DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Gaston se zadíval na Codyho. Když vydal, že se začíná měnit, věděl že to je zlý a že bude lepší když se ztratí. Nevyrovnaný vlkodlak je to nejhorší co znal. Byl si jistý že kdyby tam zůstal něco by se mu stalo. Proto se raději potichu vydal pryč. Šel tam kam slyšel že spadlo to něco. Byl zvědavý co to bylo a co kdyby tam byl někdo kdo bude potřebovat pomoct. Nechal Codyho svalů osudu. Je to přeci vlkodlak. Postará se o sebe. A teď už stejně Gastonova přítomnost neměla smysl. Takže se i přes těžkou hlavu. Udělal správnou věc. Teda aspoň v to veril.
Nevnímal, nebo se alespoň nezdálo, že nevnímá. Před očima se mu všechno točilo. Jenže pak se Gaston vydal pryč. Cody to samozřejmě viděl, i když se hroutil v křečích a snažil se proměnu nějak pozastavit. Jak mohl takhle odkráčet, mezi stíny? Jak ho mohl opustit? Teď? Polkl naprázdno a pohled upřel za Gastonem. Cody zvedl oči k mrakům. Stiskl mobil v ruce silněji a sledoval Gastonova záda, se srdcem sevřeným a nejspíš ho svíral krk, kam vyšplhalo. Stín. Stín byl špatný? Zhluboka se nadechl. A co se stane, když stín nebude? Zíral na telefon, jakoby přemýšlel, ale v hlavě měl prázdno. Potom se zahleděl na stále probíhající hovor. ,,Stíny," zavrčel do telefonu. ,,Vyhněte se stínům." Potřeboval se odtud dostat, dokud může po dvou. A ačkoliv to bolelo, zvíře pomýšlelo jen na útěk. Bylo zahnané do rohu. I proto hovor skončil. Jednoduše ho utnul po posledních slovech. To, co ho napadlo dál, bylo ... sporné. Napadlo to zvíře, člověka? Kdo z nich mohl mít zásluhy? Tady zůstat nemohl. A tak zkusil baterku u telefonu. Rozsvítil... a zamířil kužel světla přímo mezi stíny.
Slunce se pomalu ztrácelo v mracích, které už bylo nad obzorem. To už uběhlo tolik času od poledne? Zvedl se vítr a svět kolem potemněl. Stíny kolem Gastona se začaly stahovat. Les byl krom šumění tichý. Vlkodlak osaměl. Jediné, co cítil, byla tichá ozvěna Codyho přítomnosti v jeho hlavě. Jediný člen smečky, který zůstal, a on se ho právě rozhodl opustit. Jak se vzdaloval, pouto pomalu mizelo, až už to byl jen Gaston sám. Tak jako tomu dřív bývalo. Jak šel dál trasou, kde slyšel onu ránu, les kolem, jakoby se sám hýbal. Stahoval se a měnil. Jakoby se kolem kmenů přelévaly proudy energie. Temné stíny. A pak mu jeden podrazil nohy. Něco neviditelného, jakoby se mu obmotalo kolem kotníku a strhlo ho to po zemi kamsi mezi stromy. Jehličí a větvičky mu draly záda. Ostré kameny zanechávaly šrámy. Cítil, jak ho něco omotává. Stále víc. Mohl se snažit utíkat, nebylo to nic platné. Za chvíli, jakoby ho to ochromilo. Připadal si, jaká svázaný provazem. Kdo ví, kam ho ta věc táhla. Když najednou.. Ozvala se rána. A pak druhá. A Gaston se zastavil. Ležel na zemi. Stíny ho obtékaly, jako neviditelné provazy.. a něco si pro něj šlo. Něco, co ohýbalo stromy, jakoby to byly špejle. Stíny se najednou rozprchly. Stáhly se na všechny strany, jakoby je něco odpudilo. Za Gastonovou hlavou se ozvaly kroky. Někdo tam zastavil. Už se zase mohl hýbat. Byl volný, ale něco se k němu blížilo. K němu, i k neznámé postavě, která k němu natáhla ruku, aby mu pomohla vstát. Muž s asijskými rysy na něj hleděl s naléhavým pohledem. ,,Rychle, musíme zmizet" Pronesl, aniž by spustil oči z temnoty před sebou. Na Gastona se nedíval, sledoval prázdno, které už brzy mělo zaplnit to něco, co se blížilo. Nevypadal, že by na to chtěl čekat. Co však mohlo Gastona zarazit byla velká černá křídla, šustící na mužových zádech. Bylo jen na něm, jestli mu bude věřit.
Bezpečná, světlem ozářená zóna kolem Codyho začínala mizet. Ani kdyby tu zůstal, moc by si nepomohl. Mračna byla nemilosrdná. Jakmile rozsvítil baterku, stány se rozprchly z kuželu světla, jako hmyz, prchající před biolitem. Všechny, až na jedem. Zůstal stát ve světle, jakoby si Codyho prohlížel. Kdo ví, co byl zač. Mohl to být Codyho stín. Ten by však v tomhle úhlu nebyl vidět. Ne, nabyl jen na zemi. Vypadalo to skoro, jakoby šlo o normální 3D postavu. A právě teď tam jen stál a nehýbal se. Pokud ale mohl do světla, proč ještě Codymu nic neudělal?
Dívka se podívala na muže, který se ji tolik nelíbil. Ptal se na otázku, zatímco ten druhý muž telefonoval. Trochu se zamračila. ,,Dlouho.." Řekla prostě. Možná až moc dospělým tonem, na malou holčičku. Pak se podívala po směru, odkud přicházel zvuk sirény. Chvíli tak zůstala. Jakoby ztuhla. Telefon u Jacobova ucha začal pípat. Muž na druhém konci hovor zjevně položil. Za volnou ruku ho ale najednou drapla malá ručka. ,,Jsi v nebezpečí, honem" Řekla naléhavě a začala ho táhnout pryč ze hřiště. Geneho si ani nevšimla.
"Haló? Hej, jaké...?" Byla to zvláštní poslední slova muže na druhé straně telefonu a pak to típnul. Jacob se zamračil a zadíval se na displej, který mu ukazoval ukončení hovoru. Až teď si všiml jména, kdo, že to volal. Cody. To jméno mu nic neříkalo. Ani Victor. Na to ve městě nebydlel ještě tak dlouho, aby vůbec někoho dobře znal. Zadíval se na Geneho: "Tohle je Victorův telefon a ten muž... Cody... má nejspíše nějaké potíže. Bohužel nevím, kde ho najdu, takže..." Nebylo moc čas na vykecávání. Ty sirény nevěstily nic dobrého a navíc ten Cody mluvil o nějakých stínech. Už to bylo dost divné na celý den. Nejdříve probuzení uprostřed náměstí, sirény a zvony, pak zmatený chlápek, ztracená holčička a telefon na jehož konci se zřejmě nedělo nic dobrého... Tohle... tohle nemohl být normální den. Tohle... Do háje, takže jsem nejspíš zase v nějakém posraném snu. Musel to být sen. Začal tomu teď věřit, protože mu to přišlo asi nejlogičtější. Stačilo mu když... Ta holka. Ta zrzka. Jeho hlava odněkud vydolovala vzpomínku na tajemnou dívku v břízovém lese. Řekla mu, že by ji měl vyhledat. Jak se sakra jmenovala... Marně začal vzpomínat, ale ještě se mu to jméno nevybavilo. "Jo, musíme zmizet... A... bacha na stíny," řekl to narovinu i když to znělo fakt stupidně. Ale nebylo to jedno? Vždyť to byl jen zase nějaký sen, který se až nebezpečně blížil realitě. Něco, jako ten předchozí. Už tam zažil bolesti a že byly opravdu reálné. Proto si raději bude dávat pozor i tady. A pokud tady byly nebezpečné stíny... s radostí se jim vyhne. Pak jej za ruku začala tahat holčička a vést ho někam z hřiště ven. "Určitě, půjdeme. Neboj se," ujistil malou a kývl na Geneho: "Jdem." Na nic nečekal a rozešel se i s holčičkou někam jinam. Mezitím schoval telefon do kapsy a nahmatal si ještě zbraň, kterou měl schovanou u opasku. Všechno měl. A... dokonce se mu i podařilo si vzpomenout na jméno, teda až na příjmení... To fakt zapomněl. "Hele, neznáš náhodou Peggy? Taková zrzka, hubená..." Zeptal se muže. Třeba ji znal. Neuškodí se zeptat.
Stín tam stál, zatímco zbytek... Se odklonil. Cody si jej měřil. Přítel nebo nepřítel? Pak se ale ozvalo nepříjemné křupnutí a Cody se zhroutil na koleno. Zvedl oči ke stínu, zatínajíc zuby. Kdo ví, co si představoval. Mohl to být někdo z těch, které znal? Na chvíli jej i napadlo, že mu začíná šplouchat na maják a vytvořil si imaginárního přítele. ,,Co jsi zač," zasténal. Snažil se proměnu odvrátit, ale za současných podmínek to bylo až příliš složité. Nebyl si jistý, jestli to zvládne. ,,Nějaká moje představa? Odpověz," dožadoval se, i když odpověď vlastně nečekal. Pokud by to něco odpovědělo, znamenalo by to, že vážně šílí. Vydrápal se na nohy a začal si svítí pod nohy. V kotouči světla se vydal vpřed, pryč od stínů. Musel najít smečku. Gaston zmizel, možná to vše způsobila jenom dálka...
Stín se ani nehnul. Tedy dokud Cody nepromluvil. Pak jen mírně naklonil hlavu. Neodpověděl. Místo toho vlétl do stínu před Codym. Světlo bylo teď prázdné. Žádný stín. Když se Cody rozešel, vypadalo to, že jeho plán funguje. Nebo v tom možná bylo něco jiného. Kdykoli posvítil trochu víc před sebe, objevil se stín a zase zmizel. Po chvíli se mohlo zdát, že mu snad ukazuje cestu. Bylo však moudré za ním jít?
Nezdálo se ale, že by měl Cody snad šanci. Ne, skutečně šanci neměl. Jednoduše jej následoval. Vypadal u toho poněkud... zaraženě. A vyděšeně. Jeho tělo se kroutilo v křečích a vlkodlak v jeden moment už skutečně upadl. Nemělo to cenu. Musel ze sebe svléknout zbytky oblečení, co měl. Proto se i brzy začalo válet po zemi a Cody zhluboka dýchal.Teď už se změnit musel. Kdyby tam pobíhal nahý, asi by na něj spousta lidí špatně hleděla. A cítil vztek, hluboko ve svém hrudníku. Byl si jistý, že za to může ona a že jej stále pronásleduje. A nebo možná ne. Kdo by v tom ale měl prsty jiný než ona. Schoulil se a čekal, až se tělo promění.
Cody ležel sám. Schoulený v temném lese. Jen s malou baterkou, kterou poskytoval telefon. Kolem byla tma. Nebe se už úplně zatáhla a z mračen nad ním se spustil déšť. Ačkoli ho les částečně chránil, po chvíli to začínalo být nepříjemné. Kolem nic nebylo. Ani živáček.. Snad i ti nejmenší broučci zmizeli před velkými kapkami. Nebo ne? Lesem se v dešti mihotalo maličké světýlko. Nejdřív to vypadalo, že jde o záblesk nějakého světla v dáli. Nakonec však bylo poznat, že se to přibližuje. Maličká světluška poletovala mezi kapkami směrem k ležícímu vlkodlakovi, kterému nakonec dosedla na čumáček. Nečistila si křidélka, nijak se nehýbala, jen tam prostě sedla jako pucka hlavičkou směrem ke Codymu. Její zadeček začal v temném lese mírně pulzovat. Chvíli svítil hodně, chvíli zase skoro vůbec. Nejspíš by bylo lepší, kdyby to mezi stromy bylo opravdu světlo.
Post by Gene Becker Frost on Feb 24, 2019 12:56:46 GMT
Nebyl zrovna nadšený z její odpovědi. Dlouho? Jak dlouho? Přeci jen to nebyla žádná odpověď, nic, z čeho by mohl něco vytěžit. Pro taková děcka bylo i pět minut dlouho. Možná by se ptal i dále, ale jeho pozornost zachytil muž. Jejich hovor byl zjevně u konce, a nevypadalo to na to, že by to ukončil Jacob. Porozhlédl se, opět, v naději, že v dálce uvidí alespoň dalšího živáčka, který jej ujistí, zbaví paranoi. V tom jej ale přerušil jeho hlas, cítil jeho pohled, proto se obrátil zpět k muži. „Nemá cenu ho hledat,“ pověděl, obrátil se na oblohu. Vypadalo to na další bouřku, ta ho zrovna neutěšovala, ba naopak. Byla přeci tím začátkem, ne? Vešel ven, pršelo, potkal náhodného muže, pak pršet přestalo. A něco si z něj udělalo svoji snídani. Utíkal. Dostal se sem. Mělo to nějaký smysl? Ne, žádný neviděl. Snažil se v zde najít nějaký skrytý význam, systém, možná nějaké odůvodnění. Nic se mu nenabízelo. Nakonec ale přeci jen uslyšel něco, co ho ujistilo v jednom – až takový blázen to možná nebyl. „Stíny?“ optal se, strnul. Takže se to dělo i někomu jinému? Uviděl, jak dívka chytila strážníka a pomalu ho táhla pryč, jednoduše se tedy vydal za nimi. Co pár sekund se musel porozhlédnout, stále svému okolí nevěřil. „Žádnou neznám,“ odvětil.
Ano, vyhněte se stínům byla dobrá rada. V současné době však poněkud neúčinná. Nebe se totiž zcela zatáhlo a kdesi v dáli se ozval hrom. Holčička sebou cukla a stiskla Jacobovi ruku pevněji. Neustále se ohlížela, jakoby za nimi snad něco bylo. Sluneční paprsky teď neměly žádnou šanci, proniknout skrz onu stěnu, tvořenou mračny. Vzduch kolem Jacoba, jakoby se zavlnil. Bylo to, jakoby snad i vzduch kolem něj právě ožil. Z nebe se začaly spouštět velké dešťové kapalice, které rychle přešly v průtrž mračen. V okolí se rychle dělaly louže. Půda se rozbahňovala. Stále tu zněla siréna. A pak Jacobovi něco podrazilo nohy. Dopadl na rozbahněné hřiště, ze kterého se právě snažili dostat. Nohu mu sevřelo, cosi neviditelného a potáhlo ho to zpět. Dívku, která se odmítala pustit jeho ruky to strhlo taky. Vyděšeně zapištěla a snažila se Jacoba udržet. Což bylo pro tak malou holčičku nemožné.
Nestihl nijak odpovědět. Nakonec... před stínem se nedalo už nijak schovat a počasí jim vůbec nepřálo. A pak... mu něco podrazilo nohy a on dopadl na zem. Snažil se vstát a pomoct hlavně holčičce, která se jej stále držela a nepouštěla ho. Teď to nebylo vhodné a možná by se měla teď držet Geneho. Holčička vystrašeně zapištěla a jeho něco zatáhlo za nohu. Do hajzlu... Okamžitě se otočil, aby se podíval za sebe a posadil se s úmyslem ze sebe strhnout cokoliv, co jej drželo za nohu. Nebylo to vidět, ale cítil, že jej něco neviditelného drží a chce jej stáhnout kdo ví kde. Začal kopat nohama a zároveň se snažil holčičky pustit, aby to nestáhlo i jí. "Běž do bezpečí, běž za ním," poukázal na Geneho a sáhl rukou po zbrani, kterou by teď nerad použil.
Post by Gene Becker Frost on Feb 24, 2019 16:36:36 GMT
Pokračoval, jeho obavy každou setinou rostly. Mraky, tma. V hlavě měl jisté tušení, že tmu zrovna nepotřebuje, vlastně se jí chtěl za každou cenu vyhnout, což snad nebylo možné. Ale snažil se nějak ujistit, přeci jen tu někde v blízkosti musel být nějaký obchůdek, cokoliv, kam by mohli zalézt, posvítit si a vydržet nějaký čas, tedy dokud… dokud co? Dokud by se někdo neobjevil? Nevěděl, raději přemýšlel jen nad tím, jak se z těch proklatých ulic dostat, začalo totiž pršet a jemu se to dvakrát nelíbilo, měl deštník, samozřejmě si ho rozevřel, ale světlo bylo jaksi pryč. To byla ta špatná zpráva. Ta horší? Viděl, jak se osoba před ním řítí k zemi, pozastavil se. Zase? Předmětu se pustil, ihned přiběhl k dívce a muži. Bylo to opět to stejný. „Co se děje?“ optal se, uchopil dívčino zápěstí, aby ji mohl od muže oddělit a nejlépe dostat stranou.
Dívka vyděšeně zaprotestovala, když ji Gene chytil za ruku a snažil se ji od Jacoba odtáhnout. Snažila se dal držet ruku strážníka. Nakonec ji ale vyklouzla. Podívala se na Geneho naléhavýma očima. ,,Pomoz mu!" Zaúpěla naléhavě. Jakoby mohl vytáhnout zbraň. Na co chtěl ale střílet? Vidět nebylo nic. Nissan, až na pruhy šedých stínu, točící se kolem jeho kotníku. A prodlužovali se. Volná noha byla rázem taky znehybněna. Stíny ho zatáhly po zemi dál, jakoby byl veškerý odpor marný. Pokud Jacob vystřelil, nic se nestalo, krom vyšle rány. Stíny byly už skoro v polovině jeho pasu. Proces byl rychlý. Zároveň se stále vzdaloval od dvou osob, se kterými tam byl. A pak se najednou rozezněl zvon. Kdesi v dáli. Stejný, jako předtím. Jackson zůstal v tu chvíli ležet na zemi. Stíny se prudce stáhly, jakoby je najednou odpudila nějaká síla nad chápání všech zúčastněných. Jacob byl volný a přestávalo pršet.
Jacob sám nevěděl, co se děje, i když z části tušil, že tohle teď rozhodně musel být sen. Ve skutečném světě stíny přece nikoho po zemi netahají... Snažil se z nich vymanit kopáním, ale bylo to marné. Tahaly jej od dívenky a Gena dál a dál a Jacob se snažil alespoň něčeho zachytit a nenechat se stáhnout kdo ví kam. Bylo to až děsivé a on nevěděl, co teď dělat, dokud... se neozvaly zvony a onen stínový horor nepřestal. Jakmile ucítil ve svých nohách volnost, okamžitě vstal, až zavrávoral a začal couvat. Vracel se k dvojici, mírně vyděšený, mírně v šoku a očima přejížděl po okolí, jestli neuvidí něco podezřelého. "Sakra..." hlesne zadýchaně a otře si mokrý obličej. "Pryč..." houkl na Gena a mírně jej strčil do ramene. "Pryč odtud..." Chytil malou holčičku do svých rukou a rozeběhl se i s ní pryč od hřiště. Ještě netušil, kam... nejlépe někam, kde se netvoří stíny...
Post by Gene Becker Frost on Feb 24, 2019 18:05:23 GMT
Dívku nakonec úspěšně odtáhl, nepustil ji, oddaloval se od muže. Nedokázal pořádně mluvit, ale kdyby nebyl v tomto šoku, pravděpodobně by jí vysvětlil, že se stíny toho moc neudělá. Mohli se jen dívat, možná se ho pokusit tahat, ale teď, když opět viděl ty stíny, si vzpomínal na tu obří stvůru, která si to k němu předtím kráčela. Porozhlédl se, chtěl zjistit, zda nějaká taková už není na cestě. Zatím ale nic. A když už se pomalu chystal přiblížit k muži a pokusit se mu pomoct, uslyšel zvon. Jacob byl zase volný, nebo tak alespoň vypadal, ujistil ho až v té chvíli, kdy se postavil na nohy. Usmál by se, byl by rád, ale teď se nedokázal ani pořádně pohnout. Viděl, že to všechno nebyla žádná iluze, což ho dostalo k zděšení. Takže bláznem nebyl, to byla dobrá zpráva. Ta špatná? V prázdném městě je chtějí odtáhnout stíny, které se dle všeho bojí zvonů. Do pohybu jej až dostalo postrčení, rozběhl se opět za dvojicí. „Kde je ten zvon?“ houkl na dvojici. Jestli ty věci dokázal zahnat právě on, bylo logické, aby se tam vydali.