DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Ryley Campbell on Jan 3, 2019 17:41:44 GMT
Tohle vážně nebyl dobrý nápad. A ačkoliv si to pro sebe řekl už tak stokrát, stále pokračoval. Proč to dělal? Mohl teď být doma, sedět někde na gauči s mámou a dívat se na nějakou z těch strašně starých detektivek. Dnes ale překvapivě ne. Byl tu, v nějakém cizím domě s prapodivným ptákem a nějakou kočkou, co mu překvapivě ještě nevyškrábala oči z důlků. Nehledali ho? Možná tam už někde frčela helikoptéra a marně hledala ztraceného synka, který si právě hrál na nějakého loupežníka. Možná by si to tak dále představoval, kdyby se nerozsvítilo. Ihned se natočil ke zdroji světla a k té proradné kočce, která mu ze života dokázala tak lehce udělat peklo. Protože tam nebyl sám. Viděl ho, toho malého klučinu. U zábradlí. Strnul. Co měl teď dělat? Kdyby byl vážně zloděj, asi by k němu přiběhl a… hodil někam do sklepa? Bohužel ale nikým takovým nebyl, jen se tiše ohlédl na dveře, které nebyly zrovna blízko. A hlasitě polkl. „Uh,“ nedokázal zformulovat ani pořádnou větu, „neztratili jste ptáka? Chip?“ ohlédl se opět ke dveřím. Měl počkat na jeho reakci? Nebo rychle utéct. Možná by si jeho tvář nezapamatoval. Nebo by byl do konce svého života na útěku, sbalil by si pár svých zbylých sušenek v hrníčku, akční figury a v sáčku odběhl někam do lesa jako prvotřídní homelessák.
Post by Adrian Brennan on Jan 3, 2019 18:06:52 GMT
Adrian si stín ještě chvíli prohlížel, když najednou.. blik. Světlo se rozzářilo po místnosti a on naprosto stuhnul. V duchu zaúpěl nad počínáním kočky a přemýšlel, jestli už by měl začít utíkat. Ten podivný mužík dole však promluvil. A zvířata nevypadala vystrašená. Šedivka se rozběhla za ním nahoru. Jindy by ji pohladil a asi by mazlením s ní strávil další hodinu. Teď se ale rychle zvedl a kamsi se rozběhl, aby se za okamžik mohl znovu objevit se smetákem v ruce, který držel před sebou, jako nějaký meč nebo co. ,,Kdo jste! A co tady děláte!" vyhrkl chlapec rychle a snažil se působit sebejistě. Kočka, co se nejspíš stejně přišla pomazlit mu ale na vážnosti noc nepřidávala.
Peggy nemohla dorazit přímo. Musela se zastavit pro své věci a dnes odešla docela daleko, než se vůbec proměnila. Do toho všeho... začalo pršet. Musela se vrátit zpět pod hustější koruny a jít domů tamtudy, aby příliš nepromokla. Měla na sobě jen lehké oblečení a nechtěla být nemocná. Kdo by se pak staral o Adriana a květinářství? Odpověď byla jasná - nikdo. Proto tedy mířila domů. Když dorazila, světlo svítilo, to poznala přes dveře. Ani ji to nepřekvapovalo, nakonec Chip určitě odvedl Ryleyho tam, kde bylo sucho a kde spolu mohli pořádně mluvit - tedy k ní domů. Když dovnitř vešla, byla vcelku promočená, ale nebylo to tak hrozné, jako kdyby šla skrz pořádný proud vody. Na verandě si vlasy vyždímala a zahleděla se dovnitř, přehodnotila situaci. Vykouzlilo jí to úsměv na tváři. S tím otevřela dveře, tak tiše jak jen mohla. Popravdě, nemohla si pomoct. Ryley vypadal tak hrozně vážně... tedy, jeho aura o tom mluvila, jeho výraz neviděla. Kradla se pomalu za lidským mužem, jen aby mu následně prudce položila ruce na ramena. Pokud ji neprozradil Adrian, nejspíš Ryleyho polekala. ,,Proč tu na sebe křičíte?" optala se jich s jasným veselým. ,,Adriane, tohle je Ryley... myslím, že pokud bude chtít, mohl by nám dělat společnost. Mohl by se stát mým učedníkem. Tebe... stejně už nemám dál co učit. Brzy tvé učení skončí," věnovala další z řady svých něžných úsměvů Adrianovi. Dávala mu najevo svým výrazem, jak moc pyšná na něj je. Jistě, věděl, co to znamená. Brzy ho bude tetovat. Šedivka se stále snažil mazlit s Adrianovou nohou, brzy to ale vzdala, ale vydala se zase dolů, za Ryleym.
Post by Ryley Campbell on Jan 5, 2019 13:15:08 GMT
Jeho obavy se staly skutečností. Byl připraven k útěku, pomalu, ale jistě se posouval blíže ke dveřím. Možná byla blbost, že se ptal, ale bylo vidět, že ho nijak neuklidní. Teda mohl by po něm hodit nějakou lampičku, aby zalezl s tím koštětem a on mohl dále přemýšlet nad svým životem, nebo jednoduše utéct. Vybral si tu druhou možnost. Byl už tak blízko, když v tom vešla dovnitř. Ona. Ta druidka. Prostě ta ženská, kvůli které už jednou málem chytil záchvat. A pak se ještě musel postarat o jejího ptáčka. Položila mu ruce na ramena, tak poznal, že tam už vlastně byla. Protože ho ten kluk stále děsil víc než on jeho. Cuknul. Snažil se vzdálit. Otočil se na ni, možná by i začal křičet otázky, ale k tomu se nemohl přinutit. O všem už jen napovídal jen ten jeho výraz. Vlastně by právě teď uvítala i toho Chipa, protože se k němu pomalu přibližovala ta kočka, kterou musel přivítat docela nemilým výrazem. Prozradila ho snad ona? „Co se to děje?“
Post by Adrian Brennan on Jan 5, 2019 14:44:24 GMT
Adrianovi spadl obrovský kámen ze srdce, když se máma objevila. Samo sebou ji neprozradil. Teď mohli toho padoucha překvapit a zahnat ho společně. Peggy však nic takového v plánu zjevně neměla. Zmateně zamrkal a trochu stáhl koště. ,,S námi? Ale je to padouch!" vyhrkl trochu rozčileně. Její chvála ho však dostatečně zahřála u srdce, aby více neprotestoval. I s koštětem seběhl dolů po vzoru kočky, kterou když chtěl pohladit, tak už se vypařila a stoupl si kousek před Ryleyho. Podezíravě si ho přeměřil a pak uznale pokývl. ,,Máš rád šneky?" vyletěla z něj najednou zdánlivě random otázka. Adrian ale věděl, co říká. Ten kdo měl rád šnečky, nemohl být zlý.
Musela se tiše zasmát nad reakcemi těch dvou. Jeden se tvářil víc vystrašeně než ten druhý. No, měla Ryleymu říct, ať na ni počká, pak by ale její odchod nebyl tak epický, no ne? Stará nebo ne, na epičnost se jednoduše dbát muselo! Peggy jen přeletěla dvojici pohledem a kývla dál do domu. ,,Nebudeme stát tady... nechcete si oba dát šálek horké čokolády?" mrkla na dvojici a popohnala je hlouběji do domu. Tady táhlo od dveří a nestálo se tu úplně příjemně. Nakonec, i kdyby nešli dobrovolně, se okolo nich Peggy jednoduše protáhla a pokračovala dál do domu. Něžně pocuchala Adrianovi vlásky a pokračovala ke kuchyni. ,,Nevystraš ho, už teď je vystrašený dost, broučku," pronesla k synovi. Nakonec, tohohle chlapce tehdy Ryley s Peggy hledal. Tehdy na Halloweensky naladěném náměstí. Peggy ale jednoduše zamířila k nejbližším dveřím, Chip se rozletěl za ní a Šedivka se otřela o Ryleyho nohy. ,,Šedivko, neotravuj," houkla za kočkou Peggy. Otravná, to teda jo! Zastavila až v kuchyni, kde začala cosi hledat v poličkách.
Post by Ryley Campbell on Jan 7, 2019 22:04:22 GMT
Moc mu nepomohlo, když ho to děcko právě označilo za padoucha. Vlastně jo, nějak tak by si taky řekl, ale potřeboval nějak ujistit, jelikož jeho nálada se pohybovala mezi chci-se-zabít a potřebuju-hodit-šavli. Pak i dokonce seběhl dolů, to se začínal přiklánět k druhé ze dvou možností. Ono koště nevypadalo moc pěkně, hlavně ne v představě, že by mu trčelo z hlavy. Po tom, co viděl od té Peggy, by ho ani nepřekvapilo, kdyby to dokázal. Takový malý supermánek, který lidem strká košťata do hlav a ptá se, jestli mají rádi šneky. A aby byl upřímný, tak chvíli váhal. Měl na ně nějaký názor? „Možná trochu,“ odvětil, nechtěl říkat, že ne. Zároveň je ale neměl nijak v oblibě. Přimáčkl se více ke stěně, aby měl alespoň nějakou vzdálenost od té juniorské smrtky. Když promluvila Peggy, musel ihned přikývnout. Ať už se to ptala na cokoliv – protože nijak neposlouchal -, prostě chtěl pryč. Nebo uklidnit. Nebo se probudit. Jen ne to koště. Viděl, jak žena kolem nich prošla a pokračovala dále. Byl zde vítán? Byly tu dveře, mohl odejít. Daroval jim poslední pohled, pak už se jen podél stěny začal pomalu plížit dál od chlapce, do kuchyně.. Kdyby tak na tom náměstí věděl, koho to hledá, tak by asi s radostí pokračoval v oslavách.
Post by Adrian Brennan on Jan 8, 2019 12:26:51 GMT
Chlapec si nebyl jistý, jestli je s odpovědí úplně spokojený. Přece jen pokud ho chtěla máma učit, musela v něm vidět nějaký potenciál. Jaký on sám ale netušil. To mu však nepříslušelo soudit. Ještě chvíli si ho přeměřoval a pak se podíval na mámu, která se zmínila o čokoládě. Nadšeně se usmál a po její mírné pobídce tedy koště odložil. Jejich návštěvník se ale choval hrozně divně. To přeci Adrian měl být vystrašený, nebo ne? Vždyť přece jemu do domu vnikl zdánlivý vetřelec. On se bál lupiče, který by mu mohl ublížit. Zatím to však vypadalo, že Ryley je víc v háji z malýho kluka s koštětem v ruce, než malý kluk ze zloděje. Když sledoval, jak se plazí podél stěny, povzdechl si. Cosi v něm bylo z téhle situace smutné. Nechtěl na nikoho působit děsivě. V tu chvíli měl nutkání mu pomoct. Vydal se k němu a docela rychle ho chytl za ruku. Nechtěl mu dát záminku k tomu, aby se zase nějak vzdálil. ,,Tak pojď. Máma ti udělá čokoládu. Dělá ji moc dobrou. A promiň, za to koště, jen jsi mě vyděsil. Nevěděl jsem, že chce máma někoho přivést. Obvykle návštěvy nemíváme" Za ruku ho dotáhl do kuchyně a tam ho pustil. ,,Sedni si" Pobídl ho rychle
Post by Peggy Brennan on Jan 18, 2019 21:45:36 GMT
Peggy se podívala po Adrianovi. ,,Adriane," pronesla jednoduše. Její syn byl zjevně nadšený, ale Ryleymu to sedět nemuselo. Brzy před dvojici postavila šálky s horkou čokoládou. ,,Ráda bych ti něco nabídla, Ryley," usmála se na muže před sebou. ,,Věřím v osud a myslím, že tě přivedl až ke mě. Byla to magie," usmála se. ,,Přišel jsi až sem. Nejspíš tu jsi, protože chceš vědět víc." Zhluboka se nadechla. ,,A já bych tě ráda přijala do učení." Prohlížela si Ryleyho. Tohle mu už předtím řekla. ,,Nemusíš spěchat. Vypij si čokoládu a vyspi se. Venku pořád prší. Zítra můžeš jít ven a odpovědět mi, až budeš připravený."
Post by Ryley Campbell on Jan 18, 2019 22:09:23 GMT
Jeho hra na nějakého chameleóna byla tím Adrianem přerušena, protože k němu přistoupil, čapl za ruku a omluvil se mu. Samozřejmě byl za něco takového rád, všechno teď bylo lepší, než koště, ale mimoto byl však stále docela zmatený, nepřítomen. Přemýšlel, snažil se ale i zároveň věnovat pozornost dvojici kolem něj – co měl dělat? Vlastně to bylo docela jednoznačné, když už jej uchopil. „Jo,“ pronesl, vlastně ani nevěděl, na co reaguje. Jen něco řekl, snažil se marně hledat na co, slyšel však omluvu. „V pořádku.“ Nebylo těžké jej táhnout, přeci jen byl právě ve stavu, kdy by si z něho dokázali udělat vlastní panenku. Ale snažil se, vážně ano, dokonce nasadil i jeden z těch svých typických úsměvů, kterým se snažil oba nějak přesvědčit, že je v pořádku, ačkoliv docela silně selhával. Kuchyň, najednou se ocitl v kuchyni, kde se měl posadit. Tak to udělal. Chvíli hleděl jen na Peggy, přemýšlel. Co byla zač? A proč se to stalo právě jemu? Na to také zčásti i odpověděla, byť to bylo těžké nějak přelouskat. Osud a magie, učení, jeho cíl? Žádný. „Je toho moc,“ odvětil, promnul si oči, možná začínal být lehce unavený. „Rád bych zůstal, ale máma musí být strachy bez sebe,“ odvětil. Potřeboval domů, potřeboval se ujistit, že nesní. Ale jedno věděl alespoň teď – odpověď. „Myslím, že nad tím nemusím moc přemýšlet – chci být přijat do učení.“ Bylo to docela nepředstavitelné, ale viděl to na vlastní oči. A věděl, že i kdyby se nacházel v jakémkoliv stavu, tak by to přijal.
Post by Adrian Brennan on Jan 18, 2019 22:32:23 GMT
Adrian už hosta nechal být a přitáhl si čokoládu, kterou mu Peggy nachystala. začal ji pomalu spokojeně upíjet. Trochu ji musel nejdřív vyfoukat, ale pak ji do sebe vyklopil celkem rychle. S úsměvem si setřel kníra a nadšeně mamince poděkoval. Mezitím poslouchal, co říká jejich host. Vypadalo to, že půjde domu. Byla pravda, že už bylo docela pozdě a na chlapci se začala projevovat únava. Tahle si zivnul a pak si prozřel oči. Měl by jít spát. Teď po čokoládě si chtěl jen lehnout do peřin a pořádně se zachumlat. I proto se po dobití ještě rozloučil a vydal se do koupelny, vyčistit si zuby a pak spát.
Post by Peggy Brennan on Jan 20, 2019 22:49:28 GMT
Peggy se usmála, když se Ryley rozhodl její nabídku přijmout. Spokojeně kývla a začala kramařit v jiné skříňce. Za krátko vytáhla vizitku, která přesměřovávala do jejího květinářství. ,,Tady, až budeš připravený začít se učit a starat o zemi... dej mi vědět. Pokud se tu budeš chtít vyspat nebo si vzít suché oblečení, všechno je nahoře, od každého trochu. Podělíme se," usmála se na Ryleyho a s tím se postavila. Byla unavená. ,,Dobrou noc," mrkla na něj. Měla husí kůži a byla nadšená. Učedník, konečně. Bylo dobře, že mohla předat své znalosti nové krvi. Byl sice starý, ale nečekala, že najde v okolí dítě, co by se chtělo učit jejich řemeslu. No, hlavní bylo, aby se toho nepustil hned, jak by zjistil, co to obnáší. Zhluboka se nadechla a prvně zamířila do sprchy a pak do postele. Dnes byl opravdu rušný den.
Post by Ryley Campbell on Jan 21, 2019 17:24:55 GMT
Kdyby na něj tolik nepůsobil onen šok, asi by byl rád, tedy stačilo mu jen vyjít, trochu se probrat. Měl to také v plánu brzo udělat, jelikož zde byly ještě výčitky svědomí. Pokaždé přicházel domů brzo, a teď? S největší pravděpodobností byl pro ostatní buď mrtvolou, nebo nějakým lupičem na útěku, což v podstatě i sedělo. Přikývl, když mu řekla, co udělat dále, nebo tedy to, co by mohl. Zatím nebyl ani blízko k něčemu, co by se dalo přirovnat k připravenému. „Děkuji.“ Musel jí poděkovat, byť neměl v plánech tam být moc dlouho. „Dobrou,“ popřál ženě s úsměvem, nato se objevil v kuchyni sám. To mu natolik věřila? No, odpovídat ani nemusel. Porozhlédl se po místnosti, aby pohledem přistál na šálku kakaa, v podstatě jen hluboce přemýšlel nad tím, jak nevděčné by bylo, kdyby se jej ani nedotkl. Proto jej nějak rychle spořádal, a ačkoliv to bylo nucené, musel uznat, že to bylo něco vážně dobrého oproti kávě, které dělával. Pak se konečně postavil a vyšel, byl vděčný za to, že mu nabídla tolik, avšak stále potřeboval chvíli o samotě. Otevřel dveře, kterými vešel, aby narazil do vlny chladného vzduchu, která jej docela lehce omráčila. Ach, jak se mu nechtělo, musel ale jít, proto je tedy zabouchl, aby vyšel do chladného večera přímo domů, následoval cestu v naději, že se dostane zpátky.
Post by Adrian Brennan on Jan 27, 2019 14:01:36 GMT
Večer už se pomalu přehoupl v noc a Adrian se chystal jít spát. Samozřejmě se okoupal, vyčistil si zuby a dal dobrou noc veškerým skřítkům a broukům v domě, tak jak to měl ve zvyku. Dnes byl doma sám. Peggy měla zřejmě něco na práci. Co netušil, ale chápal, že je to určitě důležité. Nemohl se dočkat, až se stane druidem tak, jako ona. Navíc mu slíbila, že ho brzy bude tetovat. Ta představa ho trochu děsila. Na druhou stranu však cítil hrdost. Byl rád, že na něj může být máma pyšná. Doufal, že ji i dál nezklame. Zhasnul velké světlo a nechal svítit jen lampičku u postele, aby k ní mohl doběhnout a zavrtat se do peřiny. Na chvíli si ještě vytáhl knížku o psovitých šelmách, aby se procvičil ve čtení. Adrian moc pohádkových knížek neměl. Když něco četl, většinou šlo o encyklopedie, nebo podobné věci, které ho mohly naučit něco, co by se mu mohlo v přírodě hodit. Chlapec se učil rychle. Jediné, co mu dělalo problém, byly mezilidské vztahy. Jeho způsob vyjadřování byl snad mírně zaostalý. Rozhodně se nechoval jako ostatní třináctileté děti na začátku puberty. Mentálně vypadal spíš na devět. Kdo ví, jestli to bylo odloučeným životem v lese, nebo měl vážně nějaký druh autismu. Se zvířaty si ale rozuměl. Nakonec i knížku odložil bokem a zhasnul úplně.
Post by Sawyer Adonis Blackburne on Jan 27, 2019 14:19:48 GMT
Už čakal. Prechádzal sa po jeho izbe a čakal kým zhasne. Nie, malý chlapec nemal šancu ho vidieť. Ťažko povedať čo presne Sawyera zaujalo na tomto chlapcovi... No niečo tam bolo. Inak by tu predsa nebol. Možno ho zaujal práve fakt, že detský strach je omnoho silnejší, ako ten u dospelých ľudí, no napriek tomu sú deti často schopné sa odvážne priblížiť k nebezpečenstvu. Adrian však nevypadal ako jeden z tých smelých a Sawyer druhým rád naháňal strach. Zhasol. Išiel spať. Musel sa pousmiať keď chlapec ešte pred tým pobehol do postele, akoby tam bol v bezpečí. Akoby tam kde je svetlo nič nehrozilo. Alebo akoby v posteli nič nehrozilo. Aká hlúpa domnienka... No teraz bola tma v celej izbe a tak sa Sawyer konečne rozhodol zhmotniť. Malý chlapec však nemal šancu ho v tme vidieť. Sawyer bol stále opatrný, keby sa Adrian náhodou rozhodol opäť zasvietiť. Bol pripravený sa preňho znova stať neviditeľným. Spravil pár tichých krokov, no jedna parketa bola zadná a nepríjemne zavŕzgala, no to ničomu neprekážalo a Sawyer sa usalašil v rohu miestnosti kde bola snáď tá najväčšia tma.