DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Plíživý klid... zmizel. Codyho hlava se na okamžik vyprázdnila. Neuvědomoval si, co to vlastně dělá. Zalapal po dechu. Hlava přestávala spolupracovat. Najednou se vrátilo všechno jako bumerang a protože byl uvolněný, vrátilo se to o dost hůř, než by jinak mohlo. Sám si nebyl pořádně jistý, jak přesně by měl zareagovat, ale... jeho tělo ho překvapivě předběhlo. Tedy, vlastně to, že se začalo hýbat samo od sebe a Cody přišel opět o všechnu nashromážděnou kontrolu. Nenenene... ne... ne, teď ne. Teď nemůžeš. Možná by i sám začal panikařit jako muž, alfa nezavrčel, ač na druhou osobu a ne na Codyho. Vlka to zarazilo, ačkoliv se to netýkalo jeho samotného, ale Codymu to dalo potřebnou skulinku k útěku. Nahota ho moc nezajímala, konec konců byl vlkodlak. Už si tak nějak zvykl, že běhá nahý po lese uprostřed noci, ale dnes byla zima, takže doufal, že někoho napadne zaběhnout... kamkoliv. Vážně mu to bylo jedno. Jeho proměna nebyla zrovna jedna z nejkratších, i když byl vlk už docela dlouho. Mohl za jeho momentální stav a možná i neshody ve smečce, které mu zrovna proměnu neusnadňovaly. Pouto bylo dost důležité a nyní bylo pořádně narušené, což pociťoval pořádně, zvlášť jako jeden z porušených článků. Když konečně skončil na kolenou, byla mu zima, ale nedovolil sám sobě se chvět ani zimou, ani bolestí svalů a jiných částí těla. ,,Victore, prosím... Nevrč na něj... kdyby nám chtěl něco udělat, už by to udělal," zamumlal Cody, s hlavou osvěženou logikou, kterou doteď postrádal. ,,Byl by někdo, kdokoliv, tak hodný a sehnal mi tepláky a tričko?" zeptal se vlčího publika, které mělo šanci na jeho náhodné proměny si zvyknout. Když cítil, že ztrácí otěže, často se změnil do lidské podoby, ve které se mu dařilo ovládat, pokud jej někdo nevyprovokoval.
Muž ležel na zemi, pod alfou, ruce nyní měl před obličejem, zjevně si jej před alfou chránil. Pud sebezáchovy, ano. Netušil, proč najednou vlkodlak tak šílí, což bylo logické - nebyl v jeho kůži. Zdál se být víc vyděšený než předtím, logicky. Pak se Cody rozhodl podstoupit drastický a dlouho trvající krok - proměnit se. To ovšem změnilo situaci, protože momentálně se mezi vlkodlaky objevil někdo, kdo mohl komunikovat a taky někdo, kdo mohl hezky rychle zmrznout. Že jste neslyšeli o tom, že v zimě ven prostě nazí chodit nemáte? No, teď už ano. Možná by vážně bylo dobré se rozejít a nebo alespoň jít do tepla, protože ne všechny zajímal Codyho zadek a další věci, co by měla vidět až jeho družka, pokud by si ji někdy snad našel. Do toho se začala obloha ještě víc zatahovat, možná že se brzy spustí přeháňka? Jéje, to bylo nemilé... tak co, směrem dovnitř?
Mužův strach vypovídalo tom, že asi opravdu není v téhle situaci nad věcí. Victorovi to pomohlo se na něj znovu dívat, jako na někoho, kdo spíš potřebuje pomoc, než že by byl odhodlaný ublížit jim. Pak se začalo dít něco za ním. Pootočil uši a po chvíli se i ohlédl. Tohle by nikdy neudělal, kdyby byl přesvědčený, že pod ním leží nepřítel. Šlo o Codyho. Vlastně to věděl už předtím, než se ohlédl, díky poutu. To mu však neukládalo dělat, že mu je člen smečky lhostejný. Sledoval jeho proměnu ale přitom stále držel tlapu na mužově hrudi a vnímal tak jeho sebemenší pohyb. Když se Cody proměnil, obrátil hlavu zpět dopředu. Překvapilo ho, že promluvil přímo k němu. Vlastně mu ale dával za pravdu. Nebyl důvod takhle muže dál hlídat. Alespoň to tak nevypadalo. Sundal z něj tlapu a mírně poodstoupil. Při tom si ještě zkontroloval, jak moc poblíž se nachází Marina. Kdyby se muž snažil utéct, moc daleko by se stejně nedostal. Přejel ostatní pohledem a skončil u Gastona, kterému dal mírně najevo, ať na něj dává pozor a pak se sám začal měnit. Jeho proměna byla vcelku rychlá a probíhala hladce a ne tak bolestivě. I tak při ní však byl zranitelný. Poté se zvedl a vydechl obláček páry. Už vypadal klidnější, než před několika chvílemi. Jako první se obrátil na Codyho, kterému musela být zima. Jistě, i jemu byla. Zažil už však horší. ,, Když půjdeš tímhle směrem, narazíš na chatu." Ukázal před sebe. ,,Je odemčeno, mělo by tam být pár věcí. Můžeš si vzít, co chceš, pokud ti něco bude. A byl bych rád, kdybys tam na mě počkal." dodal ještě, než se otočil na ležícího muže. Došel k němu a podal mu ruku. ,,Vstávej, než tu zmrzneš. Cody, když už tam půjdeš, vezmi ho sebou. " prohodil k vlkodlakovi ještě přes rameno a čekal, jestli ležící cizinec přijme jeho pomoc, nebo ho bude muset zvedat sám. ,,A pohlídej prosím, ať tam na mě počká taky" Možná by někoho překvapilo, že ,,vězně" svěřuje zrovna někomu, jako je Cody. Victor však zatím, krom předsudků, které mohl nevyrovnaný vlkodlak vzbuzovat, mu nevěřit, že takovou věc zvládne.
Marina byla překvapená, překvapená ale ne vyděšená. Klid ji možná opustil ale jen ten nadpřirozený. Touha pomoci cizinci, který byl očividně v nesnázích ji neopouštěla. Měla to už v sobě. Když pak došlo ke dvěma proměnám, zvažovala, zda se nemá změnit taky, ovšem v mysli se jí objevily další vzpomínky na otce a jeho poučky o tom, jak se nemá měnit před ostatními, jak se chová slušná žena a tak dále jí v tom zabránily. Podívala se na Victora, před tím se mu nelíbilo, že je tak blízko cizince, jistě, mohl se bát o to, aby nezačal panikařit ale možná na tom vážně něco bylo a neměla by se přibližovat k lidem a obzvláště mužům, jak zdůrazňoval otec. Nakonec se rozhodla, že se zkusí připojit ke Codymu a cizinci, když to alfa dovolí, půjde s nimi.
Post by Cara O‘Conner on Dec 10, 2018 10:19:07 GMT
Ač ji umělý klid stále neopouštěl, dokázala přemýšet. Když o neznámého už bylo postaráno, tak se přeci může postarat o Codyho. Přece jen ji to radoby kouzlo ovlivňilo. Nevěděla, jestli má se skupinkou a s nevyrovnaným Codym zůstat, nebo běžet pro to oblečení. Co však věděla jistě, že zatím zůstane vlkem. S klidem se otočila zády k cizákovi a pomalu se přibližovala ke Codymu.
Post by Camille Bellerose on Dec 10, 2018 12:49:40 GMT
Vzhledem k tomu, že na ni mlha působila o trochu jinak, dokázala se z podivného klidu vymanit rychleji a lépe než ostatní. Byla zmatená. Víc než cokoliv jiného byla zmatená. Stejně tak muž, alfa a vlastně všichni okolo. Což ale nebylo její prioritou, tou byl Cody. Cítila,jak to na něj padá a byla hned připravena zasáhnout, naštěstí to nebylo potřeba. Z hrdla se jí vydralo tiché zakňučení a pomalu se vydala k němu. Aktuálně jí nezajímalo, zda je její přítel oblečen, nebo ne. Když k němu dojde, dloubne jej čumákem do hrudi a opatrně se o něj otře, přeci jen, když je tu s ní, nemusí nic řešit. Na další alfova slova pouze zacvakala zuby a pohodila hlavou, rozhodně neměla v plánu tu zůstat, ale vzít ty dva muže s sebou, ať se to komukoliv líbí nebo ne. Dokonce je ochotna vzít je i na záda, nebo minimálně jednoho z nich, kdyby se chtěli proběhnout a být v chatě rychleji
Když dál Viktor Gastonovi povel aby hlídal onoho muže nečekal ani vteřinu a okamžitě se otočil k muži a nespustil z něj oči. Moc dobře si uvědomoval jaka rizika představovala proměna a jak moc se stal alfa zranitelným. Uvědomoval si tedy rizika která muž představoval. Když se Viktor proměnil tak v hlídání polevil a sledoval co se bude dít. Když dál alfa pokyn Codymu aby může odvedl do chaty tak nebyl příliš nadšený z toho komu ten úkol svěřil. Ale věřil jeho úsudku. Následoval alfova slova a poslouchal jen jeho. V případě potřeby by pomohl.
Jeden by řekl, že dnešek už divnější být nemohl. A ono... ano. Byl zmatený jako sudokopytník v márnici a jen zmateně otáčel hlavu po jednom a následně i dalším nahém muži. Ještě před chvílí byl přimáčknutý k zemi, teď se ale mohl konečně posadit a všechno to sledovat. Od dvojice mužů okamžitě odvracel pohled, konec konců se jednalo o věci, které vidět nechtěl. Přijal pomoc zrzka, ale pořád vypadal zmateně a dost vyděšeně. To, že na něj skoro nikdo nepromluvil, tomu moc nepomohlo. ,,Pohlídej?" pronesl a přejel pohledem z jednoho na druhého. ,,Právě jste se ze stokilových vlků stali lidmi, myslíte, že bude třeba mě hlídat?" No jasně že panikařil! Neměl zdání, co se děje a ještě se tu řešilo nějaké hlídání. Kdyby před chvílí nebyli tak stokilovými vlky, asi by řekl něco o školce, ale tohle byla naprosto jiná situace. ,,Ne... žádné hlídání... a vy pryč," odháněl všechno, co se k němu jen přiblížilo. Nakonec však rezignoval, když ho Cody poplácal po rameni a šel s nimi. Co jiného mohl dělat?
Vlkodlaci se shromáždili kolem Codyho, který vypadal dost otráveně z nich, tak z příkazu svého alfy. Poplácání po rameni zjevně zabralo, protože se ta divná bytost odhodlala jít s nimi. Přímo byla načichlá panikou a strachem a nebylo se čemu divit. Důležité bylo zdůraznit, že se nejednalo o nic falšovaného. Asi skutečně neměl pořádně ponětí, co se děje, dokud se neproměnili. A vlkodlačí proměna? Nepříjemná... do toho se ozval nad jejich hlavami hrom. Kdo ví, kdy stisklo zablýsknout. Jenže z nebe začaly padat kapky... nejdříve malé, ale jejich množství a velikost se rapidně zrychlovali. Nakonec začal pořádný slejvák.
Post by Victor Murphy on Dec 10, 2018 23:11:05 GMT
Bylo zajímavé sledovat, jak se jednotliví členové smečky chovají. I při lovu. Hlavně však teď. Cizinci pomohl na nohy a při tom věnoval mírně podmračený pohled Marině, která zjevně nepochopila správně jeho varování. Přišlo mu to, jakoby řekl psovi, fuj je to ale pes si z toho skoro nic nedělal a zajímal se dál. Marina však nebyla pes ale člověk, proto to mohl dát za vinu pouze její vlastní osobnosti a touze pomoct, což ji nemohl vyčítat. Po tom, co se dostatečně potvrdilo, jak že na tom muž vlastně je, přestala mu Marinina péče vadit úplně. Vlastně to nebylo na škodu. Jeho pohled tedy po chvíli změkl, když se po ni otočil podruhé. Teď už cíleně. ,,Prosím, mohla by ses na něj podívat?" otázal se. Tak nějak si domyslel, že přesně tohle by ráda udělala, takže proč ji bránit. Cara se za Codym vydala hned. Ne, že by se mu to úplně líbilo. Tohle byl jeho úkol. Když to ale pomůže Cařině dobrému spaní, pokud bude mít Cody nějaký problém, bude jen užitečné, když si to ti dva vyřeší sami. Byly prostě věci, na které byl i alfa krátký. Co mu dělalo opravdové vrásky, byla Camille. Její chování bylo na jednu stranu milé a bylo hezké vidět tu nějaké vazby. Na stranu druhou měl však Victor pocit, že i kdyby ji teď dal přímý rozkaz, prostě by ho odignorovala. Brala ho vůbec jako nějakou autoritu? Při jejím chování mu to nepřišlo. Vlastně mu až připadalo, že si myslí, že by celé tohle vedení zvládla líp. Nehodlal však dělat ukvapené závěry. Pravdou však bylo, že pokud ostatní prostě odmítnou přijmout situaci, jaká je, nikdy už z nich smečka nebude. No, neulehčovali mu to. Žádný z nich. Tohle však byla teď jeho práce. Vděčně kývl na Gastona, který nevypadal úplně spokojený s tím, že poslal Codyho samotného.. i když na dlouho samotný nezůstal. Vážil si však toho, že přes pochyby uznal alfovu volbu. Alespoň někdo.. Co má dělat dál mu neříkal. Mohl jít s ostatními, zůstat s ním, nebo jít po svém. Bylo to na něm. Každopádně, když se hlouček vydal k chatě, on sám se vrátil zpět pro své, ač už značně promočené oblečení. Po cestě se musel trochu pousmát. Vždyť vlastně, ve výsledku odešli všichni spolu. Takže kdo ví, třeba ty vztahy nebudou tak horké.Když se oblékl, vydal se domů. Před tím, než se připojí k ostatním, potřeboval si něco vyzvednout. Měl teď možnost přemýšlet. Chtělo to změnu. Trochu rozptýlení. Každý si jel svou nalajnovanou cestou, kterou upínal i svoje myšlení. Věděl, co by to chtělo. Zpřetrhat rutinu.
Jaký to krásný den... ano, krásný den. Dalo by se říct, že tento den byl krásný. Sníh všude okolo, proto bylo i navzdory večernímu času všude krásně vidět. Co dělal Alastor v lese? No, kdo ví. Snad jen samotný vůdce aster... Nakonec, nemusel s enikomu zpovídat. Mohl dělat, co uznal za vhodné. Les byl ale strnulý, nic tu neštěbetalo. Nebylo tu nic, čemu by se dalo říkat 'ptačí povyk'. Už minul mrtvou srnu s rozervaným bokem. Někde v těchto místech zemřela žena. Policie už všechno vyklidila, ale zdálo se, že ať tu bylo cokoliv, jednoduše se to vrátilo a způsobilo další potíže. Zjevně to odcházelo a vracelo se - tomu napovídaly velké otisky tlap v nově napadaném sněhu. Zvíře ale už bylo starší a stopy nic neznamenaly. Mohla to být práce nějakého vlkodlaka ze smečky. Možná tu řádil démon. To nemohl Alastor vědět, dokud by snad neprozkoumal celé okolí. Brzy však jeho oči mohly zachytit cosi... co vypadalo jako kapky z okapu. Kap. Kap. Kap. Dopadaly na bílý sníh. Kap. Kap. Barvily ho rudě. Kap. Srna sténala, život v jejích očích vyhasínal. Ne, hloupost. Nemohl vyhasínat, nemohla sténat. Byla mrtvá. Její tělo se jen tak tak drželo na větvi, kam jej cosi vyhodilo. Kap. Kap. Kap. Kdepak byl lovec?
Post by Alastor James de Marco on Jan 3, 2019 18:15:07 GMT
ALASTOR PRO VYPRÁVĚČE
Když už si na chvíli myslel, že by mohl být ve městě klid, objevilo se něco dalšího. Nebyl zvyklý na to, že by se o takové věci zrovna zajímal, a dokud to nesouviselo s ním, nebo jeho lidmi, tak nezasahoval. Tak proč zde potom byl? Sám ani pořádně nevěděl. Byl večer, jedna z mála chvílí, kdy mohl vyjít bez toho, aby se nějak bál, co zde potká. Stříbrný prsten na jeho ruce se dal docela těžce přehlédnout. Všechno to nějak pěkně začalo tím, že tam byla ta srna. Její stav napovídal o tom, že se buď zúčastnila rytířského turnaj – a prohrála-, nebo si z ní někdo udělal menší svačinku. Vlastně ani nemusel moc přemýšlet nad tím, co z toho bylo pravděpodobnější. Pokračoval dále, snažil si říct, že to ticho bývalo obvyklé. Že jediné, co zde slyšel, byly jeho kroky a občasný pád sněhu z nějaké větve. Nebyl moc připraven na sníh, spíše se připravil na běh. Popřípadě měl v kapse prsten další, ale nijak jej nehodlal použít. Už tak bylo zakázáno, aby ho měl u sebe. Nikdy nebyl zrovna nadaný v tom, aby vycítil energii z okolí, ale jestli už měl něco cítit, bylo to zděšení. Ne jeho. Někdo tam zemřel, žena, jak slyšel. Potřeboval vědět, co se prohání tím lesem. Vlci. Samozřejmě. Teď jen kráčel v naději, že jednoho takového potká. Rozuměli mu takhle vůbec? Pamatoval si, že na Codyho mluvili normálně, ale moc z toho nezískal. Zastavil se až u další srny, jejíž tělo viselo na větvi. Byl toho schopen normální vlk? Bezpochyby muselo jít o práci jednoho z nich. Přeci jen neznal žádnou jinou bytost, která by něco takového dokázala. Porozhlédl se, možná už byl blízko.
Tiché vrčení. Ano, ano, dravec se vrátil. Momentálně vrčel na Alastora. Nebylo pochyb... byl velký. Obrovský. Byl to vlkodlak. A jeho oči? Ty mířily přímo na Alastora. Snad jej vyzývaly k pohybu. Přešlapoval kolem. Pak očima kmitl k srně. U té... se konečně někdo objevil. Černé sako, košile, kalhoty, boty... víc dát najevo svou auru ani nemohl. Lucifer měl ale černou rád. Ladila mu ke křídlům. Vzal srnu za nohu a jednoduše trhl. Ta sletěla dolů a vlkodlak se na ni hladově vrhl. ,,Zvířata, nebo snad ne?" zahrál na rtech pána podsvětí úsměv. Křídla měl stále schovaná a jeho pohled směřoval k vlkovi na zemi u jeho nohou. ,,Krásný kousek, že? Před pár dny mě sám pozval. Bylo to jednoduché. Uznávám, že mi to oprášilo staré chutě. Docela by mě zajímalo, jaký vlkodlak by byl z astromága." Trocha masa odletěla až na jeho naleštěné boty. Zkřivil tvář a otřel si ji do sněhu. ,,Tak si říkáte, že? Astromágové? Musím uznat, že jste mě zaujali. A to se často nestává," uchechtl se. ,,Mám návrh. Tedy... až se dozvím jméno toho, kdo přišel přímo do otevřené náruče mé pasti. Nečekal jsem, že to bude člověk. Většinou na vlkodlaky lovím jiné vlky," přiznal spokojeně a schoval ruce do kapes. Vlkodlak krátce zvedl hlavu a vydal krátké, vzteklé štěknutí. Zjevně byl připraven se na něj kdykoliv vrhnout.
Post by Alastor James de Marco on Jan 3, 2019 23:11:45 GMT
Byl zvyklý na to, že měl přehled o svém okolí. Vždy cítil, vždy viděl. Vrčení jej ale zasáhlo nečekaně, musel cuknout a otočit se směrem k jeho zdroji. Jak? Raději se zaměřil na vlka než na to, jak se tam v první řadě vůbec dostal. Bezpochyby vlkodlak. Kde měl smečku? Přeci jen se naposledy stalo, že do několika minut přiběhli na pomoc Codymu, tenhle tu dle všeho řádil už nějaký ten den. Nelíbilo se mu to. Váhal, což nebylo zrovna ideální, pak už jen stačilo vidět toho muže, aby se celá jeho pozornost roztříštila na tisíce kousků. Musel udělat pár kroků dozadu. Dostal se tam stejně nečekaně jako vlk. Celý v černém. Chvíli si i myslel, že by šlo o člověka, avšak necítil z něj nic takového. Bylo to zvláštní – opět cítil tu prázdnotu. Přecházel pohledem mezi mužem a vlkem, to tedy dokud se nevrhl na tu srnu. Neútočil snad? Teď už věnoval zbytky své pozornosti onomu neznámému, snažil se potlačit všechny otázky a soustředit na jeho slova. Těžké. Co to říkal? Odkud zná jeho druh? Co byl zač? Vlkodlak? Možná. Při těchto slovech znovu ustoupil, na tváři se snažil udržet klidný výraz, ale moc dobře se mu to nedařilo. Nevěděl, do čeho se to vrhá, ale toto bylo něco jiného. „Kdo jste?“ Jedna z prvních otázek, která mu padla na jazyk. Ty další, no, jednoduše zůstaly v hlavě. Past. Je v pasti, tedy možná. Stále měl strunu. Přeci jen vypadal na obyčejného muže. „Alastor de Marco,“ odvětil. Jeho jméno bylo již tak známé, a jediné, co teď chtěl, byly odpovědi. „Teď vy.“ Jeho pocit bezpečí docela rychle zmizel. Vlk upnul pozornost na něco jiného. Nemusel hádat na koho.
Přikývl. To jméno znal. Jistěže. Znal všechny zástupce nadpřirozena. Věděl, že tu tvář odněkud zná. Hezké shledání. Nikdy předtím mladého vůdce astromágů neviděl na vlastní oči. Až teď. Mohl je rozcupovat jedním mávnutím... pokud by jej muž pozval. Na tváři se mu znovu usadil jeho zvláštní úsměv. ,,Alastor de Marco... jediná, neochvějná nitka držící všechno ostatní po hromadě. Skutečně by byla škoda, kdyby se někomu takovému něco stalo," lehce smetl z ramene kousek kůry, co na něm zbyl. ,,Mé jméno je Lucifer. Na zemi si nechávám říkat Lucian, Luca. Záleží na osobním výběru... většina se mě snaží neurazit a stejně používá mé pravé jméno," obličej se mu zkřivil do pobaveného šklebu. Poslední, co jej nazval Lucou, zmizel. Ne že by to byla Luciferova práce, ale nevadilo mu za to získat kredity na úkor někoho jiného. ,,A protože se neukázal jeden z těch, které jsem čekal... jsem velice potěšený a mírně zmatený. Odkdy se astromágové pletou do věcí, po nichž jim nic není?" nadzvedl obočí. ,,Měl jsem ten dojem, že stojíte bokem... stejně jako druidové. Tohle je velice nemilé, pane de Marco. Naštěstí... mám jisté východisko. Co takhle přestat stát stranou? Přidat se na stranu vítěze? Jsem si jistý, že bych astromágům dokázal zajistit zajímavé schopnosti. Než to..." uchechtl se. ,,Co že to máte, telekinezi tak slabou oproti tenebris? Světlo? Popravdě mi vaše schopnosti vždycky přišly nudné, takže jistě omluvíte, že o nich nemám moc velké povědomí," pronesl drze, jakoby snad zkoušel Alastorovy nervy.