DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Cody... Se loučil se svým životem. Nevěřil, že tohle může přežít. Ne do momentu, kdy najednou ucítil, že ho to něco pustilo. A Cody? Letěl. Byl to snad ten nejlepší pocit v jeho Život. Ten pocit z letu. Musel přivřít oči. Vítr mu čechral srst... Ale pak, pak přistál. Před očima se mu zatmělo. Bylo to tvrdé přistání. Bolestivé. Poslední nadechnutí, než se plíce dala do splaskávání. Cody se cítil, jakoby se topil. To jak se mu jedna z plic začala pomalu ale jistě plnit krví. Bolelo to. Z jeho mrákot ho probudil křik. Ale jaký křik... Ten člověk. Ten člověk, kterého běžel zachránit. Křičel. A Cody jen opatrně nadzvedl hlavu. Byl konec. Proč se pokoušet? A pak se něco stalo. Telefon. Někdo mu volal. A pouto... Někdo v dáli byl. Začal po něm lapat jako šílený. A pak další překvapení. Obloha se začala otvírat a příšera? Pustila muže a dala se pomalu pryč. Vlkodlak se donutil postavit, i když nemohl pořádně dýchat. Nezáleželo na tom, jestli je jeho tělo zkroucené v bolesti, záleželo na tom telefonátu. Při pochodu k telefonu kulhal, jak se snažil stranu s plící nezatěžovat. Přesto to bolelo a vlk lapal po dechu. Bylo mu mizerně. Ale prostě potřeboval vědět, kdo mu odpovídá. Někdo ze smečky?
Zdálo se, že se všechno uklidnilo. Temnota tu stále byla ale jakoby pro ni přestali existovat. Telefon stále zvonil. Jakmile se k němu Cody dostal a potvrdil hovor, ozval se z něj hlas. Byl vzdálený a přes šum ho nebylo skoro slyšet. ,,řádku? Cod.. šíš mě?" Hlas byl povědomí. I když mu bylo špatně rozumět a spíš než hlas bylo slyšet šumění. Codymu se najednou před očima začalo mlžit. Viděl dvojitě. Motala se mu hlava. Bolest pomalu utichala a on si připadal lehký, jako pírko. Jakoby se ho nic netýkalo a on uvízl v klidné nicotě. Jediné, co stále slyšel, byl hlas. Teď už zřetelnější. Zněl naléhavě. ,,Cody! Jsi tam? Co se děje?
Déšť začal prudce bubnovat o zem. Stejně jako už několikrát předtím. Gene viděl, jak se vlkodlak snaží zvednout telefon, což se mu nakonec i povedlo. On však nic neslyšel. Telefon jen přestal zvonit. Mohl sledovat, jak se vlk položil na zem a pomalu s čumákem u telefonu zavíral oči, až zůstal nehnutě ležet. Naposledy vydechl. Gene tam zůstal sám. Jistě, jeho cílem mohl být znovu kostel. Pokud se však otočil, zjistil, že není sám. Žena stála v cestě mezi ním a loukami. S rukama založenýma na hrudi si ho měřila pohledem a mírně se usmívala. ,,Gene, mám pravdu?"
Post by Gene Becker Frost on Mar 2, 2019 22:29:34 GMT
Vlk jej ignoroval, prošel kolem, přímo ke zvonícímu telefonu. Bylo to jako z nějakého velmi blbého filmu, který si hrál s jeho pocity. Právě teď byl vyčerpaný, vystrašený a stále velmi zmatený. Déšť jej osvěžoval, avšak ten teď byl irelevantní. Pozoroval vlka a mobil, nějak jej dokázal vzít, avšak nic neslyšel. Možná i chtěl. Viděl, jak vlk klesá k zemi, to přikročil, přeci jen nevypadal úplně v pořádku, a právě mohla nastávat jedna z těch nejhorších situací. Umíral. „Hej,“ houkl na zvíře, šel rychleji, ale bylo pozdě. Stále si držel odstup takových dvou metrů, pozoroval jej. Bez pohybu, bez nádechu. Jeho zachránce byl mrtvý, a on? Potřeboval se dostat zpět do kostela, k policajtovi a dívce. Otočil se, aby spatřil ženu, jak dlouho tam asi byla? A odkud sakra znala jeho jméno. Toho vlka se stále bál, byť byl mrtvý, avšak žena jej polekala snad ještě víc, proto odstoupil. „Kdo jsi?“
Žena se mírně pousmála a pomalu se k němu vydala. ,,Záleží na tom? Řekněme, že jsem někdo, kdo tě odtud může dostat. Pokud tedy budeš rozumný" Zastavila a hodnotícně ho přejela pohledem. Pak se obrátila k nehybně ležícímu Codymu. ,,Jen se na něj podívej. Co vidíš?" Ušklíbla se. Došla ke Codymu a mírně, skoro až pohrdavě do něj šťouchla nohou. Pak si k němu dřepla a přejela po jeho tmavé srsti. ,,Zatoulaný pejsek. Dlouho bez majitele. Škoda, že utekl. Mohla být ještě legrace." Dál přejížděla po jeho srsti. Skoro až láskyplně. Očima však opět těkla k muži. ,,Pojď sem.. řekni mi co vidíš? Lidskou bytost? Nebo ubohé zvíře?"
Post by Gene Becker Frost on Mar 2, 2019 23:36:42 GMT
Neznámá se přiblížila, což jej dvakrát neujišťovalo. Stále nevěděl, o koho jde, co se okolo něj děje. Její slova? Zněla jako někdo, kdo by věděl, o co jde. Co to mohlo být zač? Nevěděl. Každopádně chtěl jít pryč, potřeboval do bezpečí, avšak její slova jej lehce přesvědčila. Věřil jí? Dalo se říci, že ano. Potřeboval nějakou naději, alespoň část, tu právě vložil do ní. Stále ji nevěřícně probíjel svým pohledem. Nepanikařila, ba naopak. Měla to snad všechno nějak pod kontrolou? Určitě musela něco vědět, ale bylo zřejmé, že musel spolupracovat. Proto se zaměřil na vlka, její otázka? Viděl svého zachránce. Hrdinu. Její chování bylo nevhodné, pohrdavé, jako kdyby z mrtvého tvora měla jen kus kožichu. Vybídla jej k tomu, aby se přiblížil, což i udělal. Dva roky, o nic víc, o nic míň. „Zachránil mi život,“ odvětil, „žádné ubohé zvíře by to neudělalo.“
Dívka ho probodávala pohledem. Jeho odpověď ji však nijak nepřekvapila. Alespoň se to tak zdálo. ,,Spousta zvířat občas udělá zoufalý čin, který náhodou někomu pomůže. To je běžné. Jsou toho plná videa na internetu" Zaculila se. Pak se opět zahleděla na vlka, kterému přejela dlaní po uších a čumáku. ,,Stále to z nich nedělá něco víc, než to, čím jsou. Kdyby jsi takového tvora potkal v realitě, kdyby ti nešlo o život.. mluvil by si stejně?" dotázala se, zatímco se pod jejíma rukama Codyho tělo začalo pozvolna měnit na třpytící se prášek, jehož částečky ve vzduchu pomalu mizely. Když už nic nezbylo, pomalu se zvedla. ,, V Heathens je víc, než tenhle jeden vlkodlak. Co myslíš, že by dokázala celá smečka? Mám pro tebe návrh. Pomůžu ti z téhle noční můry. A ty mi o nich na oplátku zjistíš co nejvíc. O každém z nich. Kde bydlí, co rádi jedí a kdy chodí spát. Domluvíme se?" Naklonila hlavu. Alisa se teď smečkou nemohla sama zabývat. Ne, když tu byl Victor. Luciferova hračka, které ona nesměla zkřivit ani chloupek na hlavě. Kdyby se moc angažovala, tenhle vlkodlak by nezůstal stranou a ona by se znovu musela stáhnout. Vždyť i teď ji kazil plány. Lítostivě se podívala po místě, kde ještě před chvílí ležel Cody. Ne, musela na to jít chytře. Nenápadně. A tenhle človíček ji v tom možná mohl pomoct.
Post by Gene Becker Frost on Mar 3, 2019 11:43:56 GMT
Netrvalo dlouho, aby pochopil, oč šlo. Samozřejmě jen chvíli přihlížel, přemýšlel. Měla pravdu? Ano i ne. Neviděl to jako žádný zoufalý čin, přeci jen ten vlk dokázal racionálně myslet, no ne? Které zvíře by ve vražedných stínech vidělo nějaký zoufalý čin? Jen zakroutil hlavou, bylo zjevné, že oba dva měli docela rozdílný, a zároveň podobný názor. „Ne,“ odvětil stroze. Nepokračoval. Jeho vztah k nim nikdy nebyl zrovna nejlepší, ale v srdci měl přeci jen místo pro jedince, kteří se mu dokáží obhájit. A tenhle to zajisté již dokázal. Sledoval, jak se vlk rozpadá na prach, což jej přivedlo k dřívější otázce. Co byla zač? „Co se s ním děje?“ zeptal se, přebyla jej však její slova. Samozřejmě věděl, že v Heathens musí být více než jen pouhý jeden vlkodlak, snad i smečka. Její návrh? Mohla ho dostat… z noční můry? Samozřejmě jen chvíli přemýšlel nad tou skutečností, že by tohle mohla noční můra vážně být. Mohla? No, rád by řekl, že ano. Ale jak to měl poznat? Tedy dle toho, že se každých deset minut měnil čas, naháněly ho stíny a že se vlk před ním rozpadl na prach, usoudil, že mohla mít pravdu. Její podmínka? Podivuhodná. „Jen tohle?“ pro chvíli jen mlčky stál. „K čemu ti to je? A kdo jsi?“ Nemohl věřit nějaké náhodné ženě, která dělá z věcí prach. Ale byl zoufalý, a jestli měla schopnost jej odtud dostat, s radostí jí příjme, samozřejmě s detaily. Měl vlastní cíle, a ublížit dalším náhodným vlkům tam možná nepatřilo.
Dívka se culila. Očividně ji bavilo, jak zmatený vlastně je. ,,Vlkodlaci jsou zajímavá stvoření. Dokážou působit jako lidé. Dokonce to někdy vypadá až tak, že jsou jejich úmysly čisté. Zdání ale může klamat. Pořád jsou to zvířata.. a když držíš zvíře dlouho zavřené v kleci, zešílí" mimoděk při tom luskla prsty. ,,Je to takhle jednoduché. Lidská schránka je jako vězení. Stavěl si někdy domeček z karet? Když přidáváš další a další patra, často se stane, že ti část spadne. Je to jako z budováním jejich křehké rovnováhy. A pak, když už si myslí, že svou podstatu zvládly, že je domeček postaven a žádné další karty už nezbývají, stačí slabý větřík a celá stavba se zhroutí. A ty nikdy nevíš, kdy ten větřík přijde. Jsou jako časovaná bomba. Nevyzpytatelní, nebezpeční. Nejde jim věřit. Protože až jednou jejich domeček z karet spadne.. je úplně jedno, jestli jsi přítel, nebo ne" Tajemně se usmívala. Vypadalo to, že vlkodlaky zná celkem dobře. ,,Nechci po tobě, aby ses stavěl smečce vlků. Přece nechceme, aby se ti něco stalo. Co po tobě chci, jsou pouhé informace. Chci aby ses k nim dostal, pochopil, jak žijí. A chci, abys byl mýma očima, když já zrovna nebudu moct. Dokázal bys to?" Znovu se vydala k němu. ,,Moje jméno je Alisa. A o toho vlka si nedělej starosti. Probudil se. A ty můžeš taky. Pomůžu ti. Pokud ty pomůžeš mě. Domluvíme se?" Zastavila se před ním a natáhla k němu ruku, jako rovnocennému partnerovi.
Post by Gene Becker Frost on Mar 3, 2019 16:46:57 GMT
Její chování mu moc nepomáhalo, vlastně ani sám netušil, zda mělo. Mluvila o vlkodlacích, jako kdyby je znala mnohem lépe než on, což bylo i možné, a zněla přesvědčivě. Za normálních okolností by s ní souhlasil, přikývl by a pokračoval, ale teď? Zmatený, tak zmatený, přeci jen by se mu nějaké to vysvětlení hodilo. Teď jen stal v zděšení, že se za jeho zády objeví nějaký obří stín a zašlápne tyhle dva maniaky, kteří zde diskutují od vlkodlacích. Mlčky přikývl, chápal ji. Měla pointu, něco, co mnohdy chybělo jemu samotného, a ačkoliv se snažil bránit, omotala si ho docela lehce. „Pravda.“ Vzbudilo to v něm lítost, něco, co k těmhle stvořením nerad pociťoval. Přemýšlel. Co kdyby měl být on jedním z nich? Udržel by se? Ne. Jejich svět byl tomu jemu stále z větší části uzavřen, a tak si i dokonce vystačil, avšak Alisa, jak se právě představila, mu darovala kapku světla na věc. Další závěr byl docela jasný – buď jí pomůže, nebo tu bude trčet. Vskutku najednou věřil, že je ve snu, pochybnosti odložil stranou. Potřeboval alespoň jednu další dobrou zprávu z toho dne, chtěl se vrátit do světa s lidmi a neživými stíny a s dnem, který netrvá pár minut. Nechal ji, ať se přiblíží, natáhne k němu ruku. „Takže mám být tvůj zvěd,“ přeložil si, váhal, pohlédl na ženu. Nebyla tohle právě jedna z věcí, co sám potřeboval? Dostat se blíže? „Co z toho mám já? Svobodu?“ Stále váhal, přikláněl se k její nabídce.
Alisa mírně přikývla. ,,Zvěd, pokud tomu tak chceš říkat." Trpělivě nechala ruku nataženou, i když ji jeho nerozhodnost mírně iritovala. Nad jeho otázkou se však musela zasmát. ,,Gene.. ty ale nejsi vězeň. Nemáš za co dostat svobodu. Už vůbec ne ode mě. Věc je taková, že jsi teď v dost velkých problémech, pokud se nemýlím, a já ti z nich mohu pomoct ven. Jen za to chci něco na oplátku. Nic víc v tom nehledej. Je to jen oboustranně výhodný obchod." Pokrčila rameny a ruku stáhla. Vypadalo to, že už ji sama znovu nenatáhne. Tentokrát by s tím musel přijít Gene. ,,Chápu, že jsi zmatený. Nedivím se ti. Máš za sebou dost perný den a já ti musím přijít.. divná. Pravda je ta, že asi divná jsem. Jsem démon. A potřebuji tvou pomoc" Ukázala na něj prstem, kterým ho následně píchla do hrudi. ,,Mě poznají. Ty jsi ale člověk. Potřebuju tě. A na oplátku ti odtud pomůžu. Nechci tvůj úpis, ani duši. Obchod je obchod. Tak plácneme si?"
Post by Gene Becker Frost on Mar 3, 2019 20:11:44 GMT
Vážně se právě měl stát nějakým tajným špiónem? Všechno to znělo poněkud přitažené za vlasy, ten fakt, že je ve snu, nebo to, že s ním právě promlouvá démon. Opět měla pravdu. Viděla mu snad do duše? Měl ten pocit. Byl v potížích, což byla pravda, a potřeboval pomoc, možná ne zrovna od někoho jako ona, ale potřeboval. Zoufalost jej přivedla k tomu, aby přikývl. Chvíli věnoval tomu, aby si ji jen prohlížel. Už jí věřil? Jasně, že ne. Jiný východ ale neviděl, jiná možnost se mu nenabízela. A pak se představila jako démon. Mohla za ty stíny tedy ona? Raději nepřicházel k závěrům. „Jestli to vážně potřebuješ a nehodláš mě nějak ošidit,“ povzdychl si, „tak přijímám.“ Nelíbilo se mu to, vůbec ne, ale co jiného už měl udělat? Natáhl jí ruku, souhlasil s podmínkami.
Alisa se spokojeně usmála a jeho nataženou ruku stiskla. Vypadalo to, že získala co chtěla. ,,Neboj se. Nehodlám tě ošidit, pokud se nebudeš ty snažit ošidit mě. A ještě něco. O naší malé dohodě nikomu neříkej. Jinak bys taky nemusel skončit dobře" Mrkla na něj. Možná až mírně laškovně. Pak jeho ruku pustila. ,,Brzo tě přijdu navštívit. Radím ti, aby si pro mě něco měl" Usmála se. Už nepůsobila nijak zvlášť mile. Pokud tak vůbec někdy působila. Svět kolem ní se začal tříštit a Gene se pomalu ale jistě propadal do tmy. Osvobozující tmy, která zastírala všechny ty nelogické události a společně s onou příšerou je odnášela pryč. Gene zůstal sám. V tichu. V klidu. Bez dalších nočních můr. Až do doby, než otevřel oči už se nic nestalo. Jak slíbila.