DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Zvon ještě chvíli vyzváněl, než utichl úplně. Stejně tak už téměř dopršelo. Holčička objala Jacoba kolem krku a schovala mu hlavu do ramene. Trochu se třásla. Byla vystrašená a v tuto chvíli spíš připomínala klíště, které za žádných okolností nehodlá muže pustit. Siréna stále ještě zněla. Mračna se však začala pomalu protrhávat a odhalila tak černou oblohu, plnou hvězd. Na ulicích se opět ukázaly jasné pruhy světla. Tentokrát však nešlo o slunce. To co osvětlovalo zem byl měsíc. Vypadalo to, že až na sirénu kolem vládne klid. I když.. Možná se stíny kolem Gena začaly mírně vlnit.
Holčičku chytil pevněji tak, aby mu nespadla, i když to vypadalo, že nespadne ani kdyby ji pevně nedržel, vzhledem k tomu, jaké klíště se z ní teď stalo. "Neboj se," uklidnil malou a běžel dál. Na chvíli se otočil na Gena. To byl dobrý plán. Ten zvon s tím měl určitě něco společného. "Nejspíše tam..." ukázal směr, odkud zvony byly slyšet. Ale... pak to znovu utichlo. To nejspíše nebylo dobře. A co se nakonec ukázalo, tak místo denní oblohy se sluncem se ukázala noční s měsícem. Byl to chaos a Jacob sám netušil co si o tom myslet. "Pozor!" Zvolal na Gena. Ty stíny kolem něj... zdály se mu nějaké divné. Přesto běželi dál. Co jiného taky měli dělat.
Post by Gene Becker Frost on Feb 24, 2019 20:29:20 GMT
Když tak slyšel, jak muž utěšuje dívku, trochu začínal žárlit. Hodila by se mu nějaká ručka a klidný hlásek, který by ho uklidnil před tím, co se ho snaží zabít. Nebo co to vlastně chtěli. Bylo ale asi jasné, že to nic pěkného být nemohlo, jaký nadpřirozený stín by vás tahal za nohy do tmy, aby vás pozval na čajový dýchánek? Nakonec pohlédl směrem, kam strážník ukázal. Nevěděl, zda jít za zvony, nebo se co nejdříve někam ukrýt, ačkoliv ani nevěděl, jestli vevnitř bylo bezpečno. A pak? Byla tma. Noc. Počkat, co? Možná by dále přemýšlel nad tím, proč jim nesvítí sluníčko do ksichtů, ale to již raději vzdal. Zvykl si už na to, že z toho dne nebude mít mnoho odpovědí. V pozorování noční oblohy jej vyrušil až Jacob, to opět pohlédl k zemi, aby si jich všiml. Stíny. Znamenalo to, že už ho chtějí chytit taky? Nevěděl, raději nad tím nepřemýšlel, utíkal jen rychleji. Bál se.
Gene se bál, a měl proč se bát. Stíny se kolem něj stahovaly. I když běžel, byly všude. Jakoby bys snad stín nakažený. To Jacoba najednou, jakoby jen obtékaly. Holčička potichu vykoukla Jacobovi přes rameno na Gena. Její oči, které mohl Gene vidět byly plně čehosi nepopsatelného. Nebyl to ani tak strach. Jakoby se v nich mísily všechny možné emoce, a ona si právě nemohla vybrat, kterou z nich by měla použít. Jednu ruku pomalu povolila a natáhla ji k muži, co ji a jejího zachránce následoval. ,,Chytí ho" Špitla tiše. Na to Geneho něco škublo za rameno. Na zem ho to však nestrhlo. Zatím. Bylo to, jakoby se tomu při běhu prozatím vyškubl. Jak dlouho to ale mohlo trvat? Ulice byla temná. Pomalu však mířily z města.. Na měsícem zalité louky. Jacob mohl už pomalu kdesi v dáli vidět maličkou budovu kostelíka. Gene mohl zjistit, že si není jistý, jestli tam ta budova opravdu má být, nebo ne. Jacob však jasně věděl, že tahle budova tam předtím nikdy nestála. Stejně tak, jako už věděl, že je tohle další sen.
Ty stíny, jako by si Jacoba nevšímaly. Jako by si s nimi hrály a tentokrát si vybrali muže běžícího za nimi. A pokud jej ty stíny strhnout, měl by mu pomoct. Ale co pak s holčičkou? Co kdyby se jí něco stalo? Nemohl by to dopustit i když to byl jen pouhý sen. Pouhá noční můra. "Rychle..." vydechl. Co mohl dělat? Holčička viděla, že ty stíny Gena skoro mají, ale... snad jim utečou. Snad to dopadne tak, jako u Jacoba. Pak vyběhli na louku, na níž... stál kostel. Kostel, který tam jistě původně nebyl. Ale přesto by tam asi měli běžet. "Tam!" Cítil, jako by už snad mohl být konec. Doufal v to. Občas se ohlédl za sebe, jestli jsou všichni.
Post by Gene Becker Frost on Feb 24, 2019 21:19:46 GMT
Chvíli zpátky přemýšlel nad tím, že by mohl pár doběhnout, běžet vedle nich. Teď? Byl rád, že se stále jakžtakž drží pozadu, nemohl by jít před ně, nemohl riskovat to, že by je dostali oba, přeci jen jim zatím utíkal, no ne? Vlastně ani nevěděl, jestli si s ním hrají, nebo jestli jsou vážně tak pomalé, raději nad tím ani nepřemýšlel. Ucítil pohled dívky před ním, zaměřil se proto na ni. Nad čím musela přemýšlet? Nevěděl, nedokázal z té tváře na nic přijít, na co by asi takové dítě takhle myslelo? Bylo by ve zmatku, brečelo by, chtělo by rodiče. Ona? Byla odvážná, docela podivná, ale nad tím nijak dále nepřemýšlel. Teď si chtěl jen zachránit život, to ostatní později. Nakonec se objevili na louce, v dáli viděl kostel, tedy pravděpodobně. Byl udýchaný, viděl pouze obrys, a hlas muže jej jen motivoval k tomu, aby pohnul zadkem. Byl tu nějaký kostel? Nebo vůbec louka? No, to bylo irelevantní, teď jen potřeboval za těmi zvony, aby si zachránil krk.
Už to vypadalo, že stínům utekli, když tu náhle Gena něco strhlo dozadu. Bylo to, jako když ho někdo prudce chytí za ramena a škubne s ním zpět. Bylo těžké, udržet rovnováhu. Dopadl tvrdě na záda. Stíny ho hned omotaly kolem hrudníku, jakoby ho svazovaly. Tak, jako už se to stalo dvakrát předtím s jeho společníky. No teď se to dělo jemu. A nebylo moc věcí, které mohl člověk v takové chvíli dělat. Jakmile si ho stíny dostatečně zahákovaly, začaly ho táhnout zpět do temných ulic. Holčička v náručí vyplašeně vykřikla. Klíště se pustilo a policista ji tak mohl klidně položit na zem. Jacob už stál v záři měsíce a vypadal v bezpečí. Gene ještě čáru, oddělující světlo a stín nepřekročil a teď se od ní čím dál tím víc vzdaloval. A to nebyl jediný problém. Zem se začala otřásat. Něco se blížilo.
To už holčička vykřikla znovu a Gene padl na záda. Chytli ho a Jacob holčičku okamžitě položil na zem. Nemohl jen tak nechat muže osudu. Třeba jej... ještě stihne chytit. Běžel zpátky za ním, ale táhli ho do temné uličky opravdu rychle. Mizel ve stínech a Jacob s tím nemohl nic dělat. Nestihl jej chytit a potáhnout zpátky k sobě. "Sakra..." hlesl a v tu ránu se zem začala třást. Bylo to snad zemětřesení? V tom snu to mohlo být cokoliv, nicméně... musel se vrátit. Musel se vrátit za dítětem a ochránit hlavně jej. Neodpustil by si, kdyby jí tam nechal samotnou a kdyby se jí něco stalo. Doběhl zpátky za holčičkou a chytil ji za rameno. "Drž se u mě, ano?" řekl ji jasně a zřetelně. Co ale teď? Jen se trochu při tom otřesu přikrčil a zadíval se znovu na kostel. Ještě kousek a mohli by tam nějak doběhnout, jenže... co ten muž, kterého odtáhly stíny? Popravdě... bál se za ním běžet. Netušil, co ty stíny mohou provést a malou dívku nechtěl ohrozit.
Cody skončil na zemi a prudce oddychoval. Všechno ho bolelo. Pak ale svou pozornost zaměřil na zvířátko, nebo tedy broučka, který k němu přiletěl a sedl mu na čumák. Nesnažil se ho nijak odstrčit. Chvilku jej sledoval, začal z toho až mírně šilhat. Nastražil uši a pak natáhl čumák opatrně, aby světlušku nevystrašil, k telefonu, který vzal do zubů. Snažil se ho vzít tak, aby si svítil na cestu - zasekl si jej tedy prozatím mezi zuby. Potřeboval na hřiště, tam byla ta trojice. Tedy... slyšel jen tři. Musel si pospíšit. A musel z lesa. Ze stínu lesa... tiše zavrčel a stále kontroloval, kde se zrovna nachází ta svítící pucina.
Post by Gene Becker Frost on Feb 24, 2019 22:04:45 GMT
Byl už blízko, na tvář se mu pomalu tvořil úsměv, přeci jen opět nic necítil, žádné stíny, byli u kostela. A pak? Pak to ucítil. Škublo to s ním dozadu, prudce. Vytřeštil oči, lapal po dechu, pokusil se udělat další krok, věřil, pevně doufal v to, že udělá jeden další a dostane se do bezpečí. Nedostal se. Spadl, ucítil tlak na hrudi, nemusel hádat, co to bylo. Ihned se začal třást, škubal svým tělem a snažil se něčeho uchytit, země, ale vše bylo k ničemu. „Sakra,“ vydal ze sebe. Prohrál. Ihned se na to dal do pohybu, zpátky do ulic. Panikařil, pohlédl na muže a dívku. Přál si, aby ho zachránil, udělal cokoliv, alespoň něco. „Zvon!“ zakřičel, nevěděl, zda jej uslyší. Byl už daleko, opět viděl jen obrys kostela. Byli tam, mohli ho nějak zachránit, ne? Nebyl to ten zvon, který je zahnal? Nepřestal se hýbat a zachytávat se čehokoliv, na co jeho ruce dosáhly. Možná by vytáhl i zbraň, začal neviditelná chapadla střílet, to tedy kdyby si jej neobmotaly přímo kolem hrudi, kde to pouzdro měl. Nechtěl umřít, ještě ne.
Déšť mezitím zesílil. Mračna se zatahovala a z dáli doléhala siréna. Světluška zůstala sedět na čumáku, jakoby byla přilepená a stále jen rozsvěcovala a zhasínala svůj zadeček. Pak se ale vznesla a rozlétla se znovu mezi stromy. když se však Cody rozběhl, po chvíli si mohl všimnout, že se drží stále někde kolem. Nebo to byla jiná? Najednou měl dokonce pocit, že je ona světluška kdekoli, kam se podívá. Za chvíli už kolem něj blikalo celé okolí. Desítky, možná stovky světlušek se slétaly kolem něj, jakoby ho chránily před samotnými stíny. Probíhal tmavým lesem, jakoby o nic nešlo. Černá chapadla se držela stranou. Tehdy se však ozval zvon. Byl blíž, než předtím. S prvním úderem kovového srdce však všechny světlušky naráz zhasly. Dál už mu pomáhalo jen jeho vlastní světlo. Půda klouzala a byla rozmočená a všude byla stále tma. Ozval se další úder zvonu, a poté další. A déšť ustával. Mezi stromy začaly sem tam prosvítat drobné paprsky měsíčního svitu. Nebylo jich však dost. Za Codym, v temných částech stínů, které dopadaly na jeho srst, se začalo cosi vlnit. Cosi, co před kuželem světla, kterým si Cody svítil uhýbalo. Byla to však otázka času. Musel z lesa a to co nejrychleji. Měl ale štěstí. Snad poprvé, během dnešního dne. Les začínal řídnout a před ním se v dáli tyčilo město.
Cody spěchal. Znal les jako své boty. Světlušky vyhodnotil jako své přítelkyně, proto byl rád, že jsou v jeho okolí. Cenil si jejich přítomnosti. Jenže pak zmizely a celá scéna se znovu začala měnit. Vlk sám pro sebe zavrčel. Přes mobil to ale znělo dost zvláštně. Srst se mu na hřbetu ježila. Snažil se rozeznat, kde je a jeho rychlost jen nabrala, když zjistil, že po něm něco jde. Slyšel... zvon. Možná by měl jít za ním. Kostel by měl být bezpečí, ne? Prudce zahnul směrem, kterým kostel byl. Z nějakého důvodu věřil tomu, že kostel by jej mohl ochránit. Proto... se rozhodl hledat svou záchranu u něj. Co ohlašoval zvon? Co přesně... jej vždy rozezvonilo? Snažil se myslet, ale myšlenky se těžko dávaly dohromady.
Než stihl vyběhnout z lesa, zvon zmlkl. Obloha byla čistá a zářily na ní miliardy hvězd, společně s velkým měsícem. Byl úplněk. Cody ho ale necítil. Kdyby proměněný nebyl, nic by to s ním neudělalo. Vlastně i to, že se stále držel bylo vcelku zvláštní. Mělo to spojitost s tím, že se prostě držet chtěl. Bylo to, jakoby jeho tělo chtělo reagovat na to, co je přirozené. Zároveň se však jeho mysl stále držela nahoře. Chvílemi to bylo skoro až.. jakoby nemohl opravdu ztratit kontrolu. Vždy se zasekl na hraně. Něco ho ale drželo, aby nepřepadl. Po těle najednou ucítil štípavou bolest, jako když ho někdo chytne za chlupy. Něco mu začalo podchytávat nohy, jakoby se ho to snažilo stáhnout na zem. Vzduch kolem něj se vlnil. Živé stíny se však stále vyhýbaly kuželu světla. Měsícem zalité louky už byly nedaleko. A na nich kostel. Kostel, u kterého si nebyl jistý, jestli tam stál už předtím. Na východě se pak tyčilo město. Cody byl teď kostelu blíž, než někdo, kdo by se rozhodl jít z města.
Záchrana. Záchrana v podobě kostela. Ironicky měl Cody ten pocit, že teď musí utíkat o to usilovněji. Byl sice naučený běhat, ale ne tak daleko bez zpomalení. Bylo to velice únavné. Zadýchaně letěl dál, čelist ho bolela, jak v ní držel svůj mobil. Potřeboval se dostat ke světlu. Světlo byla jeho spása. Rychlé skoky vlkodlaka spíš připomínaly let než běh. Vypadal... Elegantně. Čokoládová až černá srst, v níž byly kapučínově hnědé pruhy. A oči, šílené oči. Přesto byl zatím vlk docela při smyslech. Zatím své vnitřní zvíře držel na uzdě a přál se s ním. Momentálně totiž měli oba stejný cíl. Držet telefon jako zdroj světla a doběhnout na louku ozářenou světlem. Nebyl si jist, jestli to zvládne. Pokud však doběhl... Jeho pohled změnil směr. Cosi zahledl. Lidi. Lidi? Mířili sem taky? Měli stejný šestý smysl? Nastražil uši.
štípání po těle bylo čím dál otravnější a párkrát se stalo, že mu něco jakoby podrazilo nohy. Dalo by se to přirovnat k zakopnutí o kořen. Nic ho ale nechytlo přímo. Pohyboval se moc rychle, navíc cestou, ze které se stíny nejdříve stahovaly před světlem. Když vylétl ze stínu, vyvláčel sebou na ozářenou louku několik černých chapadel, zamotaných v jeho srsti, které se pod náporem měsíce začaly rychle prudce stahovat zpět do stínu a ačkoli se nejdříve snažili, stáhnout ho zpět, dost rychle s neúspěchem zmizely. Před Codym teď byla pláň luk s minimální plochou stínu. Alespoň dokud by znovu nepřišly mraky. Jeho cesta ke kostelu byla volná. Pak se však objevili lidé. Něco se u nich dělo. Vítr k němu donesl dva lidské pachy. Poměrné ticho pak pročísl dívčí výkřik. Bylo to tehdy, když Gene zmizel ve stínu. Cody z dálky mohl vidět, jak se jedna z budov víc v centru kymácí a následně bortí. Otřesy země byly cítit až něj.