DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Alastor James de Marco on Jan 4, 2019 23:04:06 GMT
Jeho slova byla ostrá jako jehly, stejně lehce se mu zabodávala do mysli. Nemohl přestat přemýšlet nad tím, co měl muž v plánu, čím byl, co s to právě děje. Potřeboval odpovědi, zmatek byl právě teď něčím, co si nemohl dovolit. Bohužel to ale byla ona jistá část, která z něj dělala tu kupu emocí řízené instinkty. Ty mu říkaly, aby stál, nehnul se – cokoliv. Chtěl tím snad říct, že mu hodlá ublížit? Vlastně mu stačilo dát jen povel, vlk byl připraven. Pak přišlo také k jeho představení, řekněme, že jedna otázka byla úspěšně zodpovězena, ale deset dalších ihned naskočilo. Ten Lucifer? Bezpochyby. Snažil se nevěřit, ale věděl, že to pravda být mohla. Jak se tam jinak dostal? Jeho struna fungovala. Cítil všechno v okolí, viděl všechno v okolí, to až na něj. Co měl říct? Bylo mu potěšením jej poznat? Ať už to byl kdokoliv, tak určitě ne. Lucifer naštěstí nevěděl úplně všechno, to mu dalo prostor k tomu, aby se dostal ke slovu. Čas na to, aby si to všechno opět promyslel. „Smečce jsem čas dal,“ obrátil se na vlka, „nenechám ho, aby vraždil dále.“ Bylo to jeho město. A chránil si ho za každou cenu, všechny do jednoho. Překvapivě byl stále v pořádku, držel se jakžtakž v klidu a vše ostatní potlačoval. Teď nepotřeboval panikařit, ne teď. Odkud ale věděl, co dokáže? „Astromágové netouží po moci, to nás liší od tenbris,“ snažil se vysvětlil, cítil se však, že stejně vede ke slepému konci. Ať už řekne cokoliv, oba dva věděli, že by se nepřidal k nikomu. Byl svou vlastní stranou, ať už byl vítěz, či ne. „Zdvořile se odmítám přidat na jakoukoliv stranu.“
Lucifer... se navzdory všem možným reakcím, které mohl momentálně mít, začal smát. ,,Pak jsi tedy hloupý vůdce. Ve válce nemůžeš být nestranný. Dřív nebo později se tě rozhodne nějaká ze stran zničit, Alastore. A já si rád nechám tohle potěšení pro sebe, i když se nejspíš budu moct podívat až na tvoje zohavené tělo," povyhrnul rukáv saka a zahleděl se na ciferník hodinek. ,,Vskutku... čeká mě teď něco daleko důležitějšího, než smrt astromága. Jak se říká, práce pak zábava, že? Co se dá dělat," povzdechl si. Pak se ale uchechtl. ,,No, užij si mého nového mazlíčka. Budeš první, kdo ho otestuje. Nepokoušej se ho zabít... mám s ním ještě plány. A kdyby zemřel, na jeho místo bys jednoduše nastoupil ty. A věř mi, že moje síla by ti brzy rozleptala mozek. Tak naschledanou." Zmizel, jako pára nad hrncem. A ať doteď vlkodlaka drželo cokoliv... nyní to zmizelo. Udělal krok směrem k Alastorovi, jeho zlaté oči zářily šílenstvím. Zdálo se, že dnes byl Alastor skutečně jen obědem, který si vlkodlak plánovala místo méně chutné srnky. Oblízl se. Lidské maso... bylo dobroučké. Pak se mohutný kolos, hromada svalů, rozběhla přímo na arcimága aster, s úmyslem jej roztrhat. Možnost reakce byla jen krátká, vlkodlak se rozhodně zpět nedržel.
Post by Alastor James de Marco on Jan 5, 2019 14:09:14 GMT
Válka? Jeho přehled možná nebyl zrovna nejlepší, ale jak se naposledy díval, tak válka nebyla něčím, co by zde panovalo. Neříkali mu něco? Možná. Vše si ale musel teprve vyložit až později, právě teď chtěl jen vyjít zdráv, možná s informacemi. Neodpovídal, ještě ne. Nemohl se vyjádřit, nechtěl se vyjádřit. Tak slabým nebyl. Ruce v jeho kapsách držely strunu silně v pěsti, možná ze strachu, možná z hněvu. Byl na odchodu, s čímž nehodlal více dělat. Jméno znal, ostatní by mohl nějakým způsobem zjistit. Mrkl. Jednou, dvakrát. A byl pryč. Překvapen zcela nebyl, no, možná teď jenom přemýšlel nad tím, jestli tam ještě není. Jestli ho nesleduje. Neměl na to ale dlouho, stačilo jen pár sekund, aby se opět zaměřil na vlka. Slyšel ho. A věděl, že se teď stane jeho kořistí. Nestihl ani pořádně zareagovat, jakžtakž stihl vyndat ruku z kapes, vlk byl však už na cestě k němu. Dva prsty, prostředník a ukazovák, to mu stačilo k tomu, aby na jeho místě stála jeho kopie, zcela identická. Iluze se rozběhla pryč, šlo z ní cítit strach. A on? Snažil se zůstat v klidu, rychlým krokem jít zpátky. V hlavě teď měl jen svůj obraz, jak běží pryč. Jak se bojí, jak vlk cítí strach a vidí svoji kořist. Tohle už nějakou chvíli nedělal.
Alastor měl pro dnes štěstí. Jinak, než štěstí, se tomu říkat dalo. Vlkodlak byl zaslepený hladem a momentálně i novými smysly, vydal se za iluzí, která byla zajímavá - hýbala se, smrděla strachem a navíc, Alastor nebyl vidět. Pro dnes... mohl žít. Pro dnes. Jak krásný život byl? Nejspíš... by si jej mohl vážit zase o maličko víc. Kdo by konec konců nežil rád?
Post by Camille Bellerose on Jan 16, 2019 22:33:22 GMT
Následuje dívku ven, cestou pouze sebere klíčky, které upustila u dveří, a strčí si je do kapsy. Pouze přikývne, když se Armia zeptá, zda se půjdou projít a vyjde... Někam do neurčita, prostě před sebe, koutkem oka ji přitom sleduje a neubrání se úsměvu na rtech. "Je to jako vidět svět novýma očima, viď?" zeptá se po chvíli. "Tolik pachů, zvuků, které lidským smyslům uniká. Zjistíš, že jsi silnější než dříve, zranění se budou hojit rychleji, ani chlad ti nebude připadat tolik kousavý, jako by připadal člověku." začne vyjmenovávat kladné a pro ni samotnou logické fakty se zasněným výrazem ve tváři. Ten však brzy vymění ten vážný. "Zároveň ale začneš být citlivější na jisté věci. Kupříkladu úplněk. Čím více se bude blížit, tím více tě bude volat. A tvé tělo na to bude reagovat proměnou ve vlka. V divokou šelmu, která nezná bratra, která umí jen lovit. Nebo, jsi-li od přírody plachý člověk, mohou se tyto pocity znásobit. Tak či tak, může se stát, že novorozený, promiň mi ten výraz, vlkodlak může zešílet. Stát se zvířetem." povzdechne si, jako by něco takového viděla již mnohokrát a po obličeji jí přeběhne stín smutku a souběžně s ním se zastaví a pohlédne Armii do očí. "Nechci tě vyděsit, ale měla by jsi tohle znát. Vědět, co se může stát a vyvarovat se toho, a čímž ti s radostí pomůžu nejen já, ale celá smečka. Tohle byl jeden z důvodů, proč jsem se ptala Victora, zda si tě můžu vzít k sobě." povzbudivě se usměje. Opravdu, nerada by, aby si dívka myslela, že je na to sama. Sama, jako byl i Cody, než jej její původní smečka našla. "Pamatuješ si na tu šedivou vlčici z obrazu?" zeptá se, aby trochu odvedla téma. "Jmenovala se Moira. To ona mě proměnila. Říkávala, že je důležité nebojovat se svým vlkem, ale pochopit, jaký je. Jaké má potřeby. Charakter, neboť každý vlk je jedinečný a najít způsob, jak s ním vycházet." dokončí svůj výklad a povzdechne si. "Z počátku jsem nechápala, jak to myslí, ale jak uběhlo několik úplňků, začínala jsem rozumět."
Post by Armia Wetherbee on Jan 17, 2019 12:42:08 GMT
''Počkej.. Chceš mi říct, že když se přeměním ve vlkodlaka, tak to nebudu já? Nebudu se ovládat?'' Po té chvíli chůze co došly do lesa se na moment zarazila. To jako bude nějaká vraždící šelma, zabíjejíc všechno, co se jen pohne? Už jen ta představa jí vyvolala husí kůži. ''Jo. Děsí mě to, ale postupem času si na to určitě zvyknu.'' Pokrčila dívka s menším plachým úsměvem rameny a potom věnovala pohled Camille, téměř celou dobu totiž objevovala své schopnosti sluchu a vidění na vyšším levelu, dalo se říct. ''Vážně? No.. To je působivé. Ale vůbec to nechápu. Jak s ním teda nemám bojovat? Přijde mi totiž jako bych měla dvě části sebe samé, které se tak trochu pošťuchovaly, něco na ten způsob.'' Armia se musela zasmát nad svým uvažováním, řekla to tak jak to cítila. Dvě duše peroucí se o nadvládu. Jak nastolit rovnováhu?
Post by Camille Bellerose on Jan 17, 2019 14:34:53 GMT
"První proměny jsou nejhorší. Vlk, který se v tobě probudil, hledá způsob, jak se přizpůsobit. Je zmatený, stejně jako ty." vysvětlí jako by to bylo něco zcela přirozeného. Pro ni být vlkem je téměř přirozenější, než být člověkem. "Na to budeš muset najít odpověď sama v sobě. Možná se ti to zdá teď jako hloupost, ale časem... Pochopíš. Není to něco, co by se dalo vysvětlit slovy." povzdechne si a pokračuje dále v chůzi, tentokrát hledí před sebe. Do dáli, ztracená ve svých myšlenkách. "Musíš mezi nimi najít rovnováhu. Nikdo nečeká, že se ti to povede okamžitě. Když jsem se poprvé proměnila, málem jsem ztratila sebe. Svoji lidskost, až tak byla vlčice silná. Zažila jsem ale vlky, kteří se z proměnou vypořádali bez problémů." a také ty, kteří zvlčeli úplně, což ale samozřejmě nedodala. Nechtěli jí vyděsit ještě víc.
Post by Armia Wetherbee on Jan 17, 2019 14:56:00 GMT
Při chůzi jí bedlivě poslouchala a listí pod ní šustilo, přišlo jí to stejně uklidňující jako vítr, který jí mírně cuchal vlasy. Zhluboka se nadechla studeného vzduchu a po chvíli pomalu vydechla. ''Asi to zní divně ale.. Nikdy mi nebylo líp. Teda jo, přijde mi to všechno až moc nereálný, ale i tak.'' Řekla potichu a málem se plácla do čela. Vážně musí říkat každou myšlenku nahlas? Raději by měla aspoň trochu držet jazyk za zuby. A to co jí Camille řekla. Mohla by tím vším projít lehce? Nějaká její část jí nabádala aby nebyla naivní, ale ta druhá v to přímo doufala, aby vše proběhlo hladce. Zalil ji znovu takový zvláštní pocit, ale nebyl jako ten co měla minule, tenhle přetrvával ještě další chvíli. Neuměla to rozpoznat, ale moc na to chtěla přijít. Možná by to měla nechat plynout a byla tady možnost, že se to vyřeší samo i bez její pomoci. Zatím jí ale nepřipadalo, že by Camille taky něco cítila. ''A můžeš se teda měnit kdykoli? Jako třeba kdybys chtěla, dokázala bys to teď?'' Znovu k ní upřela svůj pohled a do široka se usmála.
Post by Camille Bellerose on Jan 17, 2019 22:31:33 GMT
Kráčí nyní snad jen krok před Armiou stále ve tváři mírně zasněný výraz snad ani nekontroluje, zda jde za ní. Respektive nesleduje výraz její tváře, pouze naslouchá jejím krokům. "To, že se cítíš lépe je dobré znamení. Stejně jako to, že jsi přijala fakt, že je z tebe nyní vlkodlak poměrně dobře. Horší by bylo, kdybys to odmítala." řekne upřímně. Věří, že tomu tak je a není čeho se bát, přesto však by měla být opatrnější. Tentokrát natočí hlavu a zkoumavě si Armiu prohlédne. "Ano, můžu se měnit kdykoliv chci, teď už ano. Mně samotné trvalo mnoho úplňků, než jsme byla schopná ovládat proměny a ještě déle, než jsem si zvykla." ušklíbne se, když si vzpomene na své mladší já zkoušející se proměnit samovolně mimo úplněk. Na tu bolest, kterou nyní již nevnímala. "Ovládnutí proměny není... Úplně příjemné." řekne zamýšleně. "Tvoje tělo probíhá kompletní změnou, lámou se kosti, kůže se napíná a prorůstá jí srst. Bolí to, nebudu lhát. Ale čím častěji se měníš, tak se délka proměny zkracuje a stejně tak mizí i částečně bolest." dokončí svůj výklad. Vlastně si není jistá, zda by měla Armii tohle všechno říkat takhle brzo, ale varuje jí. Přeci jen, něco podobného slyšela i ona, jen s tím rozdílem, že před proměnou. "Jestli chceš, můžu ti to ukázat, ale... Nemyslím si, že je to hezký pohled. Minimálně když to neznáš." Usměje se omluvně. Opět pochybuje o svém rozhodnutí, ale rozhovor s dívkou jí přijde natolik přirozený, jako by se znaly už dlouho.
Post by Armia Wetherbee on Jan 18, 2019 15:26:31 GMT
''No.. Nevím jestli jsem to přijala, pouze se zatím asi docela držím..'' Přiznala tišším hlasem a trošku se pousmála, aby nevypadala jako nějaká chudinka, co si má ve zvyku pořád ztěžovat, možná tak ani nevypadala, ale tím, že jí celý život rodiče peskovali za její špatné vychování a špatnou osobnost, tak netušila. Chvíli se dívala před sebe a tiše přemýšlela nad tím co jí Camille prozradila. Jak dlouho to všechno bude trvat jí? Vyrovnat se s tím vším. Asi to nebude lehké, přeci jen je to jako by se znovu narodila, bude se muset zvyklosti vlkodlaků naučit téměř od základů. Nejvíc ze všeho se obávala přeměny. Za úplňku, nebo se může něco zvrtnout a ona by se mohla proměnit dříve? A co její nálady? Budou stejné, nebo je bude mít silnější? Určitě silnější.. Všechno je teď mnohem silnější. Radši se vrátila zpět do reality a na oko skepticky se na Camille zadívala a zvedla jeden koutek mírně vzhůru. ''Viděla jsem vlkodlaka jak rozsápal jednu dívku, takže si myslím, že tohle zvládnu.'' Ujistila jí a potom zagestikulovala rukama ve vzduchu. ''Ale do ničeho tě nenutím, pokud nechceš, tak zatím zůstaneme jen u obrázků.'' I když by jí to docela mrzelo, nedala na sobě nic znát. Měla pocit, jakoby všechny ty věci s vlkodlaky věděla už mnohem dříve. Docela směšná myšlenka, vždyť se koukala na různé filmy a četla různé knihy, samozřejmě, že už něco věděla, i když některé věci z toho byly holé nesmysly. Chvíli stála na místě a koukala se do lesa, při úplňku už tam nejspíše bude běhat jako přerostlý vlk.
Post by Camille Bellerose on Jan 18, 2019 21:55:41 GMT
Mlčky přikývne. I to, že se drží je dobré. "Mnoho lidí by na tvém místě vyšilovalo." Věnuje jí jeden z povzbudivých úsměvů. Musí se Armii hlavou honit mnoho myšlenek, co se týče jejího vlka, proměny, smečky. Musela se bát nadcházejícího úplňku, sama si tím prošla na vlastní kůži a dále několikrát po boku Matky vlčice. Zamračí se, když dívka začne mluvit o tom, jak vlkodlak někoho rozsápal. "Dobrá. Jestli si to přeješ." svolí po chvíli přemýšlení a začne si bez známky studu přetahovat přes hlavu mikinu, čímž odhalí své tělo, brzy k tomu přidá i kraťasy a již po druhé v ten stejný den stojí před Armiou zcela nahá. "Podrž mi to, prosím." řekne a s těmi slovy jí podá oblečení. "Nelekej se moc, ano?" V další moment se již natočí na stranu a mírně přivře oči, když se tělo albínky začne měnit. Okolí náplní zvuk praskajících kostí, lidský nos se změní do čumáku, kůže se napíná, ruce se mění v tlapy a brzy padá na všechny čtyři. Po dokončení proměny stojí na zemi sněhobílá vlčice, která si s obavou vepsanou v rudých očích prohlíží svoji společnici.
Post by Armia Wetherbee on Jan 19, 2019 8:50:25 GMT
''To ještě přijde..'' Řekne s žertem vepsaným ve svém hlase. Potom nakloní hlavu na stranu, když se Camille svléká, asi jí to nedělá moc velký problém, svlékat se před ostatními, ale i tak jí Armia jako slušně vychovaná žena dopřála aspoň trochu soukromí. Když byla hotová, otočila hlavu zpátky a oblečení mlčky uchopila do rukou. Malinko se usmála a zavrtěla hlavou. ''Budu se snažit.'' Řekla tiše, ale to už se lesem neslo praskání kostí, Armia si nedovolila pohledem koukat jinam, než na Camille, která se před jejím šokovaným výrazem začala nějak formovat do vlčí podoby. Netrvalo to ani tak dlouho, aspoň jí to přišlo jako maximálně minuta, ale klidně to mohla být i delší doba. Armia stála na místě jako přikovaná a s úžasem hleděla na vlčici. Asi musela v této chvíli vypadat, že to s ní sekne, ale spíš jí to přišlo.. obdivuhodné. Jak se člověk může přeformovat do zvířete? Všechno to bylo tak magické. Mlčky se Camille koukala do rudých očí a sedla si na zem, spíše klečela, než seděla. ''Páni..'' Pořádně ani nevěděla co říct, jen natáhla ruku před sebe, tím se skoro dotýkala jejího čumáčku. Je její srst tak hebká jak vypadá? Že byla uchvácená, to bylo slabé slovo. Bylo vidět, že Armia se nebojí, i když by asi měla. Přeci jen před ní stojí vlk, trochu větší vlk. ''Tak tohle chci taky umět..'' Prolomila ticho a zkoumavě se na Camille koukala, ve vlčí podobě asi moc mluvit nebude.. I když by jí už ani to nepřekvapovalo.
Post by Camille Bellerose on Jan 21, 2019 11:38:19 GMT
Pokud kdy cítila obavy, pak se prozatím rozplynuly. Minimálně do doby, než přijde úplněk. Připadá si téměř, jako by se vrátila do doby zhruba před před sto lety, kdy se dozvídala věci o vlkodlacích poprvé prostřednictvím Armie, která se před ni právě svezla na zem. Vesele zavrtí ocasem a v téměř psím gestu udělá krok dopředu, otře se o nataženou ruku a čumákem dloubne dívku do hrudi, jako by tím chtěla říct něco na způsob 'hej, tu jsem, podrbej mě za ušima.' Poté se mírně odtáhne s tlamou pootevřenou, jazykem vystrčeným a udělá krok vzad, kde se položí na zem a vyčkávavě se na dívku zahledí a pohodí hlavou, snad jako by chtěla, ať se na ni posadí. Přeci jen, vlčí podoba ji jako vždy naplnila divokou energií a chutí jít běhat. A lovit a žrát, kterou však dokáže velice dobře potlačit a ignorovat. A navíc, když už jsou tak daleko, proč by se nemohly proběhnout, popřípadě dělat nějaké jiné psí, respektive vlčí věci?
Post by Armia Wetherbee on Jan 21, 2019 13:14:03 GMT
Nespouští z ní svůj pohled a když se otře o její ruku a završí to dloubnutím do její hrudi, kdy se naklonila mírně dozadu, protože to nečekala, přijde jí to jako vrchol roztomilosti. Ještě než se od ní bílá vlčice odtáhne, neodolá a vážně jí po hebké bělostné srsti jemně pohladí. Když vlčice naznačila pohozením hlavou, že si má na ní sednout, jen vyklenula své obočí, ale se zvednutím k ní přešla a před tím než se na ní usadila jí přejela po srsti na hlavě. ''Tak jo. Jen abys věděla, nikdy jsem na vlkovi a vlastně ani na jiném zvířeti neseděla, takže počítej s tím, že mě za chvíli asi budeš táhnout za sebou.'' Mírně se uchechtla a chytila se její srsti, opatrně, tak aby jí náhodou nevytrhala, což by se mohlo stát. Potom na ni vyčkávavě hleděla, i když jí nemohla vidět do obličeje a psychicky se připravovala na šílenou jízdu. Ta taky určitě nastane, ne?
Post by Camille Bellerose on Jan 22, 2019 11:15:13 GMT
Z pootevřené tlamy jí vypadne jazyk, který vyplázne na Armiu zatímco čeká, až se dívka usadí na její záda. Počká, než na svém hřbetu ucítí tlak, aby se mohla zvednout a chvíli se jen tak prochází po okolí, aby si obě vlčice mohly zvyknout. Jedna na váhu navíc, která však nebyla nijak velká na to, aby ji omezovala, druhá na to, že právě jede na vlkovi. Chůze pomalu přejde do běhu, byť stále nedosahuje plné rychlosti. Kličkuje mezi stromy, zrychlí až v moment, kdy se před ní objeví spadený kmen stromu, který přeskočí s vysokou rezervou a obě si tak mohou užít několikametrový 'let'. Zbytek cesty už je poměrně klidný, ozývají se pouze rytmické údery tlap o zem. Tlap, které pomalu ale jistě míří k jednomu z největších vodních zdrojů v okolí Heathens.