Marina sledovala oba dva chodce před sebou. Zejména Adriana. To, kam koukal. Byl to pro dnešek její krotitel, takže nechtěla dělat chyby. Dívala se tam kam on, protože měl doma další šelmy a tak si myslela, že se dívá po nich. Nechtěla se změnit ani porvat s nějakým dalším vlkem ani liškou. 
"Co je to?" zeptala se zvědavě, když si místo šelmy všimla v listí malého domečku, do kterého se mohly vejít tak akorát myšky. A pak si připomněla, že se zase nejspíš chová nezdvořile, tak rychle dodala: "Je to tu moc krásné." aby pochválila dům i jeho okolí.

Dýně. Vyřezávané. Pamatovala si, že když yla malá, ještě vyřezávali tuřín. Ale dýně se už také dlabaly. Pěkný zvyk. "Dobře, budu dávat pozor pod nohy. A tu ponožku ti můžu pomoct najít, asi víš co jsem zač, že jo? A pokud jde o dýně, taky ráda pomůžu. Ale nebude nám to chtít ten bubák překazit?" Začala přemýšlet nahlas. Uvažovala také, jestli Adrian zná pověst o Jacku Lucerně, který byl vlastně na začátku toho zvyku s dýněmi. Ale nejvíc ji zajímalo, jestli by bubák opravdu mohl zasáhnout. Skřítky nepodceňovala, v lese viděla ledacos, bubáka však považovala za horší možnost.

Adrian matku nadšeně pozoroval. Tenhle trik s dveřmi měl rád a nemohl se dočkat, až ho bude moct dělat sám. Vešel za ní a podržel Marině dveře. Přece jen na ni měl dávat pozor, a co kdyby se dveře chtěly třeba větrem zabouchnout.. nebo tak něco. Pak divoce pokýval hlavou, ve znamení souhlasu s úlohou, kterou mu Peggy zadala a hned na to chytl zrzavou vlkodlačici za ruku a táhl ji nahoru do patra. Chtěl začít u svého pokoje. ,,Tam spí máma, ale chodit ji tam nebudeme!" oznámil důležitě, když ukazoval na jedny z dveří. Pak otevřel druhé a vtáhl ji do svého organizovaného chaosu. Místnost byla poměrně velká ale i tak to vypadalo, že má málo místa. Krom postele, skříně a nočního stolku byla po zemi spousta provizorních pelíšků. To všechno bylo ozdobené různými fotkami a obrázky zvířat a lapači snů. Hned u okna byla poměrně pěkná větev, kde bylo zavěšené krmítko, na které bylo pěkně vidět a celý strop byl posázený různě velkými hvězdičkami. V roku místnosti vlevo od okna byla knihovnička, vedle které vysela závěsná síť. Adrian se hned rozběhl k oknu, které otevřel, aby dosypal krmítko. ,, Udělal jsem tu postýlky pro zvířátka, kdyby jim byla venku moc zima" vysvětlil a usmál se. Okno znovu zavřel a otočil se na Marinu. ,,Nevím jestli nějaké přijde, neumím s nimi mluvit jako máma, ale jistota je jistota" pokrčil rameny

Adrian mírně pokrčil rameny. ,,Asi ne, na to bude čas potom!Navíc, jestli ji má ten bubák, tak ji stejně asi nenajdeme, a nerad bych ho naštval" zaculil se a pokrčil rameny. ,,Stejně nevím, k čemu je mu jedna ponožka" pronesl zamyšleně a pak se vydal zase dolů. ,, Pojď, honem! Tamhle je koupelna a tam obývák ale někdy se tam rozvaluje Šedivka. Máš ráda kočky?" Zeptal se zvědavě aniž by se zastavil. ,, a tam je kuchyň" ukázal a vydal se za mámou. ,, Někde by tu měl ještě být Chip, ale netuším kde" Pokrčil rameny, aniž by se obtěžoval říct, kdo to vlastně je.

Marina se rozhlížela po kuchyni. Adrian ji celým domem prováděl tak rychle, že tohle byla jedna z mála místnosti, kde se mohla lépe rozhlédnout. To, co říkala Peggy jí nedávalo smysl.
"Co dobrého nás čeká?" zeptala se, když přicházeli něco slyšela ale ne úplně. "A proč bych měla být s lidmi?" otázala se o poznání opatrněji. Oči jí těkaly k jídlu, sýr měla ráda a už se jí sbíhaly sliny, teď když měla břicho zcela prázdné jí to určitě příjde k chuti. Ovšem ta poznámka o lidech byla dost alarmující a zneklidnila ji. Očima začala těkat mezi Peggy a večeří, která byla bohatší, než to, co jídávala v lese. Sušené houby, trvanlivé pečivo co si pekla sama z mouky všehochutky a další zpestřování jídelníčku se s takovou upravenou hostinou nedalo srovnávat.

Peggyin les ----> Ryley
Pršelo a pořádně. Chip se nevztekal, že jej vzal, naopak. Držel na ruce jako přibitý, snad se k ní i choulil? Kdo ví, nakonec cosi celou dobu štěbetal a Ryley nerozuměl. Nakonec se Ryley dostal k domku, který stal v lese, avšak jednalo se pouze o kraj lesa. Vedla k němu cesta, po které se možná dalo i dojet na kole či autem. Když se dostal mladík dost blízko, Chip se zvedl a rozletěl se směrem, který vedl k něčímu domu. Zastavil se na klice dveří a pohopkával na ní. Že by snad chtěl, aby mu Ryley otevřel? Možné to bylo. Pokud se Ryley skutečně rozhodl vzít za kliku, zjistil, že je odemčeno. Dostal se do domu, který byl příjemně vyhřátý. Někde se ozvalo tiché zamňaučení a Chip se zjevně kvůli kočce odmítal od Ryleyho hnout na krok. Uvnitř však byla tma. Bylo třeba najít vypínač a rožnout.

Bylo docela pozdě a Adrian už se chystal do postele. Vzorně se umyl, převlékl do pyžama, vyčistil si zuby a s pootevřenými dveřmi zalezl do postele. Vždycky to tak dělával, když nebyla maminka doma, aby věděl, kdy přijde, pokud by do té doby neusnul. Navíc vzhledem k bubákům bylo lepší, když mohl rychle přeběhnout do jejího pokoje. Asi bylo divné, že kluk, tak starý, jako on ještě věří na bubáky, ale on by přísahal, že za ním chodí. Teď se ale nemusel bát. Měl dýni, co všechny zažene. Chvíli na ni koukal, než konečně zavřel oči, když se ozvalo otevírání dveří. Víčka mu prudce vyletěla nahoru ale jinak se ani nehnul. To musela být máma.. i když.. Proč by se snažila být tolik potichu. A proč by nerozsvítila. Navíc slyšel mňaukání a Chipa. Peggy by Šedivku alespoň napomenula. Přejel mu mráz po zádech. Co když to byl zloděj? To by ale obyvatelé domu spustili jiný kravál. Potichoučku vyklouzl z postele a připlížil se z pokojíku, ke kraji schodů za zábradlí, Hýbal se tam nějaký stín. Adrian si připadal, jako v nějakém filmu. Zůstal sedět bez hnutí a sledoval dění dole. Nebyl vidět, kdyby se však rozsvítilo, bylo by to něco jiného. Zábradlí dostačující krytí neposkytovalo.