčice po pár kotrmelcich postavila s hnědo šedým zaprasenym a špinavým kozichem, tak pochopil proč to všechno. Jako další se objevil jakýsi vlk. Na první pohled obyčejný člen. Ovšem zraněný. Kulhal což znamenalo že je do jisté míry oslabený a v podstatě na zátěž při této akci ač mají vlkodlaci rychlou regeneraci. Když se přiblížil sálal z jeho pohledu šílenec. Neměl z toho dobrý pocit. Byl tak divoký a tvrdohlavý, působil hrozně zvláštně a nebezpečně. Ne že by se ho Gaston bál, jen věděl jaké to může být riziko pro smečku a to se mu nelíbilo. Nechal to být. Třeba se ukáže jako někdo lepší, i když o tom pochyboval. Gaston se ani nehl ani neměl, nepostavil, byl jak socha. Jen seděl a sledoval ty dva co přiběhli a dával pozor jestli se neobjeví ještě někdo. Prece jen tato akce potřebovala více členů.
Marina si pozorně prohlížela toho nového za alfou zatím co všechny přítomné zdravila. Codyho přítomnost ji překvapovala ale ne zas tak moc. Konečně měl stabilního alfu... Zase se sama před sebou musela zastydět. Ovšem to, že alfu nepozdravil, to ji popouzelo. Ať je kdo je, alfa je alfa. Neměla ráda spory ale rychle se rozhodla, že jestli budou problémy, napraví chyby minulosti a šílenci se postaví čelem hned, místo toho, aby ho chránila a snažila se jeho žití prodloužit. Možná nebyla dobrá rváčka ale alfa byl alfa. Vůdce. Měl její absolutní věrnost už proto, že díky němu nemusela zabít toho, komu léta říkala otče.