To, že do domu vběhla vydra tak nějak přešel ale to, že se proměnila v nahou ženu ho chtě nechtě překvapilo. Nebyl to sice takový šok, jako když poprvé viděl vlkodlaka, nebo když se před ním z ničeho nic objevil Thomas, vlastně měl pocit, že čím víc se těchhle věcí dělo, tím otupělejší k nim byl, ale pořád to bylo něco, co ho nenechalo úplně klidným. Místo toho, aby však přemýšlel nad dívčiným zadkem nebo boky, jak by se asi od muže očekávalo, ho zaujala myšlenka, jaké to asi je být vydrou? Když přišel na to, že ten pocit stejně nikdy nezažije, zaujal ho fakt, že promluvila o vlkodlacích. Jak to tak viděl, v Heathens byla spousta zvláštních lidí a očividně se mezi sebou znali. Bylo zvláštní pomalu vplouvat do toho ,,druhého" světa, plného tajemství. Nezáviděl však Jacobovi. On už měl svůj prvotní šok za sebou, kdežto strážník se s tím zdá se právě vyrovnával. Nakonec zachytil Jacobův pohled. ,,No, já jsem tu spíš doprovod.. I když, nové zkutečnosti si poslechnu vždycky rád" Usmál se. Přece jen, vypadalo to, že je oba svým způsobem pozvala. Natáhl se po skleničce a krátce se napil.

Její pohled padl na Jacoba a přeměřila si ho pohledem. ,,Přijde ti, že se vlkodlaci mění na maličké vydry?" pronesla káravým tónem, trochu ji to urazilo. ,,Jsem člověk, stejně jako vy dva. A mám schopnosti jako by dva.oje ale nepochází od démonů a ani nejsem prokletá jako vlkodlaci. Takže ne, nejsem si s vlkodlaky vůbec podobná, pokud pomineme vlčí podobu." Vysvětlila a pak se usmála na syna. ,,Dám ti ho," pronesla a vydala se do kuchyně. Když se vrátila, měla na sobě už i kraťasy. Zjevně měla oblečení všude po domě. Předala synu dopis a podotkla: ,,Vem si gumáčky, budeš muset vzít řeku přes kameny a to by se ti promočily boty. Dávej si pozor, abys neuklouzl, ano?" Pak se její pohled vrátil na dvojici. ,,Ano, viděli jsme se ve snu. Proto to prý není potřeba. Pamatuji se, co jsem vám řekla." Nebylo těžké pro ni přepínat od rozhovoru s muži na syna. ,,Ne, díky. A teď utíkej, ať jsi doma co nejdřív. Pokud se venku mezitím setmí, požádej Victora, aby mi zavolal a já se pro tebe stavím, ano?" dala instrukce synovi a do prstíků mu vložila onen důležitý dopis. S tím už věnovala plnou pozornost těm dvěma. ,,Ano, jste vzhůru," přitakala Peggy. ,,Oba, pokud vám, to zatím nebylo jasné. Ale je tu nějaký důvod, proč jste ze mě tak nervozní?" věnovala Jacobovi další úsměv a následně se podívala na Connora. ,,Bylo těžké mě najít?"

Dobře bylo spoustu věcí, co Jacob nevěděl. Proto pokrčil rameny. „No… vzhledem k tomu, že o existenci vlkodlaků slyším poprvé…“ podrbal se na čele a těžce vydechl. Vynesla zde tolik informací na povrch, že si to musel Jacob všechno srovná v hlavě a hlavně… nepropadat nějaké panice. Bylo fakt těžké tohle všechno přijmout jako pravdu, ale když už zvládal číst myšlenky a pak viděl ženskou, jak se mění z vydry… věřil už všemu, co tady řekla. Takže existovali démoni a andělé. Existovali vlkodlaci a pak lidi, co se měnili ve vydry a očividně i vlky nebo prokletí lidi démony, co uměli číst myšlenky. Jako sci-fi film by to byl drsný, ale tohle byla realita. Skutečná realita a měl teď pocit, že mu z těch všemožných myšlenek a otázek pukne hlava, zvláště, když připočítáme myšlenky jiných, které Jacobovi lítaly do hlavy také. Jako chlap měl opravdu problém tohle všechno do hlavy nacpat najednou a pochopit to. „Takhle… já… se o tom všem bláznovství dozvěděl až dneska. Uh… chvíli jsem si myslel, že se odvezu do cvokárny,“ vydechl a raději se posadil. Cítil, jak jej nohy chtěly odnést jinam. Pryč od tohoto domu, pryč od města a jít si zase žít svůj nudný policejní život plný holek okolo. Popravdě jej to fakt hodně lákalo, ale zároveň jeho mysl se chtěla o tom všem dozvědět víc. Teď už ano, nemohl by zase žít věčně v nezodpovězených otázkách. Musel se na to napít a tak to také udělal. „Takže ty jsi… co vlastně? A co jsem vlastně já? Lezu pořád někomu do hlavy, aniž bych chtěl… prý za to může démon. Co jsou ti démoni zač?“ Pak si ale vzpomněl, že řekla, že schopnosti mají oba dva. Otočil se s tázavým pohledem na Connora, „A co jsi zač ty?“ Zamračil se. Netušil, že je taky nějaký nadpřirozený kdo ví co. Otázka, proč je z ní tak nervózní jej pobavila. Byla směšná. Proč asi? Teď už si to mohla zjisti sama. Neměl ani čas odpovědět, protože nahoře v dalším patře se něco mihlo a Jake si toho nemohl nevšimnout. Stál tam muž, ale… měl křídla, bílá a opeřená, jako pták. Tohle určitě musel být anděl. Andělé bývali vždycky označováni jako postavy s křídly. Určitě to byl anděl. Díval se tam, jako kdyby snad viděl ducha a na chvíli zapomněl, co všechno kdo říkal. Ani kluka si nevšímal. „Uh… máš v domě anděla?“ hlesl a nespouštěl z něj oči.

Adrian čekal, zatímco se Peggy vydala do kuchyně. Vypadal nadšený a nedočkavý. Jakmile se vrátila s dopisem, rychle se po něm natáhl a zkoumavě si ho prohlédl. Nevypadal nějak zvláštně. Rád by věděl, co je uvnitř ale neptal se. Na to bude čas později, nebo se třeba něco víc dozví u vlkodlaků. Každopádně dopis bezpečně schoval a na matčino varování přikývl. I na to, aby sám nechodil po tmě v lese domů. Pak seskočil z křesla a rozběhl se obout a teple obléct. ,,tak poleť Chipe!" Zavolal na ptáčka a za chvíli už bylo slyšet klapnutí dveří. Co se řešilo v obýváku už neřešil.

Thomas nevypadal nijak šokovaně, když ho viděl i Jacob a následně na něj reagovala i Peggy. Spíš so povzdechl. ,,Na co jsme nehmotní, když nás stejně všichni vidí?" podotkl spíš sám pro sebe a zhmotnil své tělo, jen aby sešel dolů. Křídla hmotná neměl, ale samozřejmě je dvojice na gauči viděla. Usmál se na Jacoba. ,,Ahoj, já jsem Thomas. A... Neměl bys o mě vědět... Ale zdá se, že není jiná možnost," pousmál se a pak se zatvářil provinile. ,,Byl jsem navštívit hřbitov, omlouvám se. Vím, že jsi byl nesvůj z toho, jak jsem zmizel," sklopil oči a v myšlenkách i na povrch se kál. Na slova Peggy velice neochotně kývl. Nechtěl odpovídat... Ale vypadalo to, že se tomu nevyhne. ,,A co trochu jídla? Connor lépe bere informace, když u toho má plný žaludek," navrhl druidce.

Tenebris. To slovo už slyšel, ačkoli nevěděl, co to znamená. Pořád to nechápal. Nechtěl se ale ptát. Na rozdíl od Jacoba bral věci tak, jak jsou. Tak nějak předpokládal, že každá informace si k němu najde cestu svou vlastní rychlostí. Neměl rád, když se na něj vychrlilo všechno naráz. I kdyby ale jeho ,,nadání" spočívalo jen v tom, že dokáže vidět Thomase, stačilo by mu to. Nestál o čtení myšlenek, ani nic takového. Vlastně teď Jacoba dost litoval. Nebyl ve snadné situaci. Poté se podíval na Peggy, která promluvila na Thomase. Neubránil se menšímu bodnutí žárlivosti. Z jeho anděla se teď stalo něco jako veřejná atrakce. Thomas však nevypadal, že by z toho byl nějak nadšený, stejně jako Connor. ,,Nic se neděje. Máš i vlastní věci na práci" Přikývl na jeho omluvu. Rozhodl se tím však dál nezaobírat. Nechtěl přemýšlet na Thomasovými důvody, když to právě v tuto chvíli bylo, jakoby to vyřvával do soukromého rozhlasu. Místo toho se posunul, aby andělovi udělal místo. Pokud si tedy chtěl sednout. Pak ale zrudl. ,,To není pravda.." Zamručel. Na to se podíval na Jacoba. Až teď ho napadlo, jak je asi musí vidět on a zrudl snad ještě víc. Podrbal se na hlavě. ,,No, ano.. Thomas je můj strážný anděl." Trochu se pousmál a doufal, že tím neprovalil státní tajemství.

Thomas se na Jacoba podíval, s naprosto vážným výrazem. ,,Jistě. Pouto mezi námi je nepřetržitelné," pronesl a vypadal... Že to myslí naprosto vážně. No, nejspíš i myslel. ,,To bude určitě Connorovi chutnat," pochválil jídlo zvesela anděl, který tak nějak tušil, že Connora prostě nacpe, ať už člověk chtít bude nebo ne. ,,A zas tak moc bytostí není... Aspoň co o nich my víme. Lidé, andělé, démoni, epifanie, tenebris. Pokud mají něco démoni v rukávu," pokrčil rameny. Kletby neměl rád a držel se od nich daleko, jistě by mu nebylo ani trochu příjemné, kdyby se s nějakou prokletou bytostí musel setkat. Pak se zhluboka nadechl a peří se mu zachvělo na zádech. Podíval se na Jacoba. ,,Jak to zatím berete? Nedělá se vám špatně, nemotá se vám hlava? To je.. Normální," posadil se na místo uvolněné Connorem a trochu se na něj bokem namáčkl. Cítil se dost nesvůj. V této místnosti toho se zrzkou věděl asi nejvíc, ale tak nějak netušil, jestli vůbec může mluvit... Bylo to divné.